Papajův pohřeb

Musel jsem něco říct špatně. Leželi jsme a povídali si už hodně dlouho, ona najednou vstala, oblékla se, seběhla po schodech a zabouchla dveře. Ne silně, ale slyšel jsem to až ve svém podkrovním pokoji. Ještě chvíli jsem se opíral o levý loket a díval se po tmě kolem. Jen tak. Na koberec, na zeď, na strop. Začalo svítat. Lehl jsem si na bok, čelem ke zdi, zavřel oči a usnul. Bylo něco málo přes deset ráno, když mě probudil zvuk kostelního zvonu.

Umíráček, ten má vždycky pravdu. Ať si kdo chce co chce říká, zpěvu toho zvonu se nikdo nevysměje. Měl jsem chvíli čas, než začne pohřeb, tak jsem si dal kafe, oholil jsem se, slušně se oblékl a vydal se ke hřbitovu. Prošel jsem kolem koloniálu, pak dolů na náves, až jsem znovu začal stoupat ke hřbitovní bráně. Před tou už stály pokuřující skupinky lidí. Když jsem je míjel, pozdravil jsem je, ale odpověděli jen někteří. Nikdo kromě Papajky neplakal. Ani nevzlykal. Prošel jsem bránou. Na pohřeb muselo přijít snad půl vsi. Byli tady staří, mladí, rodiče i malé děti, které si mezi náhrobky hrály na schovávanou. Kromě nich ale byli všichni taktně zticha. Potkal jsem Jiřího a šli jsme si ještě před hřbitov zakouřit. Nevěděl jsem, o čem se s ním mám bavit, tak jsme se na sebe jen dívali. Má krásnou vlastnost. Když neví, co říct, tak mlčí. Spustila hudba a začal pohřeb. Skupinky lidí dokouřily a jedna po druhé procházely branou. Dali jsme si s Jiřím ještě jednu cigaretu. Jakmile jsme dokouřili, pomalým krokem jsme se přidali k davu, který se šel rozloučit s tím alkoholikem a povalečem, co však byl oblíbenou figurkou naší vesnice. Farář začal obřad a lidé sklopili hlavy. Pořádně jsem si je prohlédl.  Přišli snad všichni, kteří něco znamenali. Byl tam učitel Hlavsa, ředitelka školy, kterou jménem neznám, prezident fotbalového klubu Sobotka, dokonce i starosta Pitlach se dostavil. A byl tam i doktor. Měl na nose ty své tenké brýle s kulatými obroučkami, na hlavě klobouk a krk hluboko ponořený do kabátu. Jako jediný z ostatních neměl sklopenou hlavu. Pozoroval ostatní, stejně jako já. Když se naše pohledy střetly, kývli jsme si na pozdrav. Musel jsem hned ale uhnout očima, ten jeho krkavčí pohled se nedá snést.

Farář domluvil a nastalo ticho. Odněkud zpod hřbitova zaštěkal pes. Zaštěkal ještě jednou, pak začala hrát hudba a havrani rakev pomalu spouštěli do hlubokého hrobu. Papajka popotahovala a byl z ní cítit rum. Jakmile rakev klesla na dno a havrani vytáhli provazy, klekla si na kraj hrobu. Nabrala do dlaně hrst hlíny a hodila ji na rakev. Pak sklonila hlavu a rozplakala se. Havrani vzali do ruky lopaty a začali hrob zahazovat. Někteří z přítomných už se otáčeli a odcházeli pryč, jiní čekali, až Papajka vstane, aby jí mohli popřát upřímnou soustrast. V tu chvíli se však stalo něco neuvěřitelného. Papajka položila na zem ruce, aby lépe vstala, ale jakmile do nich opřela svoji váhu, hlína na kraji hrobu se sesunula a  ona spadla dolů. Vletěla po hlavě přímo na rakev a čelem ji prolomila. Ne moc, ale škvíra tam byla. Papajka se samozřejmě už v momentě, kdy padala dolů, lekla, ale teď řvala jako pominutá. V životě jsem nikoho neslyšel tak hystericky řvát. Jiří, který stál vedle mě, se nezmohl na nic jiného než: „To mě poser!“ Lidé začali hučet tisíci slovy, chlapi, kteří stáli kolem, okamžitě přiskočili na pomoc. Když ji vytáhli, rozhodně nebyla v pořádku. Řvala, mezi slzami něco drmolila, měla křečovitě široce otevřené oči, z čela jí tekla krev a pěstmi mlátila všude kolem. „Kde je doktor?“ zeptal se někdo napravo ode mne. Kde je doktor? zeptal jsem se sám sebe. Doktor nebyl. V půlce pohřbu se sebral a odešel.

Papajku opřeli o smuteční vrbu a dali jí napít slivovice. Vytrhla jim flašku z ruky a pila, jako by šlo o vodu. Pak náhle odhodila láhev, dvakrát vykřikla „He!“, vstala, otřela si krev do rukávu a všechny si nás prohlédla těma jejíma vytřeštěnýma očima. Sklopila hlavu, zabodla zrak do země a šouravým krokem se vydala domů. Nikoho z nás nenapadlo odvést ji na pohotovost. Nikomu z nás se ani nechtělo.