DŮVOD K NENÁVISTI - 19.

„Jak můžeš pochybovat. Jak můžeš projevovat takovou nedůvěru. Nic jsi nepochopila. Tohle muselo přijít.“

            „Nemuselo, já bych se bez toho klidně obešla.“

            „Jsi snad jako oni?“

            Ne, nejsem, ale nemají to jednodušší? „Kdybych byla, zabij mě! Prosím!“

            „Jsi moje dcera, proboha!“

            „Mami, dnešní doba tenhle výraz nezná. Neexistuje jediné posvátné pouto. Není nic, co by dokázalo zabránit démonům v tom jejich řádění a tobě nezbývá než jim platit stejnou mincí. Láska a soucit… ta slova neexistují…pro ně.“

            „Ta slova existují, Haničko. Jsou to jen slova a ta se tak lehce nemohou ztratit.“

            „Rozhodně je nikdo nepoužívá.“

            „Jak dlouho se se mnou budeš přít?“

            „Dokud bude oč…“

            Nechtěla jsem se s ní hádat. Pomáhalo mi to uvolnit přepjaté nervy.

            Michálek usnul, znavený ze všech událostí té noci, jež pomalu bledla v úsvitu. Hledala jsem místo, kde by se dalo odbočit ze silnice na lesní cestu. Víčka mi těžkla únavou. Potřebovala jsem se nutně vyspat. Mamka se zdála neobyčejně čilá, škoda, že neumí řídit. Mohli jsme pokračovat dál.

            Po půl hodině, kdy jsem se marně snažila usnout, jsem se rozhodla pokračovat dál. Zřejmě jsem v sobě měla ukryty rezervy, o kterých jsem nevěděla. Cesta ubíhala v naprosté mlčenlivosti. Řídila jsem tak nějak instinktivně. Myšlenky se mi toulaly po světě. Přemýšlet o všech těch událostech jen v rámci naší malé země by bylo jaksi krátkozraké. A přesto! My se za hranice dostat nemůžeme, protože jestli Jarek nahlásil krádež auta – a to bych se moc divila, kdyby ne, tak nás na hranicích bez problému odchytí. Takže kam teď? Podvědomě jsem začala brzdit.

            „Co se děje?“ rozhlížela se  mamka vyděšeně kolem.

            „Vlastně nic. Jen si nejsem jistá, co dál.“

            „Ale Haničko, na to jsi přece musela myslet předem!“

            „Myslela a nemyslela. Věřila jsem, že jak vyjedu, budu vědět už automaticky, jak dál. Jenže teď váhám. Osvícení se nedostavilo. Rozhodně nepojedeme do města. Snad bych si myslela někam do hor. Pamatuješ jak jsme byli kdysi na dovolené na té chatě… Jak se to jen jmenovalo?“

            „Myslíš Jelení boudu?“

            „Ano, tu. Tehdy jsem měla pocit, že je tam konec světa. Jen ta chata a dál už nic.“

            „To je ale odtud pěkně daleko!“

„A to je dobře, ne?“

            „Pokud tam dojedeme, tak ano.“

            „Dojedeme!“ prohlásila jsem naprosto odhodlaně.

            Hned se mi jelo lépe, když naše putování dostalo konečně určitý cíl. Taky mě uklidnila představa, že nejedeme tak docela do neznáma. Až tam dojedeme, můžeme si v klidu promyslet, co dál. Do města se vrátit nemůžeme. Včerejší večerní televizní zpravodajství mne dokonale připravilo o iluze. Všechno je naruby. Jako by se ulicemi přehnala velká voda. Vyrabované obchody, zapálená auta… a vlastně ani nevím proč. Prý střety mezi Novými tvářemi a jejich odpůrci. Byli i nějací mrtví. Přirovnávají to k revoluci. Tohle není revoluce. Tohle je válka. Vždyť Nové tváře mají  i své „generály“ a nikdo mi nevymluví, že se nejede podle plánu. Hezky bitva za bitvou. Každý další den mění vše, na co jsme byli zvyklí. Nejdříve ty nové tváře, potom prý nová doba, následoval nový přístup a přede dvěma dny schválili novou ústavu, mimochodem shodnou pro všechny země světa. A kdyby snad nějaký stát nesouhlasil, tak ostatní by se zřejmě velmi rychle postarali, aby přišel k rozumu. Donucovacích prostředků je přece celá řada. Snad nikdy nebyl svět tak rozhodný a zajedno. A ta rychlost. Nikdy nebyl svět tak převratný. Před rokem ještě o Nových tvářích nikdo neslyšel a kdybych někomu tehdy tvrdila, že zanedlouho ovládnou celý svět, mysleli by si, že si dělám legraci nebo jsem se zbláznila. Hitler byl z dnešního pohledu se svými plány úplný žabař.

Kolem poledne únava zaútočila s takovou vervou, že jsem sotva stačila sjet na polní cestu a v tu ránu jsem spala. Vzbudila jsem se po třech hodinách naprosto rozlámaná. V autě jsem byla sama. Mamka s Michálkem seděli opodál na travnaté mezi a o něčem živě diskutovali. Michálkův smích zalétal k mým uším. Dítě bylo šťastné a to bylo nejdůležitější. Bolelo mě srdce při představě, že ho takhle vláčím s sebou bůhví kam, zatímco jsme mohli být v našem městském domku se zahrádkou tak bezstarostní. Při pomyšlení na náš dům, který zůstal městu na pospas, mi vytryskly slzy. Hlavu jsem opřela o volant a hlasitě jsem se rozvzlykala. Myslela jsem, že mi zármutkem pukne srdce. Přišla jsem o všechno a ani jsem se nepokusila tomu zabránit. Odjela jsem z města dobrovolně. Nikdo mě nenutil a stejně tak mi nikdo nenařídil, že se nesmím vrátit. Přesto mi bylo jasné, že to, co bych viděla po svém návratu by mi srdce s určitostí utrhlo. Raději nevidět a nevědět. Proč jen se to muselo stát za mého života? Proč?

            Člověk si ale asi nevybere. Generace přede mnou měly problémy s režimem, druhou světovou válkou, s první světovou, s třicetiletou… Marná je zřejmě jakákoli snaha žít si svůj život hezky v klidu a bezpečí. Pokaždé přijde někdo, kdo ten krásný sen pošlape.

Pomalu jsem zvedla hlavu a rukou si protřela uslzené oči. Bylo důležité, abych vzala rozum do hrsti. Pomalu jsem zhluboka vydechla, abych se zbavila tíhy na prsou. Nejlepší bude, abychom teď zajeli do nějakého obchodu s tábornickým vybavením. Potřebujeme rozhodně nějaké spacáky a stan. Bohužel jsme s sebou nevzali žádnou mapu, takže jsem mohla pouze odhadovat, kde se nacházíme a kudy se k takovému obchodu dostaneme. Chtělo by to nějaké městečko. Na vesnici takový obchod těžko budeme hledat.

            Vystoupila jsem z auta, abych se protáhla a také zavolala mamku s Michálkem zpět. Nebe se zatahovalo těžkými černými mraky. Vypadalo to na bouřku. Nasedli jsme do auta a vyrazili dál. Pozorně jsem sledovala všechny směrové tabule, kolem kterých jsme projížděli a jakžtakž získala představu kudy dál. Bouřce jsme neujeli a tak jsem se musela potýkat s proudy vody, bičujícími náš vůz a znemožňujícími plynulou jízdu. Chvílemi se dalo jet pouze krokem. Jak jsme se blížili k nejbližšímu městu, dostali jsme se do kolony aut směřujícími tamtéž. Nervózně jsem poťukávala prsty do volantu. Jízda v koloně se zdála nekonečná. I Michálek začínal být rozmrzelý, přestože se mu mamka věnovala, jak nejlépe svedla.

            Vjezd do města tradičně lemovaly rozlehlé nízké budovy hypermarketů. Odbočila jsem ze silnice hned k prvnímu z nich. Mamku s Michálkem jsem nechala čekat v autě. Obchodem jsem procházela se sklopenýma očima. Pokud jsem se totiž setkala s vyzývavým pohledem typickým pro Nové tváře, projel mnou odpor a na tváři dotyčné osoby jsem mohla číst bojovnost. Okamžitě poznali, že k nim nepatřím. Jako by měli vyvinutý nějaký šestý smysl. Rychle jsem procházela kolem regálů. V úseku s turistickým vybavením jsem zpomalila. Až na jednoho muže tu nikdo nebyl. Ten se tvářil, že si mne nevšímá, ale když jsem se na něj nedívala, cítila jsem na sobě jeho upřený pohled. Otočila jsem se tedy k němu zády a snažila se ho ignorovat. Ale za chvíli jsem z toho byla dost nervózní. Prudce jsem se otočila a zahleděla se mu do očí. Místo vyzývavosti jsem však viděla jen ostražitost. Usmála jsem se. Kupodivu můj úsměv opětoval a přistoupil blíž ke mně.

„Promiňte,“ oslovil mě, „měl jsem pocit, že k nim nepatříte, ale nebyl jsem si jistý.“

            „Ne, nepatřím“, dala jsem si načas s odpovědí. Uvědomila jsem si totiž, že kromě nás dvou, jsou v obchodě snad samé Nové tváře a začala jsem se bát.

            „Máte odvahu.“

            „Právě jsem ji ztratila,“ přiznala jsem popravdě.

            „Zatím ještě nejsou jejich výpady proti nám tak časté. Ještě pořád agitují a snaží se nás nalákat na svou stranu, ale počítám, že s rychlostí, jakou se ten „mor“ šíří jim ta mírumilovnost déle než týden nevydrží.“ Hovořil s jistým nádechem hořkosti.

            „Myslíte?“ zeptala jsem se naprosto nesmyslně, jen abych něco řekla.

            „Taky spěcháte do Háje?“

            Nechápala jsem. „Prosím?“

            „No, jedete do Háje za ostatními, ne?“ trochu znejistěl.

            „Mám obavy, že nevím, o čem to mluvíte.“

            „Vy nekupujete tábornickou výbavu?“ rozpřáhl paže, jako by chtěl obejmout nejbližší regály.

            „Ráda bych něco nakoupila, ale nerozumím tomu s tím Hájem.“

            „Ach tak. Vy jste nečetla letáky?“

            „Jaké letáky?“ bezradně jsem pokrčila rameny.

            „Naše letáky.“

            „Vaše?“

            „Ano naše. Nabízíme útočiště lidem, kteří se nehodlají nechat naverbovat od Nových tváří.“

            „Nezlobte se, ale já jsem trávila nějaký čas v místech, kam zalétly jen zprávy z televizního přijímače.“

„Tak to Vy promiňte. Já tu na Vás vybafnu a vy zatím ani nemáte tušení, co to ten chlap blábolí.“

            „To tedy opravdu nemám,“ přitakala jsem.

            „Rád bych vám tedy vysvětlil, jak je to s tím Hájem, jestli nejste proti…“

            Pokrčila jsem rameny, což si vysvětlil, jako povzbuzení.

            „Ten vzletný název Háj vznikl, když jsme si uvědomili, že s příchodem Nových tváří je lidstvo lidově řečeno „v háji“. Protože já a několik dalších lidí jsme už delší dobu sledovali s napětím dění ve světě a měli jsme pocit, že se k něčemu schyluje, složili jsme dohromady nějaké finance a koupili hezký zalesněný pozemek. V podstatě se jednalo jen o malou recesi. Zlobili jsme tím své známé. Říkali jsme jim, že až přijde konec světa a budou padat domy a hořet města, máme se kam uchýlit a že když na nás budou hodní, můžou tam přijet za námi. Ve skutečnosti jsme si tam ale postavili chatu a ta měla sloužit k rekreaci. Sami jsme se pokládali za fantasty a nenapadlo nás, že tak brzy se stane legrace skutečností.“

            „Ale domy nepadají a města nehoří…“ přerušila jsem ho a podívala se na hodinky. Doufala jsem, že mu dojde, jak spěchám.

            „Zatím ne.“

            Na to jsem nic neřekla. Popojela jsem s vozíkem. Pohnul se směrem za mnou. Došlo mi, že se ho hned tak nezbavím.

            „Nechci Vás obtěžovat, jen chci pomoct. Fakt!“ Usmál se naprosto přesvědčivě.

            Rozhodla jsem se změnit taktiku. „Tak fajn, pomozte mi vybrat ty správné věci pro přežití v přírodě.“

Opravdu mi pomohl. Věděl o táboření snad všechno. Zkušeně prohlížel každý kousek vybavení. Do vozíku mi naskládal spacáky, podložky, baterky, svíčky, speciální nůž o dvaceti funkcích, stan, podpalovač… Snad po hodině jsme se konečně dostali k pokladně. S ulehčení, že už to mám konečně za sebou, jsem podala pokladní platební kartu a otočila se na za mnou stojícího nového známého, abych mu ještě jednou poděkovala. Mávl nad tím jen rukou, jakože o nic nejde. Když jsem pohlédla zpět na prodavačku, zjistila jsem, že projíždí  s mojí kartou znovu a znovu zařízením a tváří se velmi rozpačitě?

            „Není něco v pořádku?“ Ptala jsem se s rostoucími obavami.

            „Vaše karta nejde načíst. Počkejte, zkusím to u vedlejší pokladní.“ Odběhla s mojí kartou k vedlejší kase. Po chvíli se vrátila se zamítavým výrazem. „Bohužel.“

            Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. Proč jen jsem poslechla mamku a přestala používat normální peníze?

            „Já to zaplatím v hotovosti.“ Můj nový známý podával prodavačce příslušný počet bankovek. Její oči ho v tu chvíli propalovaly jako dva lasery. Mráz mi z toho běžel po zádech. Neřekla jsem ani slovo a pospíchala k východu. Jen rychle na čerstvý vzduch než omdlím. Před budovu jsem se zastavila. Muž z „Háje“ mi byl v patách.

            „Nechci si připisovat žádné zásluhy, ale že by bylo zrovna zdvořilé utíkat před svým dobrodincem…“

            „Já se Vás o nic neprosila,“ odsekla jsem prudce, ačkoliv jsem mu byla vděčná stejně, jako kdyby mě právě vysvobodil z jámy lvové.

            „Jak chcete, splácet mi to nemusíte.“ Otočil se k odchodu.

            Nemohla jsem dopustit, aby jen tak odešel. „Pane Hajný!“ zavolala jsem na něj.

            Zastavil se. Pak se otočil. „Doubek.“

            „Prosím?“

            „Jmenuji se Doubek. Pavel.“

            „Ach, ano.“

            Stála jsem tam úplně hloupě a došla mi řeč. Chtěla jsem nějak vyřešit otázku peněz, které investoval do našeho vybavení, jenže jsem nevěděla, jak začít. A hlavně, co nabídnout jako protihodnotu.

            „Nechte to být.“ Přistoupil ke mně a podával mi nějaký papír.

Vzala jsem si jej, aniž bych na něj pohlédla.

            „Mapa. Kdybyste si nevěděla rady.“

            Zatímco jsem tedy začala studovat pravděpodobný cíl naší cesty na ručně malovaném nákresu, Doubek Pavel se vzdálil ke svému autu. Už jsem na něj znovu nezavolala, přestože jsem se málem skácela pod pocitem trapnosti. Než jsem se vydala i s přeplněným vozíkem zpátky za mamkou a Michálkem, musela jsem se nejdřív pořádně vydýchat. Pomalu mi docházelo, že to, co Doubek udělal není jen nějaké gesto, ale věc soudržnosti mezi těmi, kteří ještě zbyli. Já se zachovala jako hlupačka. Ta karta taky nemohla být náhoda. Vždyť on taky platil v hotovosti. V dnešní době. Nesmysl. To nebylo jen tak.

            Mamka mi pomáhala všechny věci přesunout do auta a já jí zatím podrobně povykládala, co se mi právě přihodilo. Jen kroutila nevěřícně hlavou. Odjížděli jsme pak z parkoviště s pocitem, že jsme sledováni. Byl to příšerný pocit, umocněný ještě tím, že za námi i po pěti kilometrech jelo stále ještě jedno a to samé auto. Nejdříve jsem si myslela, že je to pan Doubek, ale brzy jsem to zavrhla. Jednalo se totiž o auto určené pro jízdu po perfektně upravené silnici a pochybovala jsem, že právě takový vůz by odpovídal stylu života v „Háji“. Byla jsem čím dál víc nervóznější. Mamka nemluvila. Michálek koukal z okna a jen sem tam něco prohodil o krajině ubíhající kolem. Přemýšlela jsem, co bych měla udělat a nakonec jsem se rozhodla najet na nejbližší dálnici. Kdysi jsem viděla ve filmu, jak tak někdo setřásl svého pronásledovatele.

Manévr s dálnicí mi kupodivu vyšel. Jela jsem jako o život a pak prudce odbočila bez předchozího znamení na odpočívadlo. Málem jsem nás vyklopila, ale auto za námi už odbočit nestihlo. Chvíli jsem počkala a potom pokračovala dál v cestě. Zařadila jsem se za kamion a jela za ním až k druhému nejbližšímu výjezdu z dálnice. Neustále jsem se dívala všude kolem nás, ale auto, které nás předtím sledovalo, jsem už neviděla. Z dálnice jsme sjeli na silnici, kde se kromě nás jiné vozidlo nepohybovalo. Prozatím se mi ulevilo.

            Brzy mě přemohla hrozná únava. Domluvily jsme se tedy s mamkou, že pro dnešek si najdeme nějaké místo k táboření a vyrazíme až zítra. Odbočila jsem na slibně vypadající lesní cestu, po které jsem jela asi tak kilometr. Potom se před námi objevil kraj lesa s výhledem na překrásně rozkvetlou louku. Tady jsme se rozhodli zastavit.

            Zatímco jsme se s mamkou pokoušely sestavit stan – dle přiloženého návodu nejjednodušší model, Michálek pobíhal kolem a zvesela si prozpěvoval. To dítě bylo očividně šťastné. Přála jsem si být na jeho místě. Chtěla jsem se zase stát bezstarostným dítětem. Věřit, že kolem mne je bezpečný svět a když je tu máma, nemůže se mi nic stát. Pohlédla jsem na mamku s bolestí v srdci. Statečně bojovala se stanovým dílem. A nutno říct, že úspěšně. Za chvíli bylo přístřeší pro dnešní noc nachystané. Rozdělala jsem ještě oheň a společně jsme pak uvařily jídlo z konzervy. Michálek měl stále co dělat. Stavěl si domeček z klacíků, trhal květiny, pozoroval brouky… V mém srdci se však usídlil temný strach. Bála jsem se nadcházející noci, bála jsem se příštího dne a bála jsem se budoucího života vůbec. Žaludek se mi až svíral nejistotou. Seděla jsem u ohniště i poté, co mamka s Michálkem odešli spát. V ruce jsem třímala nůž, protože co kdyby… S narůstající tmou mi začínal také běhat mráz po zádech. Kolem se začínala probouzet noční příroda se svým skrytým životem. Nebála jsem se ale zvířat. Děsila jsem se lidí, kteří by sem mohli zavítat. Cítila jsem naši bezbrannost a uvědomovala si křehkost lidského života. Chvílemi jsem až zapomínala dýchat, když jsem se zaposlouchala do zvuků kolem. Milosrdná únava naštěstí přemohla moji rozjitřenou fantazii a já zalezla do stanu, abych se prospala do dalšího rána.

            Ráno nás přivítalo zamračenou oblohou. Foukal vítr a celkově bylo hrozně nevlídno. Sbalili jsme všechny věci do auta. Než jsme vyjeli, důkladně jsem si prostudovala mapu, kterou mi dal včera pan Doubek.