Písmák Až zhasneme
Vyšel mi román o době, kdy jste nemohli přijít o peníze, jenom o příležitost. Zlaté a divoké a chaotické devadesátky.
Kdybyste si ho někdo chtěl přečíst, tak je k dostání třeba na Kosmasu:
https://www. kosmas.
Oheň a pád
p { margin-bottom: 0. 1in; direction: ltr; color: rgb(0, 0, 0); line-height: 120%; text-align: left; }p. western { font-family: "Liberation Serif",serif; font-size: 12pt; }p. cjk { font-family: "Liberation Serif"; font-size: 12pt; }p.
Jiné životy Hynka Harra
V nakladatelství Host mi právě vyšel román Jiné životy Hynka Harra. O 19. století. O Praze.
Třetí pokoj pana Zauermanna
Ve stejné době, kdy davy Berlíňanů zaplavovaly večer co večer Divadlo na Schiffbauerdamm, aby mohly vidět Žebráckou operu, kdy díry na staveništi u Potsdamer Platz skrývaly základy budoucí nejmodernější budovy v Evropě, kdy Schoenberg, speciálně pozvaný starostou Berlína, zkoumal principy dvanáctitónové hudby, a kdy si Němci prozpěvovali Mackieho Messera a Píseň o Alabamě ("Oh show me the way to the next whiskey bar"), ve stejné době si Josef Goebbels poznamenal do diáře po jedné z procházek: "Co jsem viděl, není skutečný Berlín. Jiný Berlín čeká na svoji příležitost, připravený zaútočit. "
Tohle je příběh o jiném Berlíně.
+++
"Ale vás bych tu opravdu nečekal.
Superstar
Naše poslední píseň není složitá. Teda, chci říct, není složitá, když ji člověk zná. Nováčka čekají dvě překvapení. První přijde po čtvrtém taktu, kdy se ke zpěvu a kytaře přidají bicí.
Kde život náš je v půli se svou poutí
Nemusím čekat ani půl minuty a na rohu Třetí avenue a jedné z padesátých, anebo možná šedesátých ulic (od určitého čísla je zbytečné vědět to přesně) mi staví taxík. Řidič je rychlý a úslužný. Vybíhá ven a otevírá mi kufr, i když musí sám dobře vidět, že mám jen tašku přes rameno. A když mu ukazuju, že tašku můžu hodit v autě pod sedadlo, odbíhá zase rychle zpátky ke dveřím, snad aby bylo jasné, že se mnou souhlasí.
Jak jsem zabil prase
Je jaro, ale slunce už leží na ulicích a domech jako vyhřáté plátno, a před místním sídlištním barem hospodský instaluje na chodník dřevěné lavice a stoly, letos poprvé. Míjím ho, a protože je jaro a všechno vypadá nadějně, usmívám se (ale hospodský mě ani nevidí, zrovna běžel s kýblem vody, a z jeho odhalených zad a z kýble se paří).
Jen o pár metrů dál mě zastavují dva kluci. Respektive jeden.
Hry na nerozumění (Z deníku)
Sobota, červenec
Štrúdl upečen. Zítra přijede Jiřik.
Neděle, červenec
Sama
Vyškrábala jsem se na odpočívadlo ve třetím patře a zatímco jsem se snažila popadnout dech a uklidnit srdce, lovila jsem zkapsy klíče. Tyhle schody mě ničily odjakživa. Teď jsem ještě ktomu byla nemocná. Levou nohu jsem měla oteklou a nemohla jsem na ni došlápnout, a plíce, plíce.
Talíř u sloupu
Pochodoval jsem vedle mýho bráchy, a pochodoval jsem hodně zostra, protože můj brácha byl o čtyři roky starší a o hlavu a půl vyšší, a i když to pokaždé vypadalo, že jde poooomaaaalooouuučkuuu a nikam nespěchá, já jsem měl vždycky co dělat, abych sním udržel krok.
„Jdu moc rychle, Matouši. “ zeptal se.
„Ne, to je vpořádku,“ odpověděl jsem.
Budík
Čas je zvláštní, ale budík, který jsem měl na stolku u postele, byl ještě zvláštnější. Už jsem jej asi půlhodinu pozoroval. Zpožďoval se za hodinu asi tak o deset minut, vteřinová ručička neuměla překonat kritický bod mezi tři čtvrtě a celou a pokaždé jí to zabralo o trochu víc času, než by mělo. Před několika hodinami se ale stalo něco zvláštního.