Rozhovor s Nejvyšším

     "No, ano. Jestli se neruším."

     "Mě nelze rušit. Já jsem věčný, a stejně tak i můj čas. Mám na vše dost času. A zvlášť na popovídání se svými dětmi. Tak, co bys chtěla vědět?"

     "Zajímá mě, co Tě na lidech nejvíc překvapuje?"

     "Překvapuje... Spíš, co mě mrzí. Mrzí mě, že se tolik bojí o budoucnost, že zapomínají na přítomnost. Takže vlastně nežijí ani přítomností, ani pro budoucnost. Mrzí mě, že je když jsou dětmi, touží dospět. A když jsou dospělí, touží být dětmi.  Mrzí mě, že žijí, jako by neměli umřít, ale umírají, jako by ani nikdy nežili."

     "A co bys chtěl lidi naučit?"

     "Chci, aby věděli, že nemohu nikoho donutit, aby je miloval. Mohu jen dovolit, aby mohli být milováni. Chci, aby věděli, že není důležité co mají, ale koho mají. Chci, aby věděli, že není důležité, jak dlouho žijí, ale jak žijí. Chci, aby věděli, že trvá pár vteřin udělat někomu, koho milujeme, hluboké rány, ale mnoho let, než se tyto rány zahojí. Chci, aby věděli, že štěstí si nemůžou koupit ani za celé bohatství světa. Chci, aby věděli, že přítel je ten, kdo o nich ví všechno, a přesto je má rád. Chci, aby věděli, že nestačí, když jim odpustí druzí, ale musí si také sami odpustit.

     Chci, aby věděli, že lidé zapomenou, co kdo řekl, zapomenou, co kdo udělal, ale nezapomenou, jak se vedle něj cítili."

     Usmál se na mě. Chvíli sem se nechala naplňovat pocitem blaha z jeho přítomnosti, klidu a lásky.

     Pak jsem poděkovala, že si na mě udělal čas. Když sem odcházela, díval se za mnou a usmíval se: "Jsem tu kdykoli. Když potřebuješ utěšit, stále je Ti na blízku někdo, skrz koho budeš cítit lásku a porozumnění. Někdo, skrz koho budeš cítit mě."