Mysord Revulf, pán draků a rábsů

Moje první trošku delší próza

Mysord Revulf, Pán draků a rábsů

Černošedé baldachýny se pomalu zdvihají z ponuře šedé a vlhké země. Obzor se zlehka barví světlem. Je ráno. Jsem ztuhlý a promočený, tato noc byla skoro nad moje síly.Drak, kterého jsem měl najít byl rozzuřený novou krví a málem mě zabil. Kdo si sakra myslí, že jsem? Nějaký hubič oblud, který na sobě nosí polovinu kovárny? Ach ne, já se o ty nemocné příšery musím starat. Jak jsem byl šťastný, když jsem dostal titul a na pergamenu přírodních mágů bylo napsáno „Mysord Revulf, Pán draků a rábsů“. A teď chodím od jeskyně ke sluji a léčím tyhle potvory, které pořezali chrabří bláhoví muži, co za to většinou zaplatili životem.
Člověk si řekne: „Proč to ten blázen dělá? Nebylo by nám lépe bez těch oblud?“ Jenže já jsem přírodní mág a přírodní mágové musí zachovávat v přírodě rovnováhu. O lidi se nestaráme, ti se nikdy nepřemnoží, protože se vždy pobijí v těch svých válkách pro nic za nic a když vymřou, mohou si za to sami. Ano, války a boje, jaké to byly časy, když jsem jako sotva odrostlý chlapec bojoval statečně po boku chrabrých mužů, kteří si mě najímali do bitev. Z těch dob mám nemálo šrámů. To dnes již dělat nemohu, smím bojovat jen silou duše, i když fyzickou sílu také mohu použít, ale ne pro výdělek. No ano, když jsem se rozhodl stát se přírodním mágem, nevěděl jsem vlastně ani co to obnáší, ale byl jsem mladý a chtěl jsem zkusit všechno. Deset let jsem strávil v učení a až později mi došlo, že už není cesta zpět do obyčejného světa ostatních lidí. Teď místo vraždění lidí a plenění vesnic uzdravuji tvory, o kterých mnoho lidí ani neví. Jaká to ironie osudu. Místo zuřivého válečníka jsem poklidný léčitel a mág.
Dostal jsem úkol zastavit a uklidnit rudokřídlého rábse, kterého se snažil zabít nějaký mladík. Rábsí zuby či kůže jsou sice hezké trofeje, ale někdo, kdo se v životě neutkal ani s drakem za ně často platí vysokou cenu. Chudák chlap, no, byla to jeho volba skončit na prach spálený někde na dně dračí sluje. Ale předtím tomu rudochovi zasadil pár dobrých ran. Takhle rozzuřenou potvoru jsem ještě neviděl. Měl jsem štěstí, že ten rábs byl tak zraněný a místo ohně plival jen obláčky kouře. Nikdy nevíte, co od takového rábse čekat. Kdyby alespoň vypadali všichni stejně, jenže rábs se říká zvlášť nebezpečným drakům a rábs může být třeba i medvěd s hadí hlavou. Vlastně většině netvorů se prostě řekne rábs. Nejhorší jsou ti, co mohou měnit svou podobu – to pak může být rábs myš se svítícíma očima a najednou se z ní stane obří ještěr s křídly a krokodýlí hlavou, jehož dechem je neviditelná smrt.

Přišel jsem do knajpy, kde sedělo pár místních pobudů a také cestovatelů zřejmě. Nikde nevidím hostinského, doufám, že brzy přijde – už abych měl tu hroznou práci za sebou, vždyť ani nevím, co bude ten rábs zač.
„Slyšel jsem, že ta vobluda z kopce sežrala dalšího mlíčňáka. Takovej pitomec, já bejt zase mladej, tak si s něčim takovim nezahrávám. Teď se tu kvůli němu nebudem moct hnout z chalupy, jestli ta potvora bude řádit jako posledně. No, nevim, co toho kluka vedlo k takový sebevraždě.“ To promluvil jeden z chlápků u vedlejšího stolu. Jejich rozmluva mě zaujala a tak jsem dychtivě poslouchal dál, třeba budou vědět, jak na toho rábse. Nejlepší by bylo, kdyby tu byl nějaký místní čaroděj, ale vzhledem k týhle díře to nevypadá moc slibně.
„Kardole, co ty víš, co vede furt ty chlápky k takový blbosti? Co já vim, tak nákej mág chce zub toho rábse, že prej dává nesmrtelnost, a ty kluci se nechávaj dobrovolně zabít, páč dyby se jim to náhodou povedlo, tak je naučí ovládat ňáký ty mystický síly. Myslim si, že je to buď nějaká černota, nebo pěknej švindl. Moc tomu nevěřim.“ , dal se slyšet druhý odvedle.
„Já si radši s magií nic nezačínám. Podle mě sou to divný lidi ti čarodějové. Někdy až moc divný a vostrý. Samo, že nemyslim starýho Barnabáše, to je spíš senilní sexuchtivej děda, a pochybuju, že kdy uměl jiný kouzlo, než jak dostat ženskou do postele.“ U vedlejšího stolu se rozezněl hlučný řehot.
Tak rábsí zub pro mága, to je teda pěkná špína, jestli je na tom něco pravdy. Asi bych si měl promluvit s tím jejich Barnabášem, snad by mi mohl pomoct, i když podle popisu těch chlapů, no, za zkoušku snad nic nedám...
„Hele mladej, buď si něco vobjednej nebo vypadni, tohle místo tu maj zamluvený mí zákazníci a ne nějaký povaleči, co se sem přišli jenom vohřát!“ Hm, opravdu přívětivá hostinská.„Tak jeden rum a“, naklonil jsem se k ní, aby mě nikdo jiný neslyšel, „můžete mi říct, kde najdu Barnabáše?“ servírka si něco zahuhlala a odšustila vyřizovat další zakázky.
Nejeden pobuda skončil na ulici, asi to opravdu myslela vážně s tím, že kdo nepije, nemá v hospodě co dělat. Doufám, že tu mojí prosbu jen tak nepřehlídla, protože chlápci od vedle se začali tvářit trochu podezíravě.
Mm, je to rázná ženská, ale zas tak špatně nevypadá... Můj Bože! Posledních pár týdnů asi opravdu ztrácím smysl pro krásu. Neměl jsem ženu, ani nepamatuju. Ještě, že nám nenařídili celibát, to bych asi už opravdu umřel. Slyšel jsem, že nějací kněží, jak si ti mágové za mořem říkají, nesmějí na ženskou ani pohledět. Jsem rád, že jsem tady a ne tam, v tom „jiném“ světě. „Tady to máš“, opět se přihrnula ta bachratá servírka a přede mně postavila panáka rumu tak razantně, že mi vyšplíchl do oka. Zatímco jsem slzel jak malé děcko, vyndala si ze záňadří zmuchlaný papírek a hodila mi ho do klína. Udiveně jsem se na ni podíval, ale to už odspěchala k jinému stolu. Rozbalil jsem papírek a tam stálo:

Čekám tě dvě hodiny po západu slunce u dubu na úpatí hory.
Barnabáš

Jsem na něj zvědav, doufám, že se aspoň vyzná v dracích a zná dobře tohohle. To už se ke mně ale blížili mí podezíraví sousedé. „Hele mladej, co to máš s naší Gildemundou? Znám pár lidí, včetně jejího starýho, co by je to mohlo celkem zajímat!“ Ajaj, vycítil jsem problémy a za zády jsem začal trhat papír na kousíčky. O mém setkání s Barnabášem by neměl nikdo vědět, to ať si radši myslí, že mám něco s touhle rašplí. „Co to máš v ruce? Co bylo tak důležitý, že si to schovávala na prsou?“ Takovíhle rejpaly opravdu miluju. Než jsem se však stačil vzpamatovat, jeden z nich mi vytrhl papírky z ruky. Ještěže jsem jich pár rozcupoval tak natitěrno, že je nemají šanci přečíst. „Ahá! Čekám tě po západu u dubu! Není to sice celý, ale tohle nám stačí. A teď táhni, než tě přijde hostinskej zbít!“
Čím dál, tím líp. Mohl jsem jim něco udělat, ale použít magii v nevhodnou dobu a v už tak plném lokále je celkem nebezpečné. Nikdy nevíte kdo, nebo co může být kolem. Dobře, dobře, už jdu! Jenom klid, jo?
Venku se už mezitím rozprostřela vlhká tma. V prohlubních se začíná tvořit bílá mlha, noc bude dlouhá a studená. Do schůzky mi zbývá ještě půl hodiny, tak se zatím půjdu porozhlédnout po vesnici. „Virnane!!!Virnane kde jsi? Ty zatracenej dobytku, kdy se konečně naučíš poslouchat pána?“ „Ano pane, promiňte pane, já jen, že v hospodě byl nějaký podezřelý člověk, co se na něco důvěrného vyptával hostinské. Řekl jste mi, abych vám to hlásil, tak sem tam chvíli zůstal, ale pak ho nějací chlápci vyhodili. Jenže vůbec nevypadal jako kouzelník, pane.“ „To stačí. Nemohu to nechávat náhodě, ti dobří mágové, jak si říkají, se tu potulují všude. Tady o naší věci ani slovo, vesnice je plná lidí, kteří možná jen dělají, že spí.“ Tak tohle je opravdu krajně podezřelé, ten chlápek mluvil o mně! Vypadá to na nějakého zločinného mága či co a navíc něco chystá. Pokusím se o tom zvědět co nejvíc.
Měsíc se schoval za šedou clonu mraků nacucaných vodou a všechny zvuky rádoby šťastných vesničanů dopadají mrtvě do ticha tmy. Teď v noci vypadá ta dračí hora celkem hrozivě – je celá tmavá a jen z několika puklin pod vrcholkem vychází mdlé rudé světlo. Teď musím najít ten dub. Asi to nebude žádný drobeček, spíš dominanta krajiny. Aha, támhle je. Silný strom na úpatí velké hory. Vypadá to tu opuštěně, doufám, že ten Barnabáš není tak zapomnětlivý, jak si o něm myslí vesničané.
U paty dubu se třese jakýsi uzlíček, to nebude Barnabáš.
„Hej! Kdo jsi a co tu děláš?“ Odpověď žádná. „No tak, co ti je?“
„Ne, nech mě být, jdi pryč!“, promluvil plačtivě roztřesený hlas. „T-tady nemáš co d-dělat, chci tu být s-sama!“
„No tak, mám tu mít shůzku s Barnabášem, takže bys laskavě mohla odejít.“
„J-já jsem Barnabáš!“
„C-cože?“, propána už začínám mluvit jak ona, co to mele za nesmysly?
„Jsem Barnabáš!“ Tý holce fakt přeskočilo.
„Měl jsem zato, že Barnabáš je starý čaroděj, který běhá za holkama, nevim, jak bys to zvládala ty!“
„Barnabáš je starý podvodník, jenže mě by nikdo jako mága neuznával, nejsem osobnost, která zrovna budí strach, nebo respekt a navíc jsem žena! Myslíš, že by si někdo myslel, že jsem mág? Zkus trochu přemejšlet!“ Hups, tak ze staříka máme skoro děcko, který je navíc uřvaná holka. Nevím, jak mohla vystudovat školu pro mágy.
„Dobře, to chápu, ale co ten Barnabáš? A kde jsi vlastně studovala, protože mág musí mít nějaký titul, neznám ani tvé jméno.“
„Chtěl bys toho vědět nějak moc najednou, ale jak já mám vědět, kdo jsi ty? Třeba jsi přišel schválně, abys mě udal, třeba víš moc dobře, kdo jsem. Tak mi nejdřív řekni něco o sobě!“ Myslí jí to, aspoň, že tak, no ale? Tak jo, budu riskovat a prozradím se, uvidím, jestli to bude k něčemu dobrý.
„Já jsem Mysord Revulf, asi jsi o mě nikdy neslyšela, ale jsem přírodní mág a starám se o draky rábse.“
„Tak se konečně setkáváme Revulfe, čekala jsem dlouho!“
„Ty mě znáš? A odkud?“
„Kdo by neznal proslulého Revulfa, který zachraňoval draka a čirou náhodou zachránil taky celou vesnici, kterou měli zrovna toho dne přepadnout temní mágové. Ten drak však zemřel ne?“
„Hm, tak z tohohle jsem už vyrostl. Všichni víme, jak to bylo a mě už unavuje to pořád vysvětlovat.“
„Neříkej! Když tě hostil náš nejvyšší mág Zeratin, tak jsi ten příběh vypravoval třikrát.“ Tak odtud vítr vane, no tenkrát jsem tomu dal, sláva zahaluje oči příjemnou mlhou a víno otupuje mozek nepříjemnou kocovinou. Zrovna jsem se nevytáhl.
„Tohle nechme stranou. Potřebuju pomoct s tím vaším drakem. Ani nevím, jak vypadá a celkem rád bych tu práci měl hotovou ještě dnes.“
„Dobře, ale něco za něco! Já ti pomůžu s drakem, a ty mě pomůžeš s příčinou tvé práce!“ Co může být příčina mojí práce? Myslel jsem, že to byl ten rytíř, co ho drak sežral.
„No, popravdě, nevím, jakou příčinu myslíš.“
„Nehraj si na blbýho, tohle tu ví každej vesničan, že draka chce zabít jistej černej mág, ale všichni si myslí, že je to kvůli něčemu, co drak vlastní, jenže je to trochu jinak.“ Že by mi toho řekla víc, než by měla, to vážně nehrozí.
„Tak o co jde? Chci toho draka zvládnout ještě před rozedněním.“
„Víš, je tu schováno něco jako poklad, ale nevlastní ho drak, nýbrž je skrytý pod vesnicí u hory, tudíž pod touhle vesnicí.“
„A co tak důležitého tu je, že se o to zajímá nějaký temný mág?“, už mě to opravdu unavuje, asi si s ní radši plácnu, nebo se k tomu rábsovi nedostanem.
„Je tu mocná zbraň, pohár zkázy!“
„No, a co to je bys mi asi říct nechtěla viď? Ale to je jedno. Rád bych třeba věděl, jak se jmenuješ.Tak já s tebou půjdu na toho temňocha, hlavně mi pomoz s tím drakem!“
„Jak si přeješ. Já jsem Rimenna z Anzadu. Na horu se jde tudy.“ Asi jsem to přehnal, zdá se mi dost naštvaná. Alespoň mi tu nebude vykládat nějaké báchorky o strašné zbrani pod touhle ubohou vesničkou. Zkusim to nějak napravit.
„Ehm, a jak se vlastně jmenuje tenhle kopec?“
„Naworova hora.“
„Naworova? To je kdo? Taky nějaký černý mág?“ Musel jsem si rýpnout, její báchorce nevěřím, a temný mágové nejsou takhle „viditelní“, aby je znal každý prosťáček.
„Ne, Nawor je ten rábs, za kterým jdeme.“ Teď jsem ji asi naštval ještě víc, radši už budu zticha. Takže „pacient“ se jmenuje Nawor.
Asi za půl hodiny jsme došli až na vrcholek a proti nám se rozprostíralo jen sežehlé temeno hory s pár pahýly stromů a velkou zející trhlinou do hloubi hory.
„Nechceš tam lézt tudy, že ne?“, zeptal jsem se trochu nejistě mé mlčenlivé společnice. Jestli nemám něco rád, tak spadnout přímo na rozzuřeného a zraněného rábse.
„Jo, přímo tudy!“, Rimenně se blýsklo v očích, asi vycítila můj strach.
„Dobře, ale ty jdeš se mnou.“, a než se stačila nadechnout vzal jsem ji kolem pasu a skočil i s ní do díry.
„Au! Ty pitomče jeden, mohl jsi nás oba dva zabít! A slez ze mě, žádnej chlap po mně rajtovat nebude!“ Páni, ta prská! Ale asi měla pravdu je tu sice tma a rábs je asi někde jinde, ale kdyby tu byl... No jo, další pitomost na můj účet, tak do toho, teď ho musíme najít a vyléčit.
„Promiň, já nechtěl js...“
„Plesk!“
Tak takovou facku jsem ještě nedostal. A já si myslel, jak je to křehká slabá holka. Tamhle odtud jde světlo, teď se musím troch blýsknout.
„Pojď za mnou, teď už je to moje práce.“ Naštěstí poslechla bez odmlouvání. Už ho vidím, kolosální zvíře! Tohle je opravdu rábs nad všechny rábse. Celkem by mě zajímalo, kde se tu vzal. Takoví obři většinou hlídají něco moc důležitého, že by Rimenna mluvila pravdu? Ne, nesmysl. Je zle posekaný, ten mladík měl odvahu a celkem dobrou ruku, ale na tohle jenom meč neplatí. Musím být rychlý, skoro dodělává.
„Potřebuju víno! Zkus ho nějak sehnat. Červený a aspoň dva litry.“
„No to snad nemyslíš vážně? Ty se tu máš starat o draka, který ti tu umírá a ty mě pošleš pro víno?“
„Neříkej, že nevíš, že dračí krev může nahradit jenom víno? Stejně to bude ještě moc řídký, ale zachrání ho to. Tak si tu nehraj na Paní chytrou a dělej.“ Je fakt ve vážnym stavu. Chtělo by ho to zahřát. Skoro vyhasl.
„Irumulus viardacar!“ Draka jsem zahalil do plamenů, teď jen tak nevyhasne, hlavně musím mít to víno.
„Rimenno! Rimenno, kde jsi s tím vínem!“
„Nemám deset rukou! Levituju ho k tobě, je to to nejostřejší, co jsem našla.“
„Díky, to bude stačit.“
„Tak Nawore, teď se moc nehejbej, nebo ti to naleju vedle a to se ti líbit nebude.“ Nařízl jsem drakovi břicho, tam jedině má kůži jemnou a zároveň mu tudy mohu doplnit „krev“. Tak, kouzlo na usměrnění tekutiny: Viaranus Aquanus! Jo přesně tak. Teď to něčím zacpat, co třeba trochu peří z ohnivce, to by tam mělo vydržet. Rozbalím svůj raneček, co pořád nosím s sebou a vytáhnu z něj takovou divnou věc, co se na vzduchu ihned rozhoří. Vlastně to vůbec nevypadá jako peří, spíš jako takový chumel hořících vlasů. Zacpu s tím ránu dřív, než mě začne pálit do ruky. Bezva, povedlo se. Teď tu budu muset ještě alespoň dvě hodiny zůstat, abych viděl, jak se to vyvíjí. Ohnivá přikrývka mu vydrží jeden den, to je akorát. Doufám, že to víno bylo opravdu silné.
„To bylo dobrý!“
„Cože?“ Já snad nevěřím svým uším. Ta zapšklá holka mě pochválila.
„Říkala jsem, že to bylo dobrý. Ještě nikdy jsem neviděla uzdravení draka. Když jsem jednoho viděla umírat, bylo mi ho neskutečně líto, protože jsem myslela, že mu není pomoci, myslela jsem, že teď umře i Nawor.“, hlas se jí zlomil. Ta rázná dívka začala slzet, asi jí na něm opravdu záleží.
„Ale teď zatím není nic jistý, musíme pár hodin počkat, jak se ujme to víno“
„To bylo skvělý, víš, já promiň no.“ Tak teď jí opravdu nerozumím. Ona mi brečí na rameni!
„Musím ti to říct! Musím ti to říct!“
„No, tak povídej, já tě poslouchám. Ehm, nebylo by lepší, kdyby jsme se na to posadili? Jak koukám nebude to nic krátkýho.“ Jsem připraven jí vyslechnout, možná, že to nejsou jenom takový bláboly.
„Tak dobře, Nawor a já jsme sem přišli současně. Jsme strážci Velkého zla. On ho hlídá pomocí síly a já pomocí magie. Jak už jsem řekla je to pohár zkázy, je to divná věc. Vypadá jako obyčejný pohár ze zlata, ale kdykoli ho nějaký člověk postaví na zem, začne se plnit vodou. Ta voda je něco jako jed, ale ničí vše, čeho se dotkne. Takže, když se z něj napiješ, zemřeš, když jím někoho poliješ, ošklivě ho to popálí, nebo přijde o smysly a někdy může i zemřít. Stačí polít i zem a začnou se tam množit nejrůznější zlé obludy, které neumějí nic jiného, než škodit. Když tou vodou cákneš na dům, shoří, nebo spadne, ale ne hned, vždy, až když je v něm nejvíc lidí a může nejvíc uškodit. Vůbec nejhorší je, že když ho dostane do ruky někdo naveskrze špatný, kdo zná jeho síly a odváží se jej používat, stane se jeho pánem a pohár dělá vše pro svého pána. Když se potom takový člověk z toho poháru napije, nezabije ho to, ale dá mu to nesmrtelnost a sílu. Je to tedy jedna z věcí velkého zla a sem se dostala vlastně proto, abychom ji nějak nenápadně zabezpečili. Myslíš si, že ti prosťáčkové, co tu žijí ví, po čem šlapou? Nemají o tom ani zdání!“
„Dobře, ale jak víš, že se ho snaží nějaký zlý mág získat? Třeba jde opravdu jen o dračí zuby a kůži.“
„Tak tomu nevěř. Když tu byl včera ten mladík, co málem zabil Nawora, přišla jsem právě na poslední chvíli. Ty bys věřil tomu, že takhle vážně posekanej rábs by mohl někoho ještě na uhel sežehnout? Ne, to je moje práce. Přišla jsem a když jsem viděla, jak se Nawor krčí v rohu a je možná už mrtvý a nad ním se tyčí nějaký rytíř a stále do něj bodá mečem, vjel do mě nepříčetný vztek a rytíře jsem ihned zparalizovala. Byl v šoku i bez toho. Naštěstí mě napadlo, ho nejdřív vyzpovídat. Vyklopil mi všecko. Myslím, že jsem byla v tu chvíli hrozivější, než rozzuřený rábs. Řekl, že ho posílá, teď se dobře drž, Norford, nejvěčí mág v zemi a že má za úkol zabít draka, abysi mohl pán vyzvednout nějakou důležitou věc, která má být pod vesnicí. Pak jsem ho ve své zuřivosti sežehla na popel. Už ti to dochází?“
„Norford říkáš? Tak to je potom jasné. Ten se dal na cestu zla už v učení a vždy jsem si říkal, že z toho vzejdou nějaké nepříjemnosti. Byl moc zlý, podlý a moc pilný. Tohle nebude nejjednodušší oříšek, ale mám za to, že jsem ti to slíbil.“
„Děkuju Mysorde, vždycky jsem si o tobě myslela, že se jenom vytahuješ, ale není to tak.“
„ Podívej, Nawor už se probouzí doufám, že to bude dobré.“
„Wrau!!!“
„Rychle! Rimenno, utíkej, zdá se, že nemá zrovna nejlepší náladu!“
„Ale jak to? Au, Nawore přestaň! Počkej na mě Revulfe, vytáhni mě prosím!“ Toho jsem se obával, ale jsem na takovéhle dračí vrtochy zvyklý, takže jsem utekl celkem rychle a už jsem se vyšvihl z té díry, když jsem si vzpomněl na Rimennu.
„Sakra! Rimenno, jsi tam? Podej mi ruku, vytáhnu tě!“
„Revulfe!Pomoc, m-mám něco s nohou, n-nemůžu chodit! O-on mě sežere!“
„Neboj se, jdu tam pro tebe.“ Tak s tímhle jsem nepočítal, ale zachránit jí musím. Je tu děsná tma a navíc i dým od toho milýho rábsíka.
„Rimenno!“
„Tady jsem! D-dělej! Nawor!!!!“
„Nawore pust jí! Ne? Dobře, chtěls to sám. Saeros Minitirmus!“ Rábs lehl jak podťatý, bohužel, přímo na mě. Takovou bolest jsem nezažil. Padám někam daleko, hluboko, je tam tma a teplo a vůně, nádherná vůně.
„No tak vstávej Revulfe! Vstávej, teď nesmíš umřít, ne!“ Otevřu oči. Krásná vůně je pryč, čpí to tu kouřem. Pořád jsem v té hrozné jeskyni, ležím kousek vedle omráčeného Nawora a nade mnou se sklání Rimenna a po tváři se jí opět řinou slzy.
„Neplač, nic přes ten závoj ze slz neuvidíš!“ Náhle se na její tváři objevil úsměv, ale nebyla schopna slova.
„Málem jsi kvůli mě umřel.“, zajíkala se Rimenna.
„To byla jenom moje blbost, že jsem toho rábse nedokázal hodit na druhou stranu.“
„J-je mrtvý?“
„Ne, je jenom omráčený. Za chvíli se probudí. Tys vzala opravdu hodně ostré víno, co?“
„To bylo to, co ho zdivočelo?“
„Jistě, ale je to dobře. Teď aspoň víme, že je úplně zdravý. Nepůjdeme odtud? Nemůžu tu pořádně dýchat.“
„Jasně, ale já nemůžu chodit a pochybuju, že ty budeš moct. Budume se muset odlevitovat.“ Po chvíli usilovného soustředění na levitaci jsme se ocitli na čerstvém nočním vzduchu před slují, který byl oproti dusnému vedru v jeskyni až mrazivý.
„Tak už mi věříš? Temní mágové nežijí jen v naší fantazii. Jsou tu, i když je nevnímáme a mají své zvědy všude. Jistě i v téhle vesničce. Pořád stojíš za slovem, které jsi mi dal? Tenhle podnik opravdu nebude nic jednoduchého.“
„Já vím, ale svoje slovo dodržím. Vlastně jsem potkal jednoho chlápka, který mě sledoval a pak to ihned běžel vysypat svému pánovi a nemyslím si, že by ten člověk nevěděl o mojí návštěvou tady.Každopádně teď už ti věřím a rád ti pomohu s tím Nordorfem. Věřím, že to společně zvládnem, přestože to nevypadá moc nadějně.“
„Děkuju ti Revulfe. Jsem ráda, že to jen tak nepřehlížíš, mohlo by to zničit všechno.“ Nad horou se zablýsklo a začal padat jemný déšť. Rimenna pomalu sestoupila k vesnici. Tak krásná, tak křehká, tak tvrdá a uzavřená. Nebyl jsem jí schopen odporovat a když jsem konečně usnul, zdálo se mi, že ji stále držím v náručí.

---