III-Plastron-III

 Plastron

      Válčím se neexistujícími světy.

      Válčím s koexistujícími světy.

      Válčím s existencí.

      Válčím od rána do noci. 

      V noci válčím se sny a s probuzením.

      Válčím s únavou i kontraproduktivitou.

      Válčím občas rád a válčím občas neochotně.

      Prohrávám i vyhrávám.

   Díval jsem se do jeho očí, pozorujících každý pohyb jejich těl. Miloval je a zbožňoval víc, než cokoliv jiného. Nic ho nezajímalo tak, jako tančící baletky. Elegance prýštící z těl poskakujících a točících se v reakcích na údery paliček o struny někde hluboko uvnitř klavíru. Vznešenost pohybu mu uvízla v mysli.

   Pokaždé, když se vracel ze zkoušek, kde jako doprovod hrál na svůj vrozený nástroj, tikala mu asynchronně v hlavě nikým neprodukovaná hudba. Nebyla to jeho hudba - nikdy nedokázal popsat, jak se to stane - byla to změť  zvuků ze vzpomínek a komprese těch pro něj důležitých výjevů, jichž se stával každý večer svědkem. Když dorazil domů, víno mu teklo hrdlem. Lepší refrén si dopřát nemohl a ani nechtěl. Sám se svými představami, končícími k ránu v opilém křesle s výhledem přes tu řeku.  Tam jsem ho potkal v oparu rána.

   Tenkrát nešel spát, jednoduše nemohl. Stejně jako já se občas toulal na umělém ostrůvku, v parku se zakázaným vstupem na trávník. Igelitoví strážníci pořádku spoutávali těla stromů bez jejich svolení a tím bránili lidem ve svobodném pohybu . Park s betonovým dnem vymezeným alarmujícími páskami. Možná ale díky nim, jsem ho tenkrát uviděl. Ležel uprostřed zakázaného zeleného prostranství pozorujíc nejasné nebe s nejasnými plány. Ruce se mu lepili k poloprázdné lahvi, jako kdyby ji chtěl škrtit celou věčnost. Viděl jsem monumentálně porušovat řád, kterému už očividně nevěřil.

   Jak jsem ho míjel - byla to vzdálenost kratší, než je teď moje od vás - zvednul se, aby pohladil nikomu nepatřícího psa. Přiběhl k němu, jako ke svému pánovi, ale mě neunikl těžko postřehnutelný výraz v jejich očích setkávajících se provždy jen na ten okamžik. Zato se mi ten okamžik stal obraznou předlohou ke slovu osamocenost. Ti dva se znali dokonale, i když se nikdy předtím nesetkali. Klavírista smrtelně toužící po definici krásy tančících baletek, pes smrtelně toužící po návratu domů. Jejich války se nedali vyhrát, zato já jsem se styděl při pomyšlení na ty svoje směšné rozbroje všedního dne. A pří tom jsem objevil ty pravé války, které se dali ještě vyhrát.

   Muž se na mě po chvíli podíval a (možná jsem měl nasazený neadekvátní pohled tomu, co se mi odehrávalo uvnitř) ukradl mi vyčítavě část mého já a provedl mě svým životem od začátku do konce, od opožděného narození až po výpověď, pro ?již nevyhovující kvalifikaci ke hraní při zkouškách baletu.?  

   Tehdy jeho příběh končil a ten můj začínal.

   Tehdy se jeho plastron, oddělující smysl života od zmatenosti prolomil a ten můj zesílil alespoň do dalších úderů válečných bubnů, které měli teprve přijít.

                                                                                - FIN? -