Pád

Bylo jí nádherně, všude kolem tolik krásy. Okolí ji naplňovalo pocitem harmonie a klidu. Cítila se tak lehká a volná. Ačkoliv je velmi malinká oproti tomu všemu, co jí obklopuje, je svou vlastní paní. Je světem sama pro sebe, je zcela samostatná. Velmi intenzivně si uvědomovala svou existenci, cítila každý kousek svého těla. Paprsky světla, které na ní dopadaly, byly jako něžné lechtání milence.  Ó, jak mladá je a jak dlouhá cesta ji ještě čeká. Vzpomněla si na chvilku svého vzniku, jak přesně si ji pamatovala, byl to jen krátký okamžik. A v tom okamžiku vznikla ona, jen tak, najednou si mohla uvědomit své bytí. Lehce se při té myšlence zachvěla. A s pocitem příjemného rozechvění se nechala dál unášet.

Náhle pocítila, že něco není v pořádku. Něco se děje. Působí na ní neznámá síla, která jí táhne kamsi do prázdna, do neznáma. Musí bojovat. Začala soustředit všechnu svou vůli, aby odolala, aby unikla pádu do jisté záhuby. V jednom okamžiku se jí téměř podařilo dostat směr svého pohybu pod kontrolu, ale bylo už pozdě. Padala, padala a nedokázala to zastavit. Snažila se vykřiknout, ale její hlas už neměl takovou sílu. Cítila horkost. Ztrácela se…

A tisíce, tisíce kilometrů daleko vzala Jana Pavla něžně za ruku a do ucha mu zašeptala: „Přej si něco, padá hvězda.“