NA CESTĚ BEZ JACKA

    Zase na cestě. A kdo je víc? Pedály mi sice tlačí do nohou, protože jedu do kopce, ale stejně - kdo je víc? Konečně jsem se rozhodl vytlouct ze sebe tu lenost. Vždycky mi v hlavě panovalo víc králů než jedno jediné já. Každou chvíli se hádají a nikdo nemá pravdu. Jediná osoba ve mě, která nemluví sobecky ani sebedestruktivně se postupně vyvíjí spolu s námahou, ať už fyzickou nebo psychickou. Tak třeba po pětikilometrovém stoupání bez viditelného konce v průběhu zatěžování, je vcelku dobrý způsob kontaktovat to, v čem se sám se sebou shodnu.

   Teď bych chtěl slyšet poezii, kterou by skládal Rimbaud, hudbu právě komponovanou Debussym, kdyby ovšem byli mnou. Chtěl bych vidět tu část filmu věnovanou mě, kdybych ovšem byl zachráncem lidstva a uznaným prorokem. Je to klidná pasáž, nebo bouřlivá pasáž, kdy se všechno v hlavním hrdinovy zmítá v křečích a on objevuje pravou identitu? Je to klid před bouří? Je to teprve začátek? Konec určitě ne, to mohu prozradit. Možná jsem neplaceným komparsem někde daleko na obzoru filmu toho opravdového hrdiny. Kdo ví? Jenže jsem zase na cestě, kdo je víc? Pedály zvolňují, to se blíží vrchol, sestup do propasti, sestup do vyšších rychlostí.   

   V momentě dosažení samoběžnosti kola a v momentě, kdy tuto zprávu mozkovna přijala, jsem vzpomínal na část novinového článku o Jean Sol Partrovi. Řídil se heslem: Buďme realisty, chtějme nemožné. Jako osvícení mě řidič za mnou klaksonem upozornil na neregulérní počínání mého kola na silnici - jel jsem přesně ve středu, což nemohl akceptovat. Zahnal mi zbytečné přemýšlení kamsi do lesů. Později mi přišla smutná zpráva, že bylo nešťastně zastřeleno neznámým lesníkem v domnění, že se jedná o divokou zvěř. Urychleně jim bylo odpovězeno. NEMÁM ZÁJEM O OSTATKY!

   Dolů. Do spirály. Hlavou napřed. Když vyjedeš nahoru musíš jet dolů. A jsem jel a těšil se na bytost, o které nejsem zcela přesvědčen, je-li reálná nebo jaká vlastně? V každé zatáčce mi ukazovaly její společnice cestu, protože mi nevěřila. Tolikrát mě čekala a já se stejně schoval ze jedním z mohutných stromů. "Slaboch", říkala mi. Dneska je všechno jinak. Nikdy před tím jsem nevyvezl tělo nahoru, abych sjel dolu.

   Už ji vidím, čeká na mě s náručí pro mě přichystanou. Kdo je ta bytost? Určitě ji znáte. Máte ji v hlavě spolu s jejími společnicemi, stejně tak jako se mnou a mým kolem. Ona se zrodila v pár řádcích zpět a já v tom úplně prvním. Klidně si nás prohlížejte, jsme vám k službám, ve vašich ctěných hlavách. A teď se loučíme z přímého přenosu.

                                                                               - FIN! -