Regien

                         David Black už hodinu stepoval před kinem Savoi. Včera mu Viktoria volala, že mu domluvila schůzku s jednou zvláštní dívkou.  Možná by konečně mohl potkat tu, již by dokázal namalovat.

Docela se na to setkání těšil, jen si nebyl jist, že dívku pozná pouze podle fotografie, kterou mu dala Viktoria. Na fotografii vypadala ta štíhlá černovláska až magicky krásná. Jaká je ale ve skutečnosti.

Viktoria říkala, že je to její vzdálená sestřenice.

<i>Kéž by byla jako Viktoria. Alespoň trochu.</i>

                         Čekal. Byla mu zima, promokl už skoro až na kůži, měl hlad a bál se, že už ji propásl, ale čekal.

A když už nedoufal, že se dočká, najednou tu byla. Vynořila se zpoza rohu a majestátně, důstojně, jako vlajková loď královského loďstva, plula davem přímo k němu. Byla nádherná. Krásnější, než mohou zachytit všechny fotografie. A v očích měla jakýsi tajemný smutek

Doplula až k němu a tajemně se usmála:

„Vy jste Daniel, že?“ Řekla a její měkký alt hladil a bičoval ho zároveň. „Čekáte tu dlouho?“

„Ne…..Ani ne.“ Hlesl. Na víc se nedokázal zmoci.

„ Jmenuji se Regien. Měli bychom jít z toho deště. Nemohu dopustit, aby můj malíř zmokl a onemocněl. Moc ráda bych byla modelem pro obraz.“ Zašvitořila koketně a prsty její pravé ruky jemně pohladily jeho ramena.

Vyhledali nejbližší kavárnu a usedli spolu ke stolku se dvěma šálky horké čokolády.

„Miluji horkou čokoládu.“ Prohlásila a napila se. „Voní dalekými kraji, odkud se dováží. Také ji máte rád, Davide?“

„Ano, slečno Regien.“ Odvětil a také se napil. Chutnala a voněla jako daleké kraje.

„Přála bych si, smět se někdy podívat tam, kde se pěstuje kakao.“ Řekla a její oči získaly zasněný výraz očí malého děvčátka, které sní o svém vytouženém princi.

„Když ten obraz namaluji a on se prodá, pak budete moci ten sem uskutečnit.“ Stočil David rozhovor k práci, neboť cítil, jak nepokrytě jej ta dívka svádí. Nechtěl se zaplétat s modelkami. Ne při práci. Z toho měl špatný pocit a řadu špatných zkušeností.

„Ano…..jistě….ten obraz.“ Vrátila se do reality. „Jak dlouho trvá, takový obraz vytvořit.“

„To záleží na modelu, slečno Regien.“ Odvětil. „Někdy je obraz dokonalý už po prvním sezení, jindy je třeba na něm pracovat měsíce, někdy i celé roky.“

„Tak začneme hned, ať to je hotové co nejdříve.“Řekla, dopila svou čokoládu a zdvihla se od stolu. „A prosím, říkejte mi Regien, Davide. Slečno Regien, zní moc formálně. A….vy mě přece budete malovat. Možná i dlouho.“ Navrhla a zase mu prsty přejela po ramenou . Olízla si svůdně rty a vyšla  jako první před kavárnu.

Zaplatil tedy dva dolary a vyšel za ní.

Odmítla jít pěšky a tak si zavolali taxi a odjeli do Davidova ateliéru o dva bloky dál.

                          Tam si  Regien sedla na pohovku a bez nejmenších rozpaků se začala svlékat. David se domníval, že si dívka pod pojmem MALOVÁNÍ OBRAZU představuje nějaké nové sexuální praktiky, proto zčervenal a značně znejistěl.

Všimla si toho a pochopila.

„Vy mě nebudete malovat nahou, Davide?“ Zeptala se skoro smutně a začala se oblékat. „Nelíbím se vám?“

„Líbíte, slečno Regien. Ale nemaluji své modely nahé.“ Odvětil.

„Rozumím.“ Řekla a zdálo se, že ji to trochu mrzí.

Přesto se oblékla a nechala se nastavit tak, aby obraz vypadal opravdu hezky.

                          Pak ji chvíli maloval, než oba dostali hlad. Objednali si tedy pizzu a při jídle pozorovali schnoucí skicu a také, jak si později zpětně uvědomili, jeden druhého.

Po jídle odnesl David krabici od pizzy mezi ostatní papír, připravený k vyhození a protože neměl v atelieru žádný alkohol, kávu, ani čokoládu, udělal oběma šálek ceylonského čaje.

Když byl čaj hotový, David zjistil, že nemá ani cukr a citron, kterým by mohl Regien čaj ochutit.

„Omlouvám se, ale zapomněl jsem koupit cukr a citrony.“ Omluvil se, když předložil svému hostu čaj.

„To nevadí.“ Prohlásila a přivoněla k čaji. „Piji čaj raději tak, jak je.“ A napila se.

Chvíli popíjeli čaj a rozmlouvali.

A pak ji dlouho do noci maloval.

                          Nevěděl ani, jak se dostal do postele, ani proč ne tam nahý a jak se tam dostala ona, rovněž zcela nahá. Probudil se však s její rukou kolem pasu a její hlavou ležící na jeho pravé paži.

Ještě spala, když se probudil.

Nechtěl ji rušit, proto opatrně vytáhl svou ruku zpod její hlavy a něžně odsunul její paži. Vstal a začal se oblékat.

Bylo už tak deset hodin dopoledne.

                           Přesto, že se choval tiše, probudila se. Posadila se na posteli a s hlavou koketně nakloněnou na stranu se na něj šibalsky usmála.

Pak jej objala kolem pasu a stáhla zpět do postele.

„Ještě nemusíme vstávat, Davide. Pojď si ještě lehnout.“ Lákala ho.

„Už ne. Je skoro poledne.“ Odpověděl a vymanil se něžně z jejího obětí.

„Ale já myslela, že mě miluješ. V noci jsi to tvrdil.“ Zatvářila se naoko smutně.

Nevěřil svým uším: „My  dva, jsme spolu v noci něco dělali?“ Zeptal se a opravdu nechtěl slyšet odpověď.

„Jistě miláčku. A byl jsi moc něžný…..a skvělý.“ Řekla a nevinně sklopila oči.

„Ale…….to není možné……Já se svými modely nikdy sex neprovozuji.“ Zavrtěl nevěřícně hlavou.

„To nebyl jen sex.“ Urazila se. „Řekl jsi, že mě miluješ.“

„Známe se jen chvíli.“ Odvětil.

Hodila po něm vztekle botou, oblékla se a utekla.

                            David toho dne dokončil svůj nejlepší obraz, nazvaný „záhadná dívka“ a na výstavě za jeho prodej získal  pět milionů dolarů.

Namaloval pak ještě mnoho krásných, draze prodávaných obrazů a jméno David Black začalo být slavné. Každý toužil vlastnit jeho obraz, nebo být jím malován.

                             Proto jej nijak nepřekvapilo, když  jednoho dne, asi  devět let po té příhodě, seděla v přijímacím pokoji jeho nového ateliéru žena, zahalená v drahém kabátě z kožešiny stříbrných lišek s hlavou krytou hluboko do obličeje shrnutou kožešinovou kapucí.

Měla s sebou roztomilou, asi devítiletou holčičku s vlasy stejně světlými, jako měl  v mládí on, než mu ztmavly do barvy medu.

„Dobrý den.“ Pozdravil tu ženu.

Kývla a podala mu ruku. Snad k políbení.

Políbil ji.

Děvčátko se na její pokyn usmálo, udělalo pukrle a způsobně pozdravilo.

„Přišla jste dát malovat svou dcerku?“ Zeptal se David.

„Ráda bych, ale přišla jsem, abych poděkovala za „záhadnou krásku“.“ Odpověděla a David měl pocit, že ten hlas, který hladí a zároveň bičuje odněkud zná.

„Ale ten obraz byl prodán před devíti lety a jsem si téměř jist, že kupcem byl starý pán. Všiml jsem si ho. Jezdil na kolečkovém křesle.“ Rozpomněl se David na staříka, který ho učinil bohatým.

„To byl můj otec. Ale ten už vloni zemřel. Přišla jsem, abych nechala obraz přepsat v registru na své jméno.“ Odvětila žena a rozhlížela se po místnosti, zatímco  holčička se věnovala prohlídce malých obrázků na  stěnách.

„Tohle ale není  ateliér, ve kterém obraz vznikl. Máte jej ještě?“

„Už ne, vyhořel krátce po vzniku obrazu.“ Odpověděl. „Vy jste tam byla?“ Nepamatoval si že by někdy maloval nějakou ženu z bohatší společnosti.

Neodpověděla.

„Jaké jméno mám zapsat do rejstříku?“ Zeptal se tedy a v počítači, v rejstříku svých obrazů smazal u názvu obrazu „záhadná dívka“ pod položkou jméno majitele, jméno Garett Jackson.

„Jacksonová.“ Oznámila suše. „Regien.“