Poslední šance

"Já poběžim napřed, mamko."
"Dobře. Hlavně prosimtě nespadni do vody."

Ke břehu malé řeky doběhne udýchaný chlapec s tlustým krajícem tvrdého chleba.
"Lída, Lída, Lídáá," volá a odlamuje kousky chleba, které pak hází do vody.
Z poza křoví rostoucího na břehu kousek proti proudu se rychle přibližuje hejno asi deseti divokých kachen. Vrhají se na kousky chleba dopadající na vodní hladinu. Přistane-li nějaký mimo dosah zobáků, řítí se k němu vždy hned nejméně tři ptáci z různých stran a ten nejrychlejší se pokaždé div neudusí, jak se bleskově vrhne po rozmáčeném kusu krajíce. Větší odhánějí ty menší, aby sami ukořistili co nejvíce. Chlapec se směje upřímným dětským smíchem a hází další a další kousíčky.

Pak najednou už v ruce nic není.
"Tak pojď, půjdeme se ještě kousek projít," říká otec. Obejme ženu kolem ramen a oba odcházejí. Chlapec se naposledy ohlédne a potom doběhne svoje rodiče, vklíní se mezi ně a chytne oba za ruce.

Hejno plave volným tempem napříč Berounkou k protějšímu břehu. Docela poslední se pomalým pohybem černých nožek kolébají přes drobné vlnky dva nejstarší kačeři.
"Jak pokračuje výzkum Arture?"
"Víš, přemýšlel jsem, že je na čase s tím vším skončit..."
"To myslíš vážně? Po všech těch letech? A proč proboha?"
"Vždyť jsi to dnes sám viděl. Myslím, že pokračovat dál by nemělo smysl."
"A není to vůči lidem trochu nefér, Arture?"
"Nefér? Ano, možná jsem tvrdý. Ale rozhodně ne nefér. Dostali svou šanci..."

Uběhlo téměř třicet let. Na břehu Berounky stojí dospělý muž s malým chlapcem.
"Sem jsem chodil krmit kačeny. Když jsem byl asi v tvém věku."
"A tati, co jsou to ty kačeny?"
"No, kachny. To byli takoví vodní ptáci, víš? Ale pak asi nějak vyhynuly, nebo co... Pojď, půjdeme zpátky. Mamka už určitě bude mít hotovou večeři."

Muž s chlapcem odcházejí. Drobná ručka uchopí tu velkou a po hochově těle se rozlévá pocit bezpečí.
"Tati...?"
"Ano?"
"A co jsou to ptáci?"

---