Knoflík

Uthl se mi knoflík. On tím vlastně hrozil už dlouho. Asi týden jsem si při každém zapínání kalhot uvědomil, že se svazek nítí, který ho drží, poněkud prodlužuje. A teď se to stalo. Samozřejmě v práci. A za chvíli se mám setkat s nějakým cizím člověkem; lidi, co mě znají, bych drobnými nedostatky na svém zevnějšku zas až tolik nepřekvapil. Knoflík se mi podařilo zachytit dřív, než padl do jednoho z míst, odkud není návratu. Jehlu a nit mám v šuplíku. Takže rychle na pracoviště a hned zase zpátky na záchod.

Stahuji kalhoty a sedám si. Je zvláštní, usedat na záchodovou mísu bez pocitu potřeby, ji použít. Připadám si téměř trochu provinile. Zcela zbytečně teď blokuji jedno z přetížených míst téhle budovy. Skoro pokaždé, když mě okolnosti donutí využít na chvíli soukromí téhle místnosti, se i za tu krátkou dobu najde aspoň jeden další človek, který vezme za kliku se stejným úmyslem, jako já. Podle dynamiky stisku kliky, a někdy i podle tónu hlasu poznám, jak moc to spěchá. Vždy se utěšuji tím, že má ještě šanci uskutečnit svůj úmysl o patro níž nebo potupně zaběhnout na dámské.

Jenže já tu teď sedím s úplně jiným úmyslem. Začíná se ve mě rozprostírat pocit studu. Stáhnout si kalhoty jen tak, bezdůvodně... Jak kdybych v tom shledával určitý druh zakázaného potěšení. Kdyby teď někdo vzal za kliku, snad by se patřilo mu vysvětlit, co mě tu zdrželo. 'Já neseru, přišívám si knoflik', pokouším se vduchu zformulovat vysvětlení a představuji si, jaká by asi tak byla reakce na druhé straně dveří. Už bych se tomu málem nahlas zasmál, ale mám pocit, že slyším někoho přicházet. Jak by si asi můj smích vysvětloval?

Ty smíšené pocity nepřidaly do mých prstů, nezvyklých práci s jehlou a nití, příliš jistoty. První problémy nastaly už při vyndavání špulky a knoflíku z kapsy stažených kalhot. Teď se snažím provléknout nit ouškem a neupustit přitom mezi kolena knoflík, který držím v té samé ruce, jako jehlu. Raději ho ještě na chvíli vrátím do kapsy, ale mám najednou tři věci a jen dvě ruce. Na těch věcech možná závisí moje budoucnost a já s nimi hazarduji nad bezednou propastí.

Jehlu mohu přece zapíchnout do záhybu na látce kalhot. Au! Tak on ten záhyb nebyl zas až tolik záhybem. Jindy bych v téhle situaci řekl nahlas hrubé slovo, ale teď se to nehodí. Mám pocit, že za rohem u mušle kdosi stojí.

Knoflík je v bezpečí kapsy. Tak znova. Jehlu do levé a konec nítě do pravé. Nebo obráceně? Tohle prý dělaji muži opačně, než ženy. Někdo říkal, že je to jeden ze způsobů, jak se lidé nevědomky prozradí, pokud se chtějí vydávat za opačné pohlaví. Podle toho, jak kdo navléká nit, se prý hned pozná, je-li kluk nebo holka. Ale co když je to levák..? Pokud má stažené kalhoty, tak se to pozná hned i bez jehly a nítě.

Konec nítě je roztřepený. Hodilo by se ho naslinit, ale nějak se mi na tomhle místě příčí dávat cokoli do pusy. Asi bude lepší naslinit si prst, jenže ruce jsem si před vstupem sem taky nemyl. To žadná hygienická pravidla, která mi kdy kdo vštěpoval, tuším nevyžadovala.

Konečně nit prošla příslušným otvorem. Teď jen zvolit správnou délku návleku, abych se do něj v tomhle nehostinném a stísněném prostředí nezamotal. Jak bych se asi s tímhle vyrovnal na ponorce, napadá mě. Tam prý jsou záchody ještě těsnější. Dlouhý návlek - krátký rozum, vzpoměl jsem si na pořekadlo, kterým nás napomínala učitelka, když jsem tuhle práci dělal posledně. Správná délka nítě však z pořekadla nevyplývá. Byla milá a hodná. Kolik už je to let..?

Uzlík, a pro jistotu ještě jeden, aby nit určitě neproklouzla již řidší látkou a knoflík neskončil tam, kde už málem dvakrát. Matně si vzpomínám na nějaká pravidla vedení stehů. Čtyři dírky. Křížem nebo do čtverečku? Každý způsob prý něco znamená, ale nemohu si vzpomenout co. Při druhém vpichu směrem zevnitř ven si uvědomuji, že všechna pravidla, týkající se křížení či nekřížení nítě, jsou zbytečná. Budu rád, když se nepíchnu a trefím kteroukoli dírku, kromě té samé, kterou nit předtím vstoupila.

Dokonce jsem jednou slyšel jakési rčení, hrozící ztrátou paměti nebo snad rozumu, přišívá-li se něco k oděvu, přímo na těle. Ještě že mám kalhoty až u kolen. Tam toho rozumu až tolik nesídlí.

Někdo zacloumal klikou a já se píchl do... naštěstí do břicha a jen lehce, ale stejně jsem se lekl. A k tomu pořád ten bobřík mlčení. Já bych do toho... kleju vduchu, ne, já bych se na to... Ale to by přece teď a tady šlo. Třeba bych pak ztratil ten pocit viny z celkem neoprávněného blokování téhle tolik přetížené místnosti i z bezdůvodného obnažování.

Přeposlední, šikmo vedený vpich. To, co se ještě před chvílí jevilo jako problém, je náhle nežádoucí. Trefit dírku teď už nechci. Teď potřebuji, aby jehla vyšla po straně, vedle knoflíku, jenže dírka má najednou nějakou zvláštní přitažlivost. Tam, zpátky, tam, zpátky, napotřetí. Tak už jen několikrát obtočit svazek nítí, držících knoflík a propíchnout zpátky, aby oba konce skončily na rubu látky. Ten kousek nítě, spojující jehlu s látkou je najednou kratší, než jehla, takže mi znemožňuje cestu zpět na vnitřní stranu kalhot.

Naštěstí stačí jen ubrat jednu otáčku, jeden závit kolem knoflíku a oba konce nítě se mohou setkat na místě, neviditelném veřejnosti. Skoro by se dalo říci, na intimním místě, ale teď není čas na snění. Navíc na záchodě...

Utrhnout jehlu a neupustit ji přitom do záchodu. Proč je najednou ta nit tak pevná, když se jich před chvílí přethl takový snop?

Času už je málo. Zapíchnout jehlu pod vrstvu příze na špulce, schovat do kapsy a pryč odtud. Automaticky odtrhávám list toaletního papíru z roličky a zároveň si uvědomuji, že ho vlastně nepotřebuji. Mohu si hned obléci kalhoty, ale asi bych měl ještě chvíli po odchodu divný pocit. Raději se nepříčit tradicím. Použít papír obvyklým způsobem a samozřejmě i spláchnout. Bez toho zvuku už bych taky byl nesvůj.

Odcházím napůl s pocitem dobře vykonané práce, s pocitem samostatnosi. Zase jsem si dokázal, že se o sebe umím postarat v každé situaci. Napůl mě však naplňují všechny ty otázky, plynoucí z před chvílí nasbíraných pocitů.

Mám se taky pomalu smířit s tím, že je nejlepší začít se řídit heslem 'Sveřte práci odborníkům'?