Žiletka

tak či jinak?.....jde to takhle? :-)))

Na stole v koutku zapomenutá žiletka,mám chuť si ji dát. Ne tak, jak se dávají obyčejné žiletky, ale neobyčejně. Na stole v koutku přikrytá stuhou, stačí jen napustit sklenici ledové vody a pomalu se k ní přiblížit. Ne - udělám to hned, tak aby to moc nebolelo. Asi si to dám s čajem, ten je přeci jenom o moc lepší. Na stole v koutku hrníček čaje, znavená ruka hraje si se smrtí, žiletku ostrou ze stolu kraje, ať život něčí dodrtí. Jahoda v čaji je jako kámen, chutná jak bláto stoleté, z krku pak vyletí krvavý pramen, ať život krásy nesmete. Dáváš ji hravě do šálku smrti, dáváš ji a chceš ji mít, „vypij to“ křičíš, myšlenky drtí, vždyť stačí jenom slepě chtít. Prsty jej drží, drtí se v křeči, úsměvem všechno slibuješ, na co ti byly hrdinské řeči, říkals, že temno miluješ. Vypij to hrdě, nebuď jak srab, ať smrt si s tebou pohrává, netušils ale, nastává zkrat, touha tvé smrti prohrává. Zapomněls žiletku v hrníčku čaje a na stůl zase pokládáš, netušíš, proč hudba černě zase hraje, když ani tohle nezvládáš. Odcházíš z pokoje, hrníček chladne a chceš jenom v klidu spát, sebevědomí Ti neskonale chřadne, když tohle rozhodl ses nedohrát. Přibíhá sestřička, plíce ji hoří, vrací se ze své procházky, utíkala chlapci, co se jí tak dvoří, v hlavě má krásné otázky. Žízeň ji zmáhá, chtěla by pít, a vidí hrnek ledového čaje, do krku ho začne láskyplně lít, a pohřební melodie v pokoji jen hraje. Žiletka zajela do krku děvčete, zajela hluboko do chřtánu, růž ve tvářích nikdy jí už nevzkvete, žiletky polkla po ránu. Přišel jsi zpátky, uviděl tělo, co svíjelo se ve zlobě, najednou i tobě smrti se tak chtělo, vždyť to je jenom na tobě. Polykáš prášky, je jich však málo, tak další sypeš do sebe, přemýšlíš o tom, co za tím stálo, že sestra dostala se do nebe. Padáš tam dolů, vedle nehybného těla a krásy světa nechceš znát, snad sestra zemřít sama tolik chtěla, před koncem chceš se ještě pousmát. Maminka přišla z práce zas domů a do kuchyně přichází, radost má z jarních zrůžovělých stromů, když ticho domov provází. Volá si dítka, nese jim zprávy a v mžiku na zemi už klečí, ve vzduchu odér vykouřené trávy, na zemi dítka ve smrtelné křeči. Selhala slova, selhalo být, maminka přeje si s dětmi zas hrát, v krajinách smrti s nimi si snít, za ruku pečlivě je opět milovaně brát. Provaz si věší na futro dveří, smutek ji nenechá pořádně klít, velikost smyčky na krk si měří vždy je to smrt, co jen chtěla mít. Mrtvá je maminka, mrtvé jsou děti, tabulka v okně truchlivě praská, na stole zbyla jen hromádka smetí, smrt si ty človíčky líbezně laská.

---