Jak jsem se (ne)chtěla stát SuperStar

Jak jsem se (ne)chtěla stát Superstar

Wow, datum 11.11. je tady a budík mě nemilosrdně budí v půl pátý ráno. Brrr, nesnáším tohle vstávávání… No nic, nejradši bych TO zabalila a spala dál, jenže… zklamat tolik lidí, kteří do mě vkládaj své naděje?!:o).

Poslední dva tejdny do mě všichni jen hučej: „Jo, běž tam, určitě to vyhraješ!“ nebo „To by teda byli blbí, kdyby tě nenechali postoupit!“ nebo dokonce „Rezervuj nám lístky na Brumlovku!“. Teda jako vono by to člověka potěšilo, takováhle podpora, ale kde je problém? Většina z těch lidí, kteří mě takhle suprově podporovali, mě NIKDY neslyšela zpívat:o))). Mno, tak teď už určitě každý z vás ví, o čem to tu vlastně mluvim… Jasně, nejslavnější show v České republice Česko hledá Superstar.

Tak první, co vás možná napadá, je to, kdo vlastně tenhle článek napsal, takže se určitě koukáte na mý iniciály a pátráte v hlavě, komu patří (ovšem pouze v případě, že jste tenhle proces neabsolvovali už po přečtení titulku). No, a za druhý tipuju, že si říkáte, že vy byste nikdy neměli odvahu se přihlásit a jít tam, i když myslim, že pár odvážlivců by se mezi vámi našlo:o)))… Tak aby bylo jasno, ne, že by mě nikdy nenapadlo přihlásit se do téhle soutěže (samozřejmě jen z recese, aby byla sranda;o)), ale nikdy bych to neudělala. Tento krok za mě totiž udělal jakýsi tajemný (ne)známý pan XY. Dva tejdny jsem si hrála na detektiva a všemožně jsem hledala ňákou stopu po tom, kdo udělal takovou kravinu… a nic. Jasně, že tam nemusim jet, ale člověk má zkusit všechno, ne?;o) Mimochodem, až dva dny před mým odjezdem do Prahy se mi ten tajemný známý odtajnil… No nic, vraťme se do doby zhruba tři tejdny před konkurzem…

                Otevírám svou emailovou schránku… ale copak? Upoutávka na druhou řadu Superstar? Ne, zjišťuju, že mi přišel informační email, ve kterém je - krom mýho jména a jiných osobních údajů - tučným písmem napsáno kdy, kde a jak se mám dostavit na konkurz. Přesněji řečeno, že mám 11.11. 2004 v 8:00 stát před Kongresovým centrem v Praze. Taky že na sobě nesmim mít viditelné reklamy a že mám mít připravený dvě písničky. Uvědomuju si, že tohle asi fakt není sranda…

                Chci bejt v Praze brzo, pač se mi tam nechce stát pětihodinová fronta, takže se rozhodnu jet autobusem už v půl šestý. Aj bodrý doprovod je mi k dispozici. Jedem už přes dvě hoďky a matička Praha stále nikde… a to se prosím vezem dálkařem, kterýmu by ta cesta měla zabrat zhruba hoďku a půl. Hm, smůla… jak se později dozvídám, před Prahou je několikahodinová zácpa. Nicméně, řidič to vezme oklikou, takže v Praze jsme něco kolem osmý. Můj sen o výhodném místě ve frontě se mi rozplynul už dávno... Z Roztyl jedem metrem pár stanic po „céčku“ na Vyšehrad, odkud je to pár kroků ke Kongresovýmu centru.

Ani z větší dálky se nedá přehlídnout dav, čítající zhruba sedm stovek lidí všech barev, tvarů a velikostí. Nenápadně se ze strany zanoříme do davu, čímž předběhnem nejmíň půlku davu. Tahle naše odvážná akcička však nezůstane bez odezvy a za náma se ozvou docela sprostý nadávky určený pro naše uši. Ne docela, ale hodně moc sprostý. Jaký, to neřeknu, přece jen píšu do školního časopisu:o).

Nad náma sedí na jakési jeřábové plošině kameraman a… točí. Pod plošinou pobíhaj další kameramani a krok ode mě stojí moderátorská dvojice Něrgešová-Holík a dělaj rozhovor se zamilovanou dvojicí. Kdesi na druhý straně stojí rejža a s tlampačem v ruce pobízí tu obrovskou davovou hmotu k řevu. Ačkoliv mně zalejhaj uši, rejžovi se pokřik „Superstar“ nezdá furt dost hlasitý a s otázkou „Koho hledá Česko tady v Praze?“ vyrukuje už napočtvrtý, co jsem tu (kdo ví, kolikrát se ptal, než jsem přišla:o))). Konečně je s hlasitostí našeho řevu spokojen a dveře Kongresového centra se otevíraj. Konečně! V tom dešti to fakt nebylo moc fajn. Raduju se předčasně, jelikož než jsem vpuštěna dovnitř, uběhne dobrá hoďka, poněvadž dovnitř pouštěj bodyguardi vždycky jen pár lidí najednou a pak dlouho nic. Nicméně, jsem vevnitř a s lítostí a možná taky nepatrnou škodolibostí koukám prosklenejma stěnama ven na ty stovky lidí, co jsme předběhli. Než se rozkoukám, celkem příjemná paní mi do ruky cpe smlouvu a propisku. Ještě než si smlouvu přečtu, dopředu je mi jasný, že mně z ní žádný výhody neplynou. Ale podepíšu jim to... Tady uvnitř je hodně světla a všude jsou jen modrý plakáty se stříbrnym nápisem Česko hledá Superstar. Hodně lidí na to vyjukaně hledí, ale na mě to ňák velkej dojem nedělá. Přece jen tu nejsem navážno, abych se při pohledu na prostředí známé zatím jen z televize rozklepala….

Se smlouvou a občankou v ruce stojim ve frontě (proboha, kolik jich ještě bude?!) a čekám u stolku s počítačem, který obsluhuje sympatický mladík, na registraci a přidělení čísla. Ve frontě překvapivě potkávám človíka z naší školy:o) ……… Mám ho!!! Číslo, jež za půl roku bude znát celý národ!!!:o))) Číslo 3364… Na další „stanici“ dostávám já a můj doprovod identifikační pásek. Já modrej a doprovod zelenej… ty nám už zůstanou:o). Taky mi ta příjemná slečna lepí na hruď to moje číslo. Tak,  nejhorší je za náma a před sebou máme už „jen“ několikahodinové čekání.

Nic zajímavýho se tu neděje, čekala sem to celý víc tak nějak akčnější. Jak je to v televizi. No jo,  já vim, konečnej střih udělá hodně… Nakouknem do hlavní místnosti, kde už je moc moc narváno a je tam vedro a smrad, nicméně to je asi to jediný místo ve zdejších prostorách, kde se něco děje.V rohu je totiž klavír, na který někdo nepřetržitě hraje a kolem něj se mačkaj desítky lidí, kteří zpívaj. A když říkám, že zpívaj, tak myslim zpívaj. Ne, když já řeknu, že zpívám a přitom třeba podle bráchy vlastně vůbec nezpívám, teda aspoň nechápu, proč mu vadí momenty, když zpívám. Jo, ale tohle sem nepatří. Vlastně možná patří, pač nechci, abyste si mysleli, že fakt ňák dobře zpívám:o))). Jo a jelikož já nesnáším vedro a natož pak smrad, nezůstáváme v hlavní místnosti, ale jdeme zkoumat další části nám vymezeného prostoru…

Koukám, soutěž už se pěkně rozjela, vidim kolem sebe spoustu lidí se slzičkami v očích. Je mi jich líto… Na druhou stranu, nemuseli třeba takovejch 8 hodin čekat na to, až na ně přijde řada a VONI je stejnak vykopnou. V tomhle směru jsou na tom teda o moc líp než soutěžící s číslem vyšším 3700. Počítám, že s timhle tempem tu budou trčet dlouho do noci…

Spokojeně si tam tak sedíme na pultíku šatny, svačíme a se zaujetím posloucháme, jak se někteří jedinci rozezpívávaj. Radno říct, že jsou chvíle, kdy sedíme s pusou úžasem otevřenou a jindy zas potlačujem smích a slzy smíchu. Rozdíly v kvalitě „posluchatelnosti“  jsou patrný. Taky zde přibývá skupinek shromážděných kolem zpívajících kytaristů. Někdo zpívá skvěle, někdo dobře, jinej zas nic moc. To je tu normální. Občas se kolem nás mihnou kamery a taky Laďka s Petrem (Petr Holík – to je ten novej moderátor), ale ti fakt jen občas, pač většinu času tráví u stolku s cígem v ruce (teda aspoň Laďka). Ale dost drbání, říkám, tak si tam tak spokojeně svačíme a najednou… všichni kolem nás ztuhnou a upírají své pohledy stejným směrem… my taky… s číslem na hrudi přichází Jarmilka. Jo, přesně ta Jarmilka, která minulý rok obsadila druhé místo v Hvězdné pěchotě:o). Avšak, už to není ta naše „stará“ Jarmilka s růžovou saténovou blůzkou vyčuhující zpod šedého ošuntělého svetříku,  není to ani Jarmilka s kabelkou přes rameno a brejličkama na způsob Ošklivky Betty. Je celá v černym, takže ji to značně zeštíhluje, po kabelce jakoby se slehla zem a model jejích novejch brejlí je určitě podle poslední módy. Ale je to Jarmilka, každý to poznal a pochechtává se. Pár odvážlivců si jde pro podpis. My tu odvahu nemáme:o).

Najednou se před náma objevuje asi šestičlenná a nejspíš rodinná delegace, v níž hlavní roli zde hraje smutná blondýnka v růžovym světříku a její značně otrlá obézní maminka, která nešetří nadávkami na porotce. Hned pochopíme, že ta dívka nepostoupila. Ani se nenadějem a chudák holka nám na popud mamky musí se slzami v očích zpívat, aby nás přesvědčila o svém talentu. Po nevýrazné a nudné ukázce písničky od Lucky Bílé nestačíme pět chválu na její patrně obrovský hudební talent, což maminku ještě více vybouří k nadávkám na porotu. Sděluje nám, že doma má již nahrávku zpěvu své talentované dcerušky a že ji s nadávkami pošle Soukupovi a Osvaldový. „Já jim ukážu! A jestli pak uvidim v televizi ňákou Marcelku, já jim ukážu…!“ (pozn. to s tou Marcelkou jsme sice nepochopily, ale třeba vy to pochopíte…). Taktně mlčíme a delegace odchází. Ještě dlouho slyšíme nadávky vypouštěné z úst maminky…

Je půl třetí a pač za chvilku du na řadu, stěhujem se do hlavní místnosti, kde je to vedro a smrad. Přede mnou už zpívalo něco kolem 400 lidí a dál se jich dostalo 12. Celkem nadějný, co?:o))). Konečně vyvolávaj moje číslo a já si stoupám do kroužku spolu s dalšími devíti lidmi. Když jsme všichni, ňáká pani nás vede někam z místnosti daleko za roh. Jsou tu židle, takže si sedám, jsem v klidu. Vedle mě se ještě rozezpívává jeden kluk. Vyvaluju oči… Ten kluk zpívá jak ... řekla bych jak bůh, ale bohužel nevim, jak ten je na tom se zpěvem. Ne fakt, všichni čučí jen na něj a asi i blednou závistí. Ten to má v kapse… Jeden človík z naší desítky se vždycky zvedne a vchází do vedlejších dveří, ze kterejch po chvilce vyjde s kroucením hlavy a slůvkem NE. Na řadě je ten kluk s  božskym hlasem. Všem je jasný, jak dopadne. Hmmm, tak ne, za okamžik vychází s kroucením hlavy a smutnym NE. Jsme v šoku. Bohužel, nemám čas uvažovat o něm, když sem na řadě já… Jdu dovnitř se zdvořilým „Dobrý večer“ (až později si uvědomuju, že bylo vlastně půl třetí odpoledne:o). Stoupám si na značku vytvořenou křížem z lepenky a snažim se rozeznat mimiku poroty (aby bylo jasno, žádna Osvaldová či Soukup, jsou to ňáký tři neznámý lidi z konzervy, kteří maj za úkol oddělit sémě od plev a to sémě pak předhodit před porotu, kterou všichni známe z televize:o). Bohužel, do tváří jim nevidím, pač za nimi jsou příliš silný reflektory, který mě příliš oslňujou. Za mnou je obrovská modrá deska se stříbrnym nápisem Česko hledá Superstar… Jako první zpívám písničku Raindrops Keep Falling On My Head a protože si jsem vědoma dvou šíleně ujetejch tónů, divím se, že mě ji nechávaj dozpívat do konce. Ten tlustej chlap však říká jen „Bohužel.“ Odcházím. Avšak, co to?! Už sahám po klice, když si mě volaj zpátky, ať zkusim něco českýho. Dobrá tedy. Zpívám písničku z pohádky Jak si zasloužit princeznu. Zaskočej mě otázkou, kdo to zpívá a složil, jelikož to prý neznaj (buď to fakt neznaj nebo jsem to zazpívala hodně moc falešně… sázim na to druhý). Já je na oplátku zaskakuju odpovědí, že to složil Ivan Nahlas (chápejte, člověk se splete, když Ivan Hlas má skupinu Ivan Hlas Nahlas :o))). Smějou se… teda nevidim, že by se smáli, jen slyšim… Tak prej ať zkusim ještě jednu písničku. Asi 10 vteřin zpívám To The Moon And Back od Savage Garden, načež mě zarazej a prej ať to zkusim třeba příští rok:o). Vycházim ze dveří s kroucením hlavy a slůvkem NE a pár lidí, co ještě čekaj na židlích, mě zaskakuje otázkou, co jsem tam tak dlouho dělala. Povídám: „Ále, potřebovali natočit dostatek materiálu do Hvězdné pěchoty:o)“ a myslim to částečně vážně. Přeju ostatním hodně štěstí a odcházím…

Co dodat, přišla jsem, zazpívala jsem a odešla jsem. Užila jsem si to a děkuju tak tomu, kterej mě do týhle bláznivý show přihlásil. Taky chci poděkovat všem, kteří mi věřili (i když fakt neví, že moc zpívat neumim, koneckonců, možná se to konečně doví, až budu v tý Pěchotě:o))) a podporovali mě a taky těm, kteří mi v průběhu konkurzu a po něm posílali zprávy:o). Taky se omlouvám těm, kterým jsem na ty zprávy případně neodpověděla, pač jsem v tom měla slušnej bordel. Ale doufám, že jsem odpověděla všem:o). Taky chci říct všem, kteří to chtěli nebo budou chtět zkusit, ať to zkusej, protože vůbec o nic nejde a co vás nezabije, to vás posílí. Takže doufám, že až to za rok zkusim znovu, potkám tam taky ňáký pelhřimovský gympláky:o).