Liborek

Potkali jsme se v jednom zatuchlém, temném průjezdu. Ten holohlavý stařík v dlouhém omšelém plášti a silných dioptrických brýlích vypadal zprvu naprosto neškodně. Přiznávám, vždycky jsem byl tak trochu na starší pány, jako byl on. Smyslné pohledy, které na mě vrhal skrze tlustá skla svých lenonek jsem prostě nedokázal neopětovat. Líbil jsem se mu! Bylo to jasné! Prohodil jsem s ním pár slov. Jmenoval se Libor. Liborek. Krásné jméno, že? Chvíli jsme se jen tak procházeli ulicí a kecali. Vyšlo najevo, že je už dlouho sám. Navrhnul jsem mu, že bychom mohli zajít do nedalekého mléčného baru a nakonec jsme, jak jinak, skončili u něj doma.

Nejdřív se všechno jevilo jako docela klidný večírek. Výborně jsem se bavil. Měl jsem dojem, že se mi konečně podařilo najít někoho, kdo měl pochopení pro mojí, všemi utiskovanou maličkost, pro člověka s tak nadprůměrnou inteligencí a omračujícími vědomostmi, kterou však kromě milovaného bratra ( se kterým jsem jistou dobu udržoval druh homosexuálně – incestního poměru, za což se rozhodně nestydím, neboť tyto druhy vztahů považuji za naprosto normální a přirozené. V mém případě. ) opovrhovali naprosto všichni.  

Pak se to ale tak trochu zvrhlo. Když mi kolem dvou hodin v noci došla slova, vytrhl mi z ruky krabici nízkotučného mléka, které jsme celou dobu pili a řekl, že nadešel čas ochutnat něco ostřejšího.

Začalo to griotkou.

„Na tenhle sladkej sajrajt lovím obvykle lovím koloušky, jako jsi ty, lásko,“ pohladil mě po stehně. Zachvěl jsem se a celým mým tělem projela vlna vzrušení. Když jsme vyžahli celou první láhev, zmizel v kuchyni a za chvíli se vrátil s krabicí laciného zvětralého červeného vína. Skoro se nedalo pít, měl jsem dojem, že chutná mírně nahořkle, ale Liborkův hypnotický zasklený pohled odváděl mé myšlenky někam úplně jinam.

Po posledním doušku jsem pochopil, že je něco špatně.

„Lásko, chce se ti hajat?“ usmála se na mě Liborkova svraštělá tvář.

„S tebou, kocourku,“ odpověděl jsem mu a svezl se z křesla, ve kterém jsem seděl, na koberec pokrytý prachem a rozšlapanými bramborovými lupínky. „Jedině s tebou.“

Zatemnělo se mi před očima a bezvládně jsem se složil na zem. V tu ránu jsem na svém svalnatém, dlouhými hodinami strávenými v posilovně vypracovaném těle, ucítil rejdit Liborovi chtivé ruce.

„Nastav biskup, kohoutku,“ uslyšel jsem u svého ucha roztoužený hlas mého přítele. „Trochu si zasprosťačíme!“

V tu chvíli jsem omdlel…

 

*  *  *

 

Probudila mě řezavá bolest v oblasti konečníku. Otevřel jsem s námahou oči a rozhlédl se kolem sebe. Strašlivé zjištění! Byl jsem se ve špinavé místnosti se stěnami pokrytými potrhanými růžovými tapetami, přede mnou se nacházel toaletní stolek pokrytý záplavou kosmetických pomůcek. Nad stolkem vyselo na rozpraskané zdi zašlé zrcadlo. Upřel jsem do něj svůj doposud omámený pohled, ale nedokázal zaostřit natolik, abych v něm rozeznal svůj odraz. Pokusil jsem se vsát z toho, na čem jsem seděl, ale nějak to nešlo. Sklonil jsem zrak a vše se ve mně sevřelo! Za ruce a za kotníky jsem byl šněrovadly vlastních vietnamských adidasek připoután k něčemu, co připomínalo staré, zrezivělé zubařské křeslo. Zatnul jsem všechny svaly ve snaze zpřetrhat pouta omezující moji osobní svobodu, ale ihned mi došlo, že moje bicepsy na kvalitní vietnamskou provazovinu prostě nemají.

V tu chvíli do místnosti vkročil Liborek. Měl na sobě sexy starorůžový župan, který by mě okamžitě přivedl do varu, nebýt toho, že moje láska měla v ústech…“

„Doutník? Lásko, říkal jsi mi, že nekouříš!“ vykřikl jsem žalostně.

„Jakpak jsme se vyspali?“ ignoroval Liborek moje slova, přistoupil ke křeslu a vyfouknul mi do tváře oblak dusivého, toxického tabákového kouře. Rozplakal jsem se. Takovou zradu jsem nečekal.

„Klídek koloušku, jenom klid,“ pousmál se a zkontroloval moje levé zápěstí, kterému jsem zatím nevěnoval pozornost.

„Co to je!?“ zděsil jsem se, když mi došlo, že do něj mám zapíchnutou injekční jehlu napojenou na staromódní skleněnou kapačku.

„Nic moc, koloušku. Trocha estrogenů. Ženský pohlavní hormony,“ řekl zamyšleně a zaťukal prstem na sklo kapačky. „Uděláme z tebe hezkou holku, když už jsi na tom začal sám tak pěkně pracovat. Co ty na to?“

„Cože?“ zavřeštěl jsem vyděšeně a znovu se pokusil přervat má pouta. Marně.

„Klídek,“ zachechtal se Liborek hlasem plným krutosti, otevřel jeden z šuplíků na stolku a vytáhl z něj dlouhý stříbřitě se lesknoucí chirurgický nástroj.

„Co chceš dělat, lásko?“ zanaříkal jsem.

„Nic moc, neboj. Jenom odstranit docela nepodstatný kousek tvého ještě nepodstatnějšího já,“ řekl a přejel palcem po jedovatě ostrém břitu nástroje. „Hele, nesvědí tě už bradavky? V téhle fázi by už měly. Do zítřka máš krásný čtyřky, těšíš se?“

Svědily tak, že se to skoro nedalo vydržet. „Ne!“ vykřikl jsem nenávistně.

 „Tak zesílíme dávčičky!“ zazubil se na mě Libor a pootočil kohoutkem na přívodní hadici.

„Co jsi vlastně zač, ty zrůdo!“ nedokázal jsem v sobě dále zadržovat své pocity. „Myslel jsem, že mě miluješ!“

Liborův obličej se stáhnul do nenávistné grimasy. „Chceš vědět, kdo jsem? Tak já ti to teda řeknu. Jsem nepřítelem toho, co ty považuješ za nejcennější!“

„Nietzche? Jeho dílo? Proboha proč?“

„Ne,“ položil Libor nástroj na desku stolu.

„Umberto Eco?“ zkusil jsem.

„Kecáš kraviny, mladej. Nedělej se, že nevíš, o čem mluvím!“

Srdce mi tepalo jako o život. Bylo mi jasné, kam míří, měl mě přečteného.

„O tomhle mluvím, o tomhle!“ zasyčel jako vydrážděný had a zajel svými zkostnatělými prsty do mého bujného afra. Po zádech mi přejel mráz.

„Ty pačesy musí dolů!“

„Proč?“ zavzlykal jsem.

„Proč? Tak já ti řeknu proč,“ rozhodil Libor rukama. „Už třicet let mám palici holou jako prdel! Víš co to je, když se za tebou všichni otáčí a ukazují si na tebe prstem? Dovedeš si to představit?“

Mlčel jsem.

„Nedovedeš. Myslel jsem si to,“ řekl již klidnějším hlasem a znovu popotáhl z doutníku. „Jediná věc, která mě na celém světě deptá je spatřovat na každém kroku takovéhle debilní vlasatce a Máničky, jako jsi ty! Z pohledu na tyhle smradlavý a umolousaný pačesy se mi chce blejt. Tebe jsem měl vyhlídnutýho už pěkně dlouho. Jsem rád, že se mi konečně podařilo dostat tě do mé dílničky,“ zamnul si ruce.

 „Tohle vám neprojde. Budu žalovat mamince!“

 „To klidně můžeš,“ zasmál se a jeho hlas zanikl ve zvuku mrazivého elektrického bzučení.

 Zavřel jsem oči a vzápětí ucítil, jak se do mého hustého vlasového porostu jako malý hladový aligátor zanořil hlasitě vrčící holící strojek a začal si jím nekompromisně vyžírat cestu po obvodu mé hlavy.

Ponížení. Neskutečné ponížení. Bylo to snad ještě horší, než kdyby mě kastrovali…

„Sice teď už nebudeš mít vlasy jako ženská, ale počkej, až skončíme s tou hormonální terapií, koloušku,“ řekl Libor a několika rychlými kmity holícího strojku odstranil poslední odstávající pramen vlasů. „To  budeš mít kozičky radost pohledět!“

„Tohle je porušování základních lidských práv a svobod, konáte trestnou činnost. Neujdete spravedlivému trestu!“

„Tohle už jsem slyšel tolikrát. Takhle se mi tady vykecává každej,“ zasmál se Libor pohrdavě a přejel dlaní po strništi, které mi na hlavě zbylo po jeho barbarském zákroku. Vzrušeně vzdychnul. „Nádhera! Jak já jen tohle miluju! Je to mnohem, mnohem lepší než ta včerejší soulož, prdelko.“

Dny. Týdny. Celé dlouhé měsíce mazlení se s mým milovaným Afrem, ty slastné chvíle, kdy jsem se jím probíral kartáčem na čištění psí srsti, neopakovatelné okamžiky ondulací a hraní si s neposednými konečky pramenů mých vlasů, to všechno teď bylo pryč.

Udělalo se mi zle a já znovu upadl do mrákot…

 

*  *  *

 

Probral jsem se v hloučku páchnoucích bezdomovců uprostřed Hlavního nádraží. Zneužitý, ponížený, zbavený veškeré lidské důstojnosti, holohlavý jako šaolinský novic. Cítil jsem se prabídně. Nebýt těch nádherných dvou klenotů zdobících můj atletický hrudník, býval bych to asi rovnou zabalil. Teď se alespoň budu každé ráno mít na co dívat v zrcadle…

---