Vesmír jako hologram

V 1982 se konala pozoruhodná událost. Na univerzitě v Paříži výzkumný tým vedený fyzikem Alainem Aspectem provedl experiment, který by se mohl ukázat jako jeden z nejvýznamnějších experimentů ve 20. století. Neslyšeli jste však o tom ve večerních zprávách. A pokud nemáte ve zvyku číst vědecké časopisy, tak jste pravděpodobně nikdy neslyšeli ani jméno Aspect, ačkoli jsou zde tací, kteří věří, že jeho objev může změnit tvář vědy.
Aspect a jeho tým odhalili, že subatomární částice jako např. elektrony jsou za jistých okolností schopny spolu navzájem okamžitě komunikovat bez ohledu na vzdálenost, která je odděluje. Je jedno jestli jsou od sebe daleko 10 centimetrů nebo 10 miliard kilometrů.
Nějakým způsobem se zdá, že každá částice ví, co ta druhá dělá. Problém je, že takovýto akt porušuje dlouho udržovanou Einsteinovu zásadu, že žádná komunikace nemůže probíhat rychleji než je rychlost světla. Poněvadž cestování rychleji než rychlost světla je stejné jako zlomení časové bariery. Tato děsivá vyhlídka způsobila, že někteří fyzici zkoušeli přijít s propracovanými teoriemi, jak uspokojivě vysvětlit Aspectův nález.
Tak například David Bohm z Londýnské univerzity věří, že Aspectův objev znamená, že objektivní realita neexistuje, a to navzdory zdání vší pevnosti vesmíru, je v podstatě přelud, obrovský a okázalý podrobný hologram.
Aby jsme porozuměli, proč Bohm činní toto překvapující tvrzení, musíme nejdříve trochu porozumět, co je hologram. Hologram je třídemenzionální fotografie, vytvořená pomocí laseru.
Aby byl vytvořen hologram, předmět který je fotografován je nejprve zalit světlem laserového paprsku. Pak ten druhý laserový paprsek je odrazem světla toho prvního a výsledný interferenční vzorec (oblast kde se oba laserové paprsky mísí) je zachycen na film.
Když je film vyvolán, vypadá jako nesmyslná změť světelných a tmavých čar. Ale jakmile je vyvinutý film osvětlen jiným laserem, objeví se třídimezionální obraz původního předmětu.
Třírozměrnost takového obrazu není jediná pozoruhodná charakteristika hologramu. Jestliže hologram růže je rozdělen na půl a pak osvětlen laserem, každá polovina bude stále obsahovat celý obraz růže.
Vskutku, dokonce jestliže tyto poloviny budou znovu děleny, každý kousek filmu bude vždy obsahovat menší, ale nedotčenou verzi původního obrazu. Narozdíl od normální fotografie, každá část hologramu obsahuje všechny informace o celku. (každá rostlinná buňka má v jádru genetický kod celého organismu, živočišné buňky však nesou jen kód orgánu, jehož jsou součástí - pozn. druida.)
"Celek v každé části", jež je přirozenou vlastností hologramu nám poskytuje úplně nový přístup k porozumění organizaci a řádu života. Po většinu své historie, západní věda pracovala s předsudkem, že nejlepší cesta k poznání fyzikálních fenoménů, ať žáby nebo atomu, je rozpitvat je na kousky a studovat jejich příslušné části.
Hologram nás učí, že k některým věcem ve vesmíru nemůžeme přistupovat tímto způsobem. Jestliže se pokoušíme rozebrat něco konstruované holograficky, nedostaneme kousek z kterého je to uděláno, dostaneme pouze menší celek.
Tento vhled nabídl Bohmovi jinou cestu k porozumění Aspectova objevu. Bohm věří, že důvod, proč jsou subatomární částice schopny zůstat spolu v kontaktu, bez ohledů na oddělující vzdálenost, není proto, že si posílají nějakých druh záhadných signálů sem a tam, ale protože jejich oddělenost je iluze. Argumentuje, že v určité hlubší úrovni reality takové částice nejsou individuálními entitami, ale jsou vlastně vyjádřením téhož základního něčeho. Aby lidem umožnil lépe si představit, co má na mysli, Bohm poskytuje následující ilustraci.
Představme si akvárium obsahující rybu. Představme si též, že nejsme schopni vidět akvárium přímo a naše vědění o něm a co se v něm děje, přichází z dvou televizních kamer, jedna namířena na předek a druhá ze strany.
Jak se díváme na dva televizní monitory, možná budeme předpokládat, že ryby na každé z obrazovek jsou oddělené entity. Konec konců, protože kamery jsou nastaveny v různých úhlech, každý obraz bude lehce rozdílný. Ale jak budeme pokračovat v pozorování těch "dvou" ryb, posléze si uvědomíme, že je mezi nimi jistý vztah.
Když se jedna otočí, další také udělá sice odlišnou, ale odpovídající otočku; když jedna směřuje dopředu, druhá vždy směřuje ke straně. Jestliže zůstaneme nevědomí o skutečné situaci, možná dokonce dojdeme k závěru, že jedna ryba musí okamžitě komunikovat s druhou, ale tak tomu zcela jasně není.
Toto, říká Bohm, je přesně to, o co se děje mezi subatomátními částicemi v Aspectově experimetnu.
Podle Bohma, zřejmé spojení nadsvětelnou rychlostí mezi subatomárními částicemi, nám říká, že zde je hlubší úroveň reality, které se neúčastníme, mnohem komplexnější dimense za naší vlastní, která je analogická akváriu. A dodává, že se díváme na objekty, třeba jako oddělené jedna od druhé, protože vidíme jenom část reality.
Takové částice nejsou oddělené částice, ale aspekty hlubší základní jednoty, která je konečná (ultimately) jako holograf a nedělitelná jako předtím zmíněná růže. A protože všechno ve fyzikální realitě je složeno s takových vzorů, vesmír sám je projekce, hologram.
Vedle jeho fantomové přirozenosti, takový vesmír by měl i jiné dosti překvapující rysy. Jestliže zjevná oddělenost subatomárních částic je iluzorní, znamená to, že hlubší úrovně reality ve vesmíru jsou navzájem propojené.
Elektrony v atomu uhlíku v lidském mozku jsou spojeny se subatomovými částicemi, které obsahuje každý losos, který plave, každé srdce, které tluče a každá hvězda, která bliká na nebi.
Vše proniká vše, ačkoli lidé můžou kategorizovat, přihrádkovat, a dále členit různé fenomény ve vesmíru, všechna rozdělení jsou umělá a všechna příroda je jednotná pavučina.
V holografickém vesmíru nemohou být čas a prostor dále nazírány jako fundamentální. Protože pojmy jako poloha, čas a třídimenzionální prostor selhává ve vesmíru, ve kterém nic není opravdu oddělené od všeho ostatního, stejně jako obraz ryby na TV monitoru, musí být tento vesmír nazírán jako projekce tohoto hlubšího řádu.
V jeho hlubší úrovni je realita jakýsi druh superhologramu, v kterém minulost, přítomnost a budoucnost existují současně. To znamená, že s vhodnými nástroji může být možné někdy dosáhnout superholografické úrovně reality a vytrhnout výjevy z dlouho zapomenuté minulosti. Co ještě superhologram obsahuje je otevřená otázka. Dejme tomu, že superhologram je matrice (matrix), která dává zrod všemu ve vesmíru, obsahuje každou subatomární částici, které byla nebo bude - každé utváření hmoty a energie, které je možné, od sněhových vloček ke kvasarům, od velryb ke gamma paprskům. Může to být viděno jako druh kosmického skladiště "Všeho co je".
Ačkoli Bohm připouští, že neznáme zatím žádný způsob, jak poznat, co ještě jiného může ležet ukrytého v superhologramu. Odvažuje se též říci, že nemáme žádný důvod předpokládat, že neobsahuje více. Nebo jak tvrdí, možná že superholografická úroveň reality je jen pouhý stupeň, za kterým leží "nekonečnost dalšího rozvoje".
Bohm není jediný badatel, který našel důkaz, že vesmír je hologram. Standfordský neurofyziolog Karl Pribram pracoval nezávisle na poli výzkumu mozku a též se dostal k důkazu o holografické podstatě reality.
Pribram došel k holografickému modelu při uvažovaní nad hádankou jak a kde je uložena v mozku paměť a vzpomínky. Po desetiletí dlouhých studii ukázal, že spíše než omezená na určitou oblast, je paměť rozptýlena po celém mozku.
Po sérii zásadních experimentů v roce 1920, mozkový specialista Karl Lashley objevil, že bez ohledu jakou část mozku krysy odstranil, nebyl schopen vykořenit její paměť jak provést komplexní úkol, který se naučila před operačním zákrokem. Jediný problém byl, že nikdo nebyl schopen přijít s vysvětlením mechanismu tohoto podivného ukládání paměti, a sice to, že "celek je v každé části". (srovnej s tradičním čínským učením, zejména akupunkturou - pozn. druid.)
Pak v roce 1960 se Pribram setkal s holografickým modelem a uvědomil si, že našel vysvětlení, které vědci hledali. Pribram věří, že vzpomínky nejsou zakódovány v neuronech nebo malých seskupeních neuronu, ale ve vzorcích nervových impulsů, které křižují mozek skrz na skrz stejně tak vzory laserové interference křižují celou oblast filmu, který obsahuje holografický obraz. Jinými slovy, Pribram věří, že mozek sám je hologram.
Pribramova teorie také vysvětluje, jak lidský mozek může hromadit tolik informací v tak malém prostoru. Bylo odhadnuto, že lidský mozek má kapacitu zapamatovat si něco v řádu kolem 10 miliard (bilionů) bitů informací během průměrného lidského života ( nebo přibližně ten samé množství informací obsažené v pěti svazcích Encyklopedia Britannica.)
Podobně, bylo objeveno, že vedle jeho jiných schopností, hologram vlastní ohromující kapacitu pro ukládání informací - jednoduše při změně úhlu, pod kterým dva paprsky zasáhnou kus fotografického filmu. Tak je možné zaznamenat mnoho různých obrazů na ten samý povrch. Bylo demonstrováno, že jeden čtvereční centimetr filmu může pojmout až 10 miliard (bilion) bitů informace.
Naše záhadná schopnost rychle si vybavit jakoukoliv informaci, kterou potřebujeme z ohromného množství uskladněných informací se stává mnohem více pochopitelnější, jestliže mozek funguje podle holografických principů. Jestliže se váš přítel zeptá, aby jste mu řekli co vám přijde na mysl, když řekne slovo "zebra", nemusíte nemotorně třídit pozpátku skrze ohromné a buněčné abecední soubory abyste dospěli k odpovědi. Namísto toho se nám vybaví asociace jako "pruhovaná", "podobná koni", a "zvíře pocházející z Afriky", všechno nás to napadne okamžitě. Vskutku, jedna z nejvíce udivujících věcí kolem lidského myšlenkového procesu je, že každý kus informace se zdá být okamžitě souvztažný s každým ostatním kouskem informace. Protože každá část hologramu je nerozlučně navzájem propojená s každou další částí. Je to možná prvotřídní příklad navzájem souvztažného systému v přírodě.
Uskladnění paměti není jediná neurofyziologická hádanka, která se stává více jasnější ve světle Pribramova holografického modelu mozku. Další je, jak mozek může překládat lavinu frekvencí, kterou přijímá přes smysly (světelné frekvence, zvukové frekvence, a tak dále) do konkrétního světa našeho vnímání. Kódování a dekódování frekvencí je přesně to, co hologram dělá nejlépe. Právě hologram funguje jako jakási čočka, překládací zařízení schopné přeměnit zjevně nesmyslnou změť frekvencí do souvislého obrazu. Pribram věří, že mozek také zahrnuje čočku a užívá holografické principy, aby matematicky konvertoval frekvence, které přijímá skrze smysly do našeho vnitřního světa vnímání. Působivé množství důkazů naznačuje, že mozek užívá holografický princip. Proto není divu, že Pribramova teorie, získává rostoucí podporu mezi neurofyziology.
Argentinsko-italský badatel Hugo Zucarelli nedávno rozšířil holografický model do světa akustických jevů. Rozpačitý z faktu, že lidé mohou lokalizovat zdroj zvuků, aniž by museli pohnout hlavou, i když naslouchají jen jedním uchem. Zucarelli dospěl k tomu, že holografický princip může vysvětlit tuto schopnost.
Zucarelli také vyvinul technologii holophonického zvuku, metodu záznamu schopnou reprodukovat akustickou polohu s téměř tajemným realismem.
Pribramova víra, že naše mozky matematicky konstruují "tvrdou" realitu opíráním se o vstupy z okruhů frekvencí, je také experimentálně podložena.
Bylo shledáno, že každý z našich smyslů je sensitivnější k mnohem širší řadě frekvencí, než se původně myslelo. Výzkumníci odhalili, například, že naše zraková soustava je citlivá na zvukové frekvence, že náš smysl čichu je částečně závislý na tom, co je dnes nazvané "osmické frekvence", a dokonce buňky v naších tělech jsou citlivé na širokou řadu frekvencí. Takovýto nález nám naznačuje, že je to jenom v holografické působnosti vědomí, že takové frekvence jsou vytříděny a rozčleněny do konvenčního způsobu vnímání. (jinak řečeno, naše smysly vnímají mnohem více, než si uvědomujeme - pozn. druid.)
Ale ještě překvapivější výsledek dostaneme, když spojíme Pribramův holografický model mozku spolu s teorií Davida Bohma. Co se stane? Jestliže je hmatatelný svět jen druhotná skutečnost a co je "tam venku" je jen změť frekvencí, a jestliže mozek je také hologram a jen vybírá určité frekvence z této změti a pak je matematicky transformuje do smyslového vnímání, co se stane s objektivní realitou?
Řečeno zcela jednoduše, přestává existovat. Jak východní náboženství dlouho avizují, materiální svět je Mája, iluze, ačkoliv si můžeme myslet, že jsme fyzické bytosti, pohybující se skrz fyzický svět, je to též iluze.
Jsme vlastně "přijímače" plovoucí skrz kaleidoskopický oceán frekvencí, a co my vybereme z tohoto oceánu a proměníme do fyzické skutečnosti je jen jeden kanál pro výňatek ze superhologramu. Tento překvapující nový obraz skutečnosti, syntéza Bohmova a Pribramova pohledů, byla pojmenována jako holografické paradigma, a ačkoli mnoho vědců se k němu postavilo se skepticismem, jiné to přitáhlo. Malá, ale rostoucí skupina výzkumníků věří, že to může být jeden z nejpřesnějších modelů reality, ke kterému věda dosud dospěla. Více jak to, většina věří, že může řešit některá mystéria, která nebyla vědou předtím vysvětlitelná a dokonce ustanovit paranormální jevy jako součástí přírody. Četní badatelé, včetně Bohma a Pribrama, si všimli že mnoho parapsychologických fenoménů se stává mnohem více srozumitelnější v termínech holografického paradigmatu.
Ve vesmíru, ve kterém individuálních mozky jsou ve skutečnosti nedělitelné části většího hologramu a všechno je vzájemně propojené, může být telepatie pouze zpřístupnění určité holografické úrovně.
Je mnohem snazší porozumět, jak informace může cestovat, od mysli osoby "A" k mysli osoby "B" na daleké vzdálenosti a pomáhá pochopit mnoho neřešitelných hádanek v psychologii. Zvláště Grof cítí, že holografické paradigma poskytuje model pro porozumění mnoha záhadných fenoménů, které lidé zažívají během změněných stavů vědomí.
V roce 1950, zatímco vedl výzkum LSD jako psychoterapeut, Grof měl jednu pacientku, ženu, která náhle došla k přesvědčení o svojí totožnosti s jistým druhem prehistorických plazů. Během své vize nejenže podala detailní popis vyhynulého tvora, ale všimla si též, že samci tohoto druhu měli barevný flek na straně hlavy. Co bylo pro Grofa překvapující, že ačkoli žena neměla žádnou dřívější znalost o takových věcech, pozdější rozhovor se zoologem potvrdil, že u jistých druhů plazů, hraje barva v oblasti na hlavě vskutku důležitou úlohu jako spouštěč sexuálních podnětů. Skutečnost této ženy nebyla ojedinělá. Během průběhů jeho výzkumů se Grof setkal s příklady pacientů identifikujících se vlastně s každým druhem na evolučním stromě. Co více, shledal, že takové zkušenosti často obsahují tajemné zoologické detaily, které se ukazují jako přesné.
Regrese do zvířecího království nebyly jedinou hádankou psychologických fenoménů, se kterými se Grof setkal. Také měl pacienty, kteří se zdáli proniknout do jakéhosi druhu kolektivního nebo rasového nevědomí. Lidé s malým nebo žádným vzděláním náhle dávali detailní popis pohřebních praktik z dob Zarathustry a scén z Hinduistické mytologie. V jiné kategorii zkušeností, osoby daly přesvědčivý popis z cest mimo tělo, záblesků budoucnosti, a regresí do zjevně minulých inkarnací.
V pozdějším výzkumu se Grof setkal s tím samým rejstříkem fenoménů i u terapeutických sezení, která nezahrnovala užití psychedelických látek. Protože společným prvkem takových zkušeností, který se objevoval, byla transcedence individuálního vědomí za obvyklé hranice ega a omezení času a prostoru, Grof je nazval "transpersonální zkušenosti", a v pozdních 60-tých letech pomohl založit větev psychologie nazývanou "transpersonální psychologie", jejíž studiu se potom plně věnoval.
Ačkoli do nově založené Asociace transpersonální psychologie vstupovalo stále více podobně myslících profesionálů, a přestože se stala transpersonální psychologie respektovanou větví psychologie, ani Grof ani ostatní nebyli schopni dlouho poskytnout vysvětlení pro takové bizarní psychologické fenomény, kterými byli svědky. Ale to se změnilo s příchodem holografického paradigmatu.
Jak si Grof nedávno všiml, jestliže je mysl jen část kontinua, labyrint, který je spojený nejen s každou další myslí, která existuje a nebo existovala, ale s každým atomem, organismem, a oblastí v ohromném prostoru a času. Fakt, že je schopna příležitostně dělat vpády do tohoto labyrintu, a mít transperosnální zkušenosti, se už dále nemusí zdát tak divný.
Holografické paradigma má také dopady pro takzvané tvrdé vědy jako biologie. Keith Floyd, psycholog ve Virginii, poukázal, že jestliže pevná realita je jen holografická iluze, nemůže být déle pravdivé tvrzení, že mozek produkuje vědomí. Spíše, je to vědomí, které vytváří zdání mozku - stejně tak jako těla a všeho kolem, co interpretujeme jako fyzické.
Takový obrat v způsobu v náhledu na biologické struktury způsobil, že výzkumníci poukazují, že medicína a naše porozumění léčícímu procesu může být též transformován holografickým paradimagmatem. Jestliže zřejmá fyzikální struktura našeho těla je jen holografická projekce vědomí, je jasnější, že každý z nás je více zodpovědný za naše zdraví, než původní medicínské znalosti připouštějí. Co nyní nahlížíme jako zázračné uzdravení z nemoci, může být vlastně změna ve vědomí, která se následně projeví ve změně hologramu těla.
Podobně, sporná nová lečebná technika jako je vizualizace může učinkovat stejně dobře, protože v holografické sféře myšlenkové obrazy jsou stejně realné jako "realita".
Dokonce vize a zkušenosti zahrnující "nadpřirozené" skutečnosti, se stávají vysvětlitelné holografickým paradigmatem. Ve své knize "Dary neznámých věcí", biolog Lyall Watson popisuje jeho setkání s Indonéskou šamankou, která vykonávající rituální tanec, byla schopna vytvořit úplný háj stromů náhle mizejících ve vzduchu. Watson líčí, že jak on a ostatní udivení diváci sledovali tu ženu. Způsobila, že se stromy znovu objevily a pak znovu zmizely a objevily, několikrát za sebou.
Ačkoli nynější vědecké porozumění není schopné objasnit taková dění, stávají se obhajitelné a pochopitelné jestliže "tvrdá" skutečnost je pouze holografický projekce.
Snad se dohodneme o tom co je "tam" nebo "není tam", protože co my nazýváme shodnou realitou, je formulováno a vyjádřeno v úrovni lidského nevědomí, v kterém všechny mysli jsou nekonečně navzájem propojeny. Jestliže toto je pravdivé, bude mít holografické paradigma hluboké důsledky, neboť to znamená, že takové zkušenosti jako jsou Watsonova, nejsou obecnou zkušeností jen proto, že naše mysli jsou programovány vírou, že to nejde. V holografickém vesmíru nejsou žádná omezení v rozsahu v jakém můžeme měnit strukturu reality. Co my vnímáme jako realitu je jenom plátno, čekající na nás, abychom na něj mohli kreslit obrazy, které chceme. Vše je možné, od ohýbání lžíce silou mysli až po neuvěřitelné události, které zakusil Castaneda během jeho setkání s Donem Juanem, neboť magie je naše vrozené právo! Neexistují zázraky, to je jen naše schopnost programovat realitu, jak chceme.
Vskutku, dokonce naše základní názory na realitu se stávají podezřelé, neboť v holografickém vesmíru, jak Pribram poukázal, že i náhodné události musí být viděny jako založené na holografických principech a tak i determinovány. Synchronicity nebo významné shody okolností náhle dávají smysl a všechno v realitě tak musí být viděno jako metafora, neboť dokonce i ty největší náhody vyjadřují nějakou hlubší symetrii.
Zda-li Bohmovo a Pribramovo holografické paradigma bude přijato vědou nebo bude ignorováno zůstává otázkou, ale jisté je, že už mělo vliv na myšlení mnoha vědců. A i kdyby bylo shledáno, že holografický model neposkytuje to nejlepší vysvětlení pro okamžitou komunikaci, která se zdá probíhat mezi subatomárními částicemi, přinejmenším, jak poznamenal Basil Hiley, fyzik z Londýna, Aspectův objev naznačuje, že musíme být připraveni radikálně uvažovat o novém pohledu na realitu.
(z anglického originálu přeložil Habib)