vždycky mi vadilo

že jsem se nenaučil

na nic hrát

(takže davidovi rozumím…)

protože

kdybych byl pianista

seděl bych každý večer v baru

a hrál písně

pomalé a líné

jako letní hodina

před bouřkou

nebo hrdé a vznešené

jako pohled býka

stojícího v aréně

tváří v tvář osudu

nebo zběsilé

jako když jsme se

tenkrát v noci

po půl roce milovali

klouby bych měl

odřené do krve

a hlas drsný

jako třítýdenní strniště

nic bych si nenechal

na příště

a vínem bych se zpil

abych umřel

teprve nad ránem

kdy umírají i bary

a v ulicích už doznívají

poslední letmé kroky

všech andělských děvek…

protože

kdybych uměl

pořádně fouknout

do křídlovky

zahrál bych

jednou o půlnoci

všechno

co jsem ti dosud

nestačil říct

pořádné sólo

a čert vem všechny

co by se vzbudili

jim navzdory

a tobě pro radost

bych hrál

až do posledního dechu

až bych z toho plechu

vymačkal všechny tóny

až by i sochy na mostech

otevřely oči

pěkně doširoka

a radostí by tančily

až by se přidaly

i kostelní zvony

samy od sebe

a všichni andělé

hrál bych

až by mi na čele

praskla žíla

a dlažba pod tvýma nohama

by hltavě pila mou krev

aby nás usmířila…

protože

bych možná dokázal

chytnout basu

pořádně pod krkem

a přivést k orgasmu

celý dav

(jako to před lety

udělal ornett colleman

co uvařil lucernu

když ji sevřel mezi stehny

a miloval se s ní

s celou

skrz ten kus dřeva

s takovou zvláštní

drsnou něhou

že každému

hned bylo jasné

že bůh skutečně je)

a možná i tebe

ale skutečně jen možná

promiň

že mě napadají tyhle věci

když čtu už posedmé

rozhovor s davidem hemmingsem

(místo abych ti řekl

že tě mám rád)

a přestaň se mračit

já přece vím

co si v skrytu duše

přeješ

nebylo mi dáno

(dosud)

ale třeba bych ti mohl

ráno

koupit kytici

nebo alespoň

napsat báseň

teď už víš

jak moc mi vadí

že jsem se nenaučil

na nic hrát

nezbývá mi

než být sám sebou

a mít tě rád

jen pořád nevím

jestli to bude stačit…