Cesta krajinou snů

Tramvaj číslo 16 jede z Braníku až na Palackého náměstí. Každé ráno do práce stejnou linkou. Nepracuju tu moc měsíců dle kalendáře, ale podle toho, jak jsem za tu dobu, zestárl, to jsou už roky. Sluce svítí, tohle bude krásný konec léta. Vystoupím už před zatáčkou, nebudu čekat. Vyjdu ven a chvíli mžourám v ranním sluníčku, pohled na řeku a pak už jen směrem k práci. Tolikrát jsem tudy šel, každý krok, každý kámen znám nazpaměť. Nasadím si sluchátka, hlavou mi duní Divokej Bill, ty víš už proč, a zavřu oči. Jsem ten blázen celý v černém, se sluchátky a zavřenýma očima. Třeba už dneska?

Neotevřu oči a jdu. Najisto, nepřešlapuji. Hlavu stále sklopenou, sluchátky jen občas pronikne cinkání zděšených tramvajaků a vřískot řidičů brousících gumu. Nevidím je, ve tmě nad hlavou se rozjasňuje a vysvitne oranžové slunce. Na žluté obloze plují bledě zelené mraky a álej vysokých tmavě fialových topolů se houpá v divokém větru po obou stranách široké cesty, po které jdu. Viděla si někdy negativ diapozitivu? Vypadá to podobně.

Není to výmysl, když zavřu oči, je to skutečnější než tramvaj číslo 16. Jdu dál, vítr mi hraje s vlasy a hluk provozu se změní v naříkavé hlasy podivných růžových tvorů vzdáleně podobných nafukovacím slonům, ale s šesti nohama. Vypadají neohrabaně a směšně, ale jsou překvapivě pohybliví, krátké nožičky a choboty se jim svíjí a kroutí, jak létají kolem a honí se mezi stromy. Chvíli mám pocit, že mě hledají a nevidí, přestože jdu středem úchylně azurové silnice s hnědými pruhy, jindy zas jako by si se mnou hráli a snažili se svá baculatá řůžová tělíčka schovávat za topoly kolem cesty. Pískají potom a třepotají se ve vzduchu, když projdu kolem nich a tak je objevím.

Auta ani tramvaje se mě nedotknout. Turisti mi zděšeně uskakují z cesty. Ostatní lidé pospíchající tudy do práce mě znají a chodí druhým chodníkem. Došel jsem až ke dveřím. Jsem smutný, zase ne. Otevřu oči a opřu se do obrovských veřejí. Jsem v práci a když doobchoduji, přepnu počítač na webdev a programuju stránky. Když se vyřídím tak, že nemůžu ani souvisle mluvit, seberu se a jdu domů. Nikde už nikdo není, noční tramvaje pobíhají městem jak zfetované krysy.

Chytnu tu svou, dám si sprchu a lehnu si. Nezoufám si. Tohle je život, který mi Bůh připravil a já ho jen žiji. Jen jsem zvědavý, jaké bude to peklo, až tohle skončí. Za chvíli se zase půjdu projít po krajině.

---