Miluji Tě. Slůně

Nahá, zatahalo Prouzu za oči první slovo nadpisu v novinách, které držela čísi ruka. V šedivém ránu takové slovo zahřeje. Nahá mrtvola ženy nalezena na skládce, ochladilo se, když majitel noviny rozložil. Drobnější tisk pod tím už Prouza nepřeluštil a popravdě řečeno ho ani nezajímal. Znovu se do novin podíval, až když majitel otočil stránku. Pes potrhal čtyřletou dívku. Zase dohlédl jen na titulek. Menší písmena se černala příliš daleko a v tramvaji bylo šero. Podrobnosti ho stejně nezajímaly. A zajímají vůbec někoho, napadlo ho. Nečtou dneska lidi jen titulky?

Titulky... Vzpoměl si najednou na tu klukovskou hru. Hráli ji naposled tak dávno, že měl pocit spíš jakoby vzpomínal na minulý život. Na život někoho jiného. Četli tenkrát novinové články a představovali si, že jsou to komentáře pod obrázkem milujícího se - říkali to jinak - páru. To bylo ještě ve fabrice a možná, že nebyli sami, kdo si takhle krátil dlouhou chvíli. K radosti jim stačily jen titulky. O přestávce na svačinu vždycky někdo nahlas předčítal noviny. Vlastně možná musel, byla to součást ideologického boje. Za svobodu, za vlast. A za ženský a za chlast, dodávali, když se občas sešli po šichtě v hospodě. To ještě televize neměla takové slovo, jako dnes, takže ten ideologický útok byl veden i přes noviny. Teď měl Prouza pocit, že ty noviny tehdy v práci snad fasovali. Nebo si je museli povinně předplatit? Televize byla tenkrát něco jiného, než dnes a noviny asi taky.

Rád by teď srovnal, byly-li již tenkrát novinové titulky tak krvavé, jako mu přišly před chvílí, ale nemohl si na žádný vzpomenout. Vybavoval se mu jen jeden, naprosto nesrovnatelný. Z kulturní rubliky. Prodaná nevěsta tak trochu zezadu. Tahle stránka visela dlouho na nástěnce, ale nejen proto si ji pamatoval. Mají ještě noviny kulturní rubriku? Musím si zas nějaké najít, předsevzal si.

Při výbuchu v čínském dole nejméně 150 mrtvých , zkoušel Prouza znovu rozpoutat tu starou hru. Pád z lešení nepřežil, nemohl chvíli přijít na to, proč už se, alespoň v duchu, nebaví tak, jako ve fabrice, při aktualitách, rohlíku a vlašském salátu. Zdálo se mu, že žádný z těch titulků mu nedovoluje představit si to, co tenkrát. Změnil se snad od té doby on sám, nebo se tolik změnil Svět? Opustila ho schopnost představovat si, nebo se mu jen nedostavá vhodný... materiál?

Na další stránce konečně svitla naděje. Vyloupili banku, odjeli tramvají, hlásala půlpalcová písmena. Bezděčně se rozhlédl, ale místo lupičů zahlédl ve voze jen něco barevného na bílém podkladu. To jak na stránce jiných novin zasvítil obrázek nahé slečny. Tohle nám ve fabrice chybělo, povzdechl si Prouza v duchu. A teď mám brýle až v tašce. Jindy by ho to asi nenapadlo, ale vzpomínka na tu hru z mládí mu dnes nějak silněji připoměla chybějící složku života. Drobnými úkroky se při každém trhnutí tramvaje, nenápadně přesouval k novinám s barevným tiskem. Jako fotka ten obrázek nestojí za nic, rozeznal zblízka. A ta holka na něm... sice mladá a nahá, ale jinak nic moc. To majitelka novin, očividně se o obrázek nezajímající, vypadala podstatně lépe. Na to, že je málem můj ročník to docela ujde, pomyslel si Prouza. Ubodala muže, za mřížemi stráví 15 let, zaostřil na titulek nad článkem, kterému žena zřejmě zrovna věnovala pozornost. Můj ročník, ale to je asi tak všechno, co máme společného, odvrátil se, aby snad nemohl byt podezříván z nahlížení přes rameno, ještě k tomu na takovýhle článek! Ani nevěděl, co by mu vadilo víc. Být přistižen při shlížení nahotin, nebo při čtení Černé kroniky. Tři mladíci obviněni z vraždy sedmnáctileté, stálo v dalším, pro Prouzu nepoužitelném nadpisu. Vraždy a krev. Víc masa. Živého i mrtvého. A peníze za každý prodaný výtisk.

Také si kdysi pravidelně každé ráno kupoval noviny. Dočítal je cestou z práce a pak je dal ženě. Tu zajímala hlavně křížovka. Četl i za chůze od tramvaje. Kolikrát šlápl do louže... nebo minul domovní dveře. Dokázal do novin koukat i cestou po schodech. A dávno už přitom nemyslel na tu hloupou hru. Sledoval dění doma i ve světě. Doma... Jednou se vrátil dopoledne a ten výjev, který si představovali jako kluci ve fabrice, si nemusel představovat.

To až dnes byl najednou po létech znovu stižen potřebou, najít si svůj titulek. Najít něco, co uměl vidět dříve. Na těle 29 ran, policie šetří sebevraždu, zahlédl u někoho na druhé straně vozu. Podle ňader lze poznat charakter ženy, vyluštil vzhůru nohama z novin stojícího muže. Připomělo mu to, jak jednoho večera rychle poskládal nejnutnějši věci do tašky. Tiše, bez klapnutí pak za sebou zavřel dveře a klíč vhodil do schránky na dopisy. Dívala se na televizi a ani nezpozorovala, že nesedí u stolu za ní.

Televize se zbavuje... zastavil se na titulku, který naznačoval naději na pokračování nedokončené hry, ale konec textu už, kvůli přeloženým novinám, neviděl. Vraždil mečem byl jediný titulek, který mu sice také nic nepřipomínal, ale skrýval v sobě určité kouzlo. Že by čestný souboj a návrat starých časů? Co ho však zaujalo ještě víc byl předmět, který by v tramvaji neočekával. Nůžky, a ne nějaké maličké na zastřihnutí nehtu, ale velké, kancelářské. Nůžky a dřevěný kolíček na prádlo. Byl jím scvaknut okraj novin, poskládaných do ještě menšího formátu, než jak bývají v koši, když je lidi druhý den vyhodí z kapsy kabátu. Někdo se chystá poskládat z novinových titulků anonymní dopis, vzpoměl si na scénu z mnoha detektivek. Jenže proč to dělá v tramvaji, zarazilo ho vzápětí. Nůžky se právě chystaly vykrojit z mnoha vrstev papíru neznámý tvar. Svíral je ošklivý, tlustý mladík. Rozjely se šikmo od spodního okraje novin. Mladíkův obličej zčervenal námahou a Prouzovi tak znovu připoměl ten barevný obrázek nahé slečny. Nůžky zahnuly do ostrého oblouku, končícího kus nad místem, kde se porvé zakously do papíru. Ti dva by se k sobě hodili, nemohl stále zapomenout na tu ošklivou takymodelku. Nůžky se znovu zakously do papíru a vystřihovaný tvar začal Prouzovi něco připomínat. Srdíčko. Je to možné? Málem se sehnul, aby se ujistil, že se mu to nezdá.

Vrstva mnoha papírovych srdcí už byla oddělena od nosiče krvavých zpráv. Svíral je teď jen dřevěný kolíček. To by bylo na podlaze smetí, kdyby teď povolil. Mladík jej však nejdřív opatrně zasunluj někam mezi vrstvy poskládaných novin a teprve potom uvolnil jeho sevření. Pak začal celou operaci opakovat. Další a další papírová srdce. Srdíčka z mletého masa, napadlo Prouzu. Sice mu připadalo, že k jinému účelu se dnešní noviny stejně příliš nehodí, ale nedokázal odhadnout důvod, ani výsledek téhle pečlivé činnosti.

Nastala změna. Mladík odložil nůžky i kolíček a z tašky pod nohama vyndal nějaký časopis. Sluníčko. Copak tohle dětské čtení stále ještě vychází? Rozhodně by ho nečekal v rukou teměř dospělěho člověka. Mladík obrátil titulní stránku. Jediné, co na jejím rubu bylo možné z té vzdálenosti rozeznat, byl obrázek slona, nebo spíš slůněte. Vyndal z kapsy tužku a vepsal před ten obrázek krátký text. Slůně za ním vypadalo, jako podpis, nebo jako tečka za větou. Vyndal z tašky velkou úřední obálku a Sluníčko do ní zasunul tak, že venku zůstal jen asi centimetrový okraj. Pak vložil mezi jeho stránky ty poskládané noviny, plné srdíček. Obrátil noviny tak, aby se mohla srdíčka řízeně vysypat a zatřásl. Zmačkal noviny a nacpal je do tašky. Zasunul celé Sluníčko do obálky a ještě chvíli se na ni díval takovým zasněným pohledem. Při zavírání se lepidla nedotýkal jazykem, ale nasliněnými rty.