Předurčení, část III.

Má-li někdo skutečný bol, bez svědků truchlí a sám. Gaius Valerius Martialis

Sobota, 4. března 1995

 

13:07

 

Venku je nádherně. Mám baterku do budíku. Byla jsem v bance vybrat poslední prachy. Zrušili mi účet. Nebo jsem ho zrušila já. Už nevím. Ale už tam nemusím. Už nikam nemusím. Nakoupila jsem nějaký pití, cigarety a šla domu. Třeba už tam bude. Škaredá holčička. Oblíbila jsem si JI. Když jsem došla do bytu, zamknula jsem dveře. Nechci, aby nás někdo rušil. ONA ví, kudy se dostane dovnitř.

 

23:25

 

Už tu se mnou zůstane. Dneska mi to slíbila. Jdu si lehnout. Konečně mě nebolí hlava...

 

 

 

Středa, 15. března 1995

 

15:47

 

Nemám vůbec čas psát. Pořád je tu ONA. Každej den spíme a každou noc strávíme povídáním. Už vím, jak to udělat. Už máme plán. Bude to krásný a neopakovatelný. ONA to zařídí. Věřím jí!

 

 

Pátek, 17. března 1995

 

11:16

 

Dneska je konečně TEN DEN! Ona mi se vším pomohla. Všechno je naplánovaný. Do posledního detailu. Ještě jednoho panáka vodky. Posledního...

 

 

...

 

Úterý, 6. června 1995

 

18:27

 

Svině! Sebrali mi muj deník. Aspoň, že mi dali čistej sešit a mám zas do čeho psát. Teď už můžu psát. Ruka už se mi skoro zahojila. Dneska za mnou byla nějaká holka. Říkala, že se jmenuje Terry. Prej moje kámoška. Blbost! Žádnou nemám. Mám jenom JI...

Probudila jsem se asi tak někdy před měsícem. Děsně mě bolela hlava. Zrovna jako teď. Nemohla jsem se hejbat. Měla jsem v sádře obě nohy a levou ruku. Tu, kterou píšu.

Škaredá holčička tam byla se mnou. Seděla na zemi vedle mojí postele a šíleně se smála. Najednou přestala a rychle se schovala pod postel. Dovnitř vešel nějakej chlápek. Už vim, že to je doktor. Chodí za mnou teď každej den a povídá si se mnou. Už s ním nemluvim. Teď už ne. Když přišel poprvý, nevěděla jsem co vím teď. Ptal se mě, co si pamatuju naposled. Tak jsem mu to řekla.

Stála jsem na parapetu okna ve svym bytě. ONA stála dole na ulici. Zas v těch svejch růžovejch šatičkách. Podívala se nahoru na mě a zamávala. „Skoč“, zakřičela na mě. „Už tě nebude nic bolet. Neboj se, čekám na tebe.“ Mělo to tak bejt, věděla jsem to. Žádná další bolest hlavy. Už nikdy ten stejnej zpackanej život. Skočila jsem.

Doktor se mě ptal, kdo je ONA, kdo je ta holka, co mě donutila skočit. Popsala jsem mu jí ale stejně mi přišlo, že mi nevěří. Pak jsem si vzpomněla, že se přece schovala ke mně pod postel. Řekla jsem mu to. Podíval se pod postel a že prej tam nikdo není. Vím, že kecal, ale nechápu proč. Řekla jsem mu ať vypadne. Děsně mě bolí hlava.

 

                                                                                                                            Středa, 14. června 1995

 

05:11

 

Ruku už mám úplně zdravou, ale musim chodit na rehabilitace. To kvůli tý noze. Levá se hned zahojila, ale pravá je prej špatná. Komplikovaná zlomenina říkal doktor. ONA tam chodí se mnou. Ten druhej doktro jí pořád nevidí. Prej. Dělá ze mě blázna. Idiot. Dneska si se mnou za po dlouhý době povídala. Vypadala nějak jinak. Měla děsně starej výraz v obličeji. Mluvila pomalu. A dlouho. Já jsem skoro celou noc mlčela. Vyprávěla mi o svým životě. Když mluvila, z bezbarvejch očí jí tekly slzy. Taky jsem brečela. Ta škaredá holčička měla hnusnej život, těžkej… Bylo mi jí líto. Pak jsem usnula.

 

                                                                                                                            Neděle, 18. června 1995

 

21:49

 

Už můžu chodit. Přinesli mi berle. Jsem jak nějakej podělanej mrzák. Když mě viděla ONA, jak se snažím belhat hnusnou zelenou nemocniční chodbou, začala se šíleně smát. Šklebila se na mě přes ty svoje rovnátka. ONA se tak má proč smát…

Hnusnej den, radši zkusím spát. Bolí mě hlava.

 

                                                                                                                           Pondělí, 19. června 1995

 

13:27

 

Ta malá mrcha mě dneska v noci vzbudila! Třásla se mnou tak dlouho, dokud jsem se nezvedla na posteli. Byla jsem celá zpocená a bolela mě noha. To jak jsem se o ní zapřela když jsem si sedala. Zeptala jsem se jí co chce. „Potřebovala jsem vědět, že tu jsi se mnou“. Víc jsem z ní nedostala. Pak už jenom seděla a civěla na mě. Ptala jsem se jí, co se děje. Nic… Seděla a mlčela. Pak se stulila na zemi do klubíčka a dál na mě zírala. Zakřičela jsem na ni. Nic… Stulená do klubíčka usnula, jako bych tam snad ani nebyla. Zakřičela jsem znova. Asi to bylo hodně nahlas. Za chvíli přiběhla noční sestra s doktorem, co měl zrovna službu a než jsem se vzpamatovala, píchnul mi něco do ruky. Asi něco na spaní. Probudila jsem se až po dvanáctý. A bolela mě hlava…

---