Rebel Osudu - Episode 2: Trocha filosofie

je tu druhý díl příběhu..

Probudil se na měkkém loži. Oknem na jeho lože dopadaly paprsky slunce. Šedá, neurčitá mlha z jeho očí opadla a Elidarion uviděl krásný trám na stropě ve kterém se uhnízdila parta náruživých červotočů. Chvíli trám pozoroval tak nevěřícně jako by to byl zázrak přírody. Ve skutečnosti se však snažil uvědomit si, že asi není mrtvý. Jeho nos zavětřil zvláštní pyžmovou vůni. „Co je tam zajímavého příteli?“ ozval se hlas, který byl až příliš blízko aby sebou mladý elfí klučina leknutím netrhl. „Klid, klid chlapče. Zde jsi v bezpečí“. Elidarion nebyl schopen slova a nedůvěřivým pohledem se snažil zkoumat starce který vedle něj seděl. Temně zelený plášť, dlouhý šedý vous, drobný špičatý nos, to vše Elidariona cestou k hlavě nepřekvapilo, dokonce ani zručně vyřezávaná dýmka v levé ruce. Avšak, jakmile se jeho oči setkali s očima starce, projel Elidarionem ledový chlad, ne ze strachu či hrůzy, ale z ohromení z moci kterou v očích spatřil. Unaveně se položil do kožešin. „Ještě budeš nějaký ten den muset odpočívat, ale máš silného ducha, zotavíš se brzy.“ řekl stařec a pomalu se zvedl z proutěné židle na které seděl. „Mimochodem, nějaký čas si Tě tu nechám. Hledal jsem tě celé věky Elidarione.“ dodal, otevřel dvířka chatrče a chystal se odejít. „Počkejte! Jak se jmenujete?“ zastavil Elidarion starce otázkou ve dveřích. Stařec pohlédl ven do širých luk jež se otevíraly na obzoru. Jeho myslí projely za vteřinu miliony vzpomínek. „ To se jednou dozvíš chlapče.“ odpověděl s mírným zachvěním hlasu a odešel z chatrče. Elidarion zanedlouho usnul, s neurčitým, nechápajícím pocitem.
Druhý den se Elidarion, vůbec ne kupodivu, opět vzbudil. Opět ucítil měkké kožešiny pod sebou a opět jeho zrak zaostřil jako první trám nad sebou. Z leva, oknem, na něj také opět svítilo jitřní slunce. Vše bylo takové, že by byl přísahal že uvízl v časové smyčce a probudil se opět včera. Toho času byl ovšem tak zmatený z posledních událostí, že ho něco takového ani nenapadlo. Ale přecijen bylo něco jinak. Byl sám. Žádný stařec sedící u jeho postele. Chvíli jen tak ležel a uvědomoval si vlastní nepopiratelnou existenci a nakonec vstal. Cítil se svěží a vyspaný do růžova. V krbu u stěny plápolal malý oheň nad kterým se v kotlíku ohřívala voda a všude panovala až podezřelá pohoda. Zvědavost Elimu nedala a otevřel dveře ven. Ocitl se na dřevěné verandě a před sebou se mu otevřel pohled na louku jež se táhla do nedohledna. Okraje louky tvořil zelený les a celá scenérie vypadalo, jakoby chatrč stála uprostřed dlouhého a širokého pruhu mýtiny v jednom obrovském lese. První věc která přirozeně Eliho napadla, bylo jak je vlastně daleko od města. Okolí Tarie znal velmi dobře, ale toto místo nezapadalo nikam kde byl. Napravo u stěny chatrče byla dřevěná lavička. Elidarion se posadil a částečně se slunil v raním slunci a částečně přemýšlel o minulých událostech. Nic kromě zpěvu ptáků neslyšel a tak se trochu lekl když se z poza rohu domu objevila starcova hlava v špičatém klobouku. „Je tu hezky co?“ položil Elimu vesele klasickou otázku, která se pokládá každému udivenému hostovi když se probudí v cizí posteli a venku je cizí, krásné prostředí. „Eh, je tu skutečně krásně pane, ale co tu vlastně dělám?“ zeptal se Eli neurčitě.
Otázka starce zaskočila a tak zaváhal. „Hmm.. co? copak si na nic nepamatuješ?“ Teď zaváhal Eli, přemýšlel jestli by si mohl vzpomenou, že si na něco nepamatuje. Ale pak si uvědomil, že pokud si něco skutečně nepamatuje tak o tom asi nebude vědět. „Ovšem, pamatuju… všechno“ prohlásil neurčitě. Stařec zjistil neurčitost hovoru a letmým pokynutím Eliho utišil. Došel k dřevěným schůdkům po kterých vystoupal na dřevěnou verandu, otevřel dveře a pokynul rukou. „Pojď, voda už se bude určitě vařit a máme o čem mluvit“.
Elidarion neurčitě vstal a následoval starce do chatrče. Za nedlouho už oba seděli u šálku čaje. Elidarion nevěřícně civěl na starce a stařec si se zájmem prohlížel Elidariona. Nastalo trapné ticho, tak trapné jak jen může nastat když si sednou ke stolu dva muži jež je věkem dělí snad celá evoluce. „Pane?“ zeptal se nejistě Eli. „Ano? Kdo jste a kde to vlastně jsme?“ zeptal se nejistě Eli. „Drahý chlapče, já jsem ten kdo Tě bude učit. A kde to jsme? Jsme v místě o kterém v tomto království nikdo neví a ještě dlouho nikdo vědět nebude. Zůstaneš tu pokud to půjde tak tři roky. Naučím Tě co stihnu.“ A tak se stalo, že Elidarion zmizel z podvědomí všech lidí. Tajemný čaroděj ho začal učit dobrému čtení i psaní, učil ho poznávat přírodu, střílet z luku, dokonce ho učil jak se ubránit mečem, což mu ovšem dlouho vůbec nešlo. Ale nikdy ho nezačal učit své umění, magii. A věděl dobře proč.
♦
Tenkrát, jednoho deštivého a studeného podzimního večera zasedli společně ke stolu. Elidarion byl již dva a půl roku u starce, život se mi přehoupnul do třináctého věku a prozatím považoval svůj život zde za celkem příjemný. Skromnou večeři vystřídala čajová konvice. Starý kouzelník si udělal pohodlí, nacpal listí a zapálil svoji dlouhou, bohatě vyřezávanou dýmku.
„Mistře ..“ tak Elidarion začal Starci říkat „ ..nikdy jsem se Vás neptal, ale odkud vlastně pocházíte? A.. „ trochu se červenajíc “… mohu vědět kolik Vám je let?“ zeptal se s bázní a nejistě Elidarion. Stařec se zamyslel, dlouho se těmto hovorům snažil vyhýbat protože nevěděl jak a jestli se vůbec má tohle dítě dozvědět podstatu Bytí. „Mistře?“ taktně se snažil vyrušit starce ze zamyšlení. „Ehh.. ano.. Eli, chlapče. Nechme odpovědi na tyto otázky zatím stranou. Chci se Tě zeptat na jiné věci… ehm.. Zajímalo by mě. .ehm.. věříš v bohy?“ čarodějův hlas byl opravdu nejistý a to nejhorší co ho nejvíc znervózňovalo byla myšlenka, že ho po celé věky nikdo předtím takhle nedokázal znervóznit než malý elfí klučina. „Mistře…? To je těžká otázka, je mi teprve třináct.. no.. víte maminka, tedy myslím má pravá maminka. Moc si na ní nepamatuji ale prý ctila bohy přírody. Prý každý z nás pochází ze země a až naše těla zhynou tak se tam vrátíme. Je to pravda Mistře?“ „Tvá matka byla velmi moudrá žena Eli, ano, vše živé i neživé patří zemi. Ale i zemi musel někdo stvořit, nemyslíš…?“ Elidarion zapřemýšlel trochu déle „ ..nu, ano. To zní rozumně. Víte co si myslím?“ „Copak, povídej?“ „Myslím si… že hvězdy na nebi jsou vlastně svíčky Bohů, aby viděli na cestu v té tmě tam nahoře.“ Čaroděj se usmál. „ Řekl jsi Bohů, proč myslíš že jich je víc?“ „ No víte, myslím že jeden by měl moc práce aby stvořil celý svět a hlavně si taky Mistře myslím, že by mu asi bylo smutno. Nemyslíte? Mě by teda bylo smutno kdybych byl Bůh a byl jsem sám.“ Čaroděj v duchu obdivoval překrásnou logiku tohoto mladého chlapce. „Ano, určitě by byl smutný. Víš, a máš skoro pravdu.. ale co třeba kdyby ten jeden jediný bůh stvořil ostatní bohy aby mu právě nebylo smutno?“ „Myslíte, že by mohl bůh stvořit ostatní bohy?“ Elidarion byl vůči této myšlence hodně skeptický. „ Já myslím že by mohl. Ale oni by byly menší než jejich stvořitel, byly by jeho děti. A představ si, že by ten bůh ty své děti tolik miloval a měl z nich takovou radost, že by jim dal námět na vytvoření země, kde by žily další děti.“ „Myslíte náš svět?“ v Elidarionově hlasu byla stále nedůvěra. „ No, ano i ne. Ale důležité je, že děti toho Jednoho boha dle námětu stvořili další takové světy a že v dnešních dobách je mnoho takových světů jako je tenhle náš.“ „Moc Vám nerozumím Mistře. Ale docela by mě zajímalo, když lidé umřou, odcházejí na ty další světy dál žít? Protože má adoptivní maminka říkala, že my elfové jsme nesmrtelní a že naše duše bude vždy na tomto světě.“ „Ano to je pravda chlapče. Vy elfové jste dostali dar, být obrazem Jediného. A skrz Vás proudí jeho nesmírná milost. I když znám elfy které byly polapeni tvrdostí a zlem Světa do temnot.“ „A lidé proč oni umírají?“ Elidarionův hlas byl viditelně smutný. „Lidé, chlapče, byli kdysi dávno pokřiveni zlem. A od té doby se v i tom nejlepším člověku skrývá odraz toho zla. A děti jediného doufají, že se jejich duše jednou vyléčí. Já tomu však nevěřím. A protože pokřivená duše, ničí časem tělo, dostali lidé dar zemřít. Avšak lidé se tohoto daru bojí. Nenávidí elfy za jejich nesmrtelnost, závidějí jim a také po ní touží. Ale nikdy ji už nezískají. A tak jak vidíš, mnoho lidí se stává ještě prohnilejšími, jejich srdce jsou zkažená a mysl mají plnou zášti a nenávisti…“ čarodějův hlas pomalu utichl. Elidarion seděl se sklopenou hlavou a po chvíli řekl „ Nelíbí se mi to. Přál bych si aby lidé byli dobří. Aby věděli, že není dobré být zlý. Je mi z toho smutno. Chci s tím něco udělat, ale vím, že nemůžu.“ „ Já vím chlapče..“, s pochopením řekl čaroděj a pohladil chlapce chápavě po rameni. „Já vím… ale teď už dopij čaj a jdi spát. Zítra nás čeká spousta práce, zima se blíží“. „Mistře, mohu se vás ještě na něco zeptat?“ Elidarion zvedl hlavu a tázavě se zadíval do modrých, hlubokých očí.
„Jistě..hm?“ „Byl jste na těch jiných Světech?“ zeptal se velmi rozpačitě. Stařec se zahleděl do prázdna, v mysli mu opět hýřily vzpomínky, „ Ano chlapče.. na mnoha. Na některých chvíli, na některých hodně dlouho. Viděl jsem skvostné armády vznešených elfů i vražedná elfí komanda, viděl jsem slavné poctivé může, i obyčejné červivce. Viděl jsem bitvy vedené pro všechny vznešené i nevznešené důvody...“, čarodějovy vzpomínky se náhle zastavili na studeném bitevním poli, ráno bylo mrazivé a vzduchem prolétaly. SMRRRRT !!! SMRRRRT!!! na horizontu se objevila jízda. Veliteli se naskytl pohled na les který hořel od zápalných šípů. stovky nepřátel zuřivě řvaly neznámým jazykem a čekali na první útok. Velitel vyjel z řady a povzbuzoval své muže. „Fratres! Buďte stateční, nechť vaše srdce je bez bázně a nechť váš meč přinese smrt nepřátel! Bratři! Do útokůůůů! “.. čarodějovy vzpomínky se zamlžily a pokračoval... „viděl jsem čarodějky zamilované do zaklínačů, viděl jsem skalní obry i prastaré orly… viděl jsem toho hodně. A teď už jdi spát.“ „Ano Mistře, děkuji, dobrou noc.“ uklonil se Eli. „Dobře se vyspi chlapče“ odpověděl čaroděj a šel uklidit konvici.

---