Písmák Až tu nebudu
Až tu nebudu,svět jen škytne a vykročí dál,protože cesta je cíl.
Až tu nebudu,chci, aby na něj ticho nikdy tolik neřvalo,jako pokaždé, když bouchnou dveře,které těžko otvírá.
Až tu nebudu,chci, aby usednul do svého křesla,ulehnul do své postelea někdy se třeba pousmálnad cvrnkáním kuliček, psím obojkemči pingpongovym míčkem.
Až tu nebudu,chci, aby právě tyhle písničky duněly do zdía poklady v krabicích zmizely pod zemí,kde lámaly se stonky kopretina borovice tajily dávné příběhy.
A Creep
Svět mi otevírá náruč,
já se však plížím,
protože čekám na tebe.
Plazím se před tebou
Možná jen pocit z jedné písničky
Odcházíš většinou bez ohlédnutí
za dveře do všedního světa
protože tam tě to táhne.
Za mými dveřmi
Den, kdy si přeji, aby hodiny nikdy nezačaly tikat
Mluvit o zítřku nebo příštím roce
raději nezkouším,
protože co když - jsme na konci.
Nedokážu v tvých slovech
Slova, která neumí vyvážit předešlé pochyby
Na první stejně jako na desátou
ti odpovím bez rozpaků,
protože to je má podstata.
Mými krovy otřásla bouřka
Malý vánoční apokryf
Docházely jí síly. „Brzy mě doženou. “ Nemluvně v náručí zakňouralo. Asi hlady.
Povídka měsíce - Leden 2012 - K vyhlášeným dílům
Lednové kolo soutěže Povídka měsíce mělo 8 soutěžních děl, která byla hodnocena 18ti uživateli - . duke. , baaba, bestye, Big_George, DavidPetrik, fly_through, Fruhling, Janina6, Kamil Sikora, Kiv Čitrem, K3, Lakrov, Pipo, Pomerančová, Rášek, StvN, Tragicus, VůněSlov. Skvělá účast.
Předvečer dne, kdy pohřbíš zbytky sil
Nože či žiletky
netřeba schovávat,
protože ublížit, si už neumíš.
Bývaly doby, kdy
Na dohled tunelům
Vím, že mě vždycky uslyšíš,ale nikdy neposlechneš,protože tak je to dáno.
Brouzdáš teďna dohled tunelůma není v mé mocipřehodit výhybkuna zpáteční cestu.
Přitom sám si měz jednoho ukradl. Byl temný a mrazivýpln černých sazí,které mi ještě občasnejen dlaní, stíráš z tváří.
Dům, ve kterém chci, abys rozžal všechna světla
Od zábradlí ke dveřím
pomalu klopýtám,
protože světlo mi ukradli.
Domem, kterým procházím,
Tehdy a ještě dřív
Poprvé se viděli vnemocničním sále. Držel ji vnáručí.
„Dýchej, holčičko, neboj se a dýchej. “
Často si na tuhle chvilku později vzpomněl, když to kvůli ní musel zase vyřknout.
Její soukromé peklo
Oznamovací tón na druhém konci aparátu vyzváněl dlouho, ostatně jako vždycky.
„Vida, číslo ještě funguje“, nemohla uvěřit. Nemyslela si, že by tahle chvíle mohla ještě někdy nastat, dokonce v to pevně věřila. Neměla ráda ten okamžik, kdy vnípřetrvávaly ještě poslední kousky nerozhodnosti, což ji neustále nutilo ktomu, telefon zavěsit.
Mé druhé já
Když spoutáváš mě
(a je jedno jestli
slovem nebo lýkem)
stává se mé
Oči
Nemohl se ani pohnout. Snažil se zaostřit zrak, ale stále jakoby ho měl potažený něčím, za čím vše vypadalo rozmazané. Vnímal jen kontury, pohyb, světlo a stín. A pak ty oči.
Víš Ty co, strejdo?
Cáry mlhy se kroutí kolem stromů jako cukrová vata. Od břehu slyším pípnout ranní ptáče a na hladině se objevuje pomalu jedna bublina za druhou. Napřed se těsně pod čarou hladiny zastaví, jakobyji nemohla překonat, pak ale vyčouhne kousek nad ni, rozhlídne se a vyboulí se do brzkého rána celá. Chvíli se ještě chvěje na hladině a pak najednou- puk a zůstává po ní ve vzduchu nad vodou jen jemné mžení.
Nevinna
Chtěla bych umět se
připravit na peklo
protože šalmaje nevlastním
Umět tak nastřádat
Zradit svoje tělo
Zradit svoje tělo
zlomit duši svou
hrdost prodat rasům
co se plíží tmou.
Vinna
Než zašlápnout tisíc broučkůraději nechodit, protože lítat neumím
jen pevně svázatpouty co dřou do rukou i dávnopo tom. co smyješ svou hanbu do kanálu
a na krk pověsitdřevěnou cedulkus nápisem "Vinna"porušilas přeci dvacátéprvní přikázání
už teď tedy chápeš, proč lodička z borovicv sevřené dlani . tolik bolelaza noci šedivé
Konečná volba
Dveře se s rámusem rozlétly. Trhla sebou. Ještě stále jí nečekaně hlučné věci nedělaly dobře. Vtváři jí ale úlek okamžitě vystřídalo uklidnění.
Kamenná volba
Ve velkém naleštěném okně se mihotala mezi odlesky rozžatých svícnů její nehybná postava. Už snad posté stála u těžkých zelených závěsů a dívala se do podzimní tmy. Možná právě tahle stínohra je ten tolik očekávaný pohyb jezdce pobízejícího koně. anebo že by pohybující se stíny pod stromy vzahradě byl podkoní, co odvádí zpěněného hřebce do stájí.