Metro

Temnà a všemocná noc přikryla usínající svět svým černým pláštěm. Příroda usíná, aby se s zítra narozeným dnem opět probudila. Zlatá světla hvězd září na zubožený svět, ptáci přestali zpívat a k moci se dostává spánek.
Období jako stvořené pro procházku vlastním já. Všudypřítomné stromy ztratily vše ze své barevné podzimní krásy a popadané listí si na zemi jen tak šustí a vesele hnije. Ta tam je všechna ta krása bílého dne. Jemný vítr flirtuje se zbytkem listí na mohutných větvích bezbranných stromů. Škádlí ten poslední zbytek nejodolnějších z nejodolnějších.
Umělé světlo velkoměst je slabou náhražkou slunečních paprsků. Žluté kužely světla ozařují špinavé ulice a poskytují zdánlivý pocit bezpečí lidem hemžícím se pod vysokými sloupy všudypřítomných lamp.
Vydávám se do ulic, bez cíle a bez důvodu. Prostě tak. Jen proto, že se mi chce. Veden čistou spontánností se procházím ulicemi, nepovšimnut davy, davů si nevšímaje. Suché prázdno rozbolavělé a toužící duše mi nechce dovolit nad čímkoliv přemýšlet. Ruce zastrčené v kapsách, toulám se a nemyslím. Není na co myslet, není o čem přemýšlet.
Nic není důležité a není nic, co bych se nebál ztratit.
S pohledem stále upřeným své cestě vstříc, ukrájím svými kroky vzdálenost, o níž nemám představu. Zrozen z čisté lásky se prostě procházím. Nenalezl jsem smysl života a už se o to ani nesnažím. Jsem živoucí mrtvola. Živý organismus s umírající duší. Odcizen všemu, ale především sám sobě.
Kdoví, jak jsem se dostal na nástupiště metra. Nekonečný roj lidí čekajících na vlak do neznáma, které je neznámem jen pro mě. Spousta lidí bez sebemenší snahy navázat kontakt. Každý uzavřen sám do sebe, pro tuto chvíli má každý svůj vlastní svět. Stovky očí upřených na protější zeď za kolejemi. Jen se sám sebe ptám, kolik z těch očí před sebou vidí zeď.
Nevkusně zmalovaná blondýnka stojící opodál. Jistá si svou jistě nepřehlédnutelnou krásou. S jejími vlasy si pohrává chladný vánek přicházející z tmavého tunelu. Úzká minisukně obepínající štíhlé boky a pod bílou halenkou dmoucí se ňadra. Dívka s pohledem upřeným do prázdna, přemýšlí. Možná jen sní... Je jako já?
Věkem sešlá, kdysi možná krásou oplývající, satrá žena sedí na oprýskané lavičce. Záda shrbená pod tíhou životních zkušeností, balí si cigaretu a vzápětí si ji roztřesenou rukou zapaluje. V mžiku uvolněné rysy vrásčité tváře, jakési zadostiučinění. Našla tahle žena smysl života?
Vlak přijíždí, vítr se zvedá, staré ženě ulétla pracně ubalená cigareta a vlasy kýčovité blondýnky se roztancovaly k divokému tanci se světlem zaprášených lamp. Houfy bezohlednosti hrnoucí se ke dveřím. Věichni se tlačí dopředu, jen aby byli první. Podvědomý souboj vlastních já. Neuvědomělý egoismus a sobectví.
Povedlo se mi nastoupit. Pár šrámů... na duši. Utkvělá představa věčné nutnosti souboje o přežití. Boj o život. Jen dokázat prorazit, ale copak je nutné být tak zarputilým věčně?
V uších mi doznívá suchý hlas automatu ...dveře se zavírají... Mládí sedící na svých místech, která patří starým.Věčný souboj mládí a stáří. Odporná slepota mládí...vědomá slepota mládí. Stojím a v duchu jen ztrápeně pláču. Vagón nacpaný lidmi. Každý má svůj cíl, jenom já...jen tak, bez cíle, bez touhy, sám sebe obelhávající...
Dav nohou, rukou a hlav se sám sobě ještě víc odcizil. Tisíce pohledů upřených do prázdna vlastních zubožených duěí. Podivná scéna, jako z hororového filmu. Tolik lidí a přesto tu vládne uši a srdcervoucí ticho.
Přiblblý úsměv muže ve smokingu. Ruka svírající tyč, ve druhé tak urputně drží svůj černý kufřík plný akt a prapodivných fakt. Zmačkaná, špatně uvázaná kravata a propocená košile...
Ta blondýnka snažící se ulovit svým rádoby magickým pohledem naivního muže ve středních letech, jemuž z kapsy ošoupaných kalhot čouhá pomyslný štos zmačkaných bankovek. Prapodivná řeč pohledů, výmluvná, krásná, tajuplná a odporně průhledná...
Znechucen davem, ale především sám sebou se otáčím ke všemu zády a upírám zrak na okno během udalostí zničeného vagónu. Proč jen to prázdno? Nikdy jsem nezažil nic jiného, než prázdnotu a odsouzeníhodnou sebelítost, kterou tak opovrhuji.
Podvědomě stáčím svůj pohled doprava a jsem zasažen náhlým bleskem uvědomění si. Dívám se do tmavých a hluboce nádherných očí... Sevřen v poutech čisté dokonalosti a náhlého poznání. Krásný úsměv, zářící do nekonečných dálek rozkoše a všeobjímající touhy. Promlouváme k sobě, aniž by kdokoliv jen hnul koutkem úst. Promlouvá ke mně nádhernou řečí pohledu, jenž patří jenom mně, tady a na tomto místě...