pár kapek spadlo

turisté na karlově mostě

hned balí úsměvy

do pláštěnek

(holkám po tvářích

stékají potůčky

barevné od řasenek)

a kavárny

se nadýmají pýchou

že jsou zas co k čemu

 

všude je pusto

prázdno

ticho

 

jen na jezu u mánesa

racci dál bezhlavě

nerušeně

přistávají proti vlně

přesně v tom okamžiku

kdy ona se láme někam dolů

hluboko do pěny

do ztracena...

vydána vltavě na milost

 

a pak na znamení díků

vykrouží ptáci

vždy stejný oblouk vítězů

(tam v těch místech

co je most legií)

 

většinou všichni přežijí

 

jen tu a tam

někteří zmizí pod hladinou

aby pak vylétli

s těžkými mokrými křídly

z těch hustých žlutých tenat

ještě silnější než kdy předtím

 

neumím ptákům závidět

volnost a svobodu

(beztak ohraničenou

jarem a zimou

a rozřezanou na těsné pásy

kilometry ostnatých drátů

vysokého napětí)

 

ale odvahu

tu bezkonečnou

s níž vždycky

neomylně vyletí

ze studeného objetí řeky

v tom jednom

jediném okamžiku

kdy to vůbec

může mít smysl

 

jim závidím

skoro až bolestně

---