Malý hmyzí pozorovatel

Každý den jsem na svých pravidelných procházkách potkával stále stejného chlapce. Tipoval bych mu tak 13 let, víc ne. Bloumal tu tak po parku, nikoho si nevšímal, občas si do něčeho nepřítomně kopnul prošlapanými teniskami. Navíc, jeho značně ošuntělé džíny a ušpiněná košile ve mně probouzely smíšené pocity a hlavně pochybnosti o tom, jestli má vůbec nějaký domov. Nikdy jsem ho neviděl s nějakými kamarády a natož pak s někým, kdo by alespoň vzdáleně připomínal jeho rodiče. Byl to pěkný chlapec a pokaždé, když jsme se míjeli, všiml jsem si v jeho velkých hnědých očích prosebný výraz. Ten chlapec mě velice zajímal a chtěl jsem se s ním sblížit, vyslechnout ho a pokud by to bylo v mých silách, pomoci mu. Zdál se mi velice osamělý a bezradný.

            Ten den jsem šel opět do parku na místo, kde chlapce denně potkávám. Ano, nemýlil jsem se. Šoural se po chodníku a nepřítomně kopal do prázdné plechovky od piva. Jakmile mě však zahlédl, nechal plechovku plechovkou a  upřel na mě svůj smutný pohled. Teď přišla moje chvíle. Bylo na čase seznámit toho chlapce s mých koníčkem. Entomologií. Ano, přesně tak, již od dětství je tahle věda a pozorování všech těch šestinohých křehkých živočichů mojí největší láskou.

            Z brašny, kterou s sebou nosím vždy a všude jsem vyndal jedinou věc. Lupu. Lehl jsem si do trávy a pozoroval velkého střevlíka, který kamsi pospíchal. Uslyšel jsem za sebou váhavé šoupání, odtrhl oči od země a otočil se. Střevlík zmizel, ale objevil se ten, kvůli kterému jsem tam ležel. Poprvé jsem v jeho očích spatřil něco jiného než smutek a bezmocnost. Aniž by jeden z nás musel promluvit, byť jen jedno jediné slovíčko, lehl si do trávy vedle mě a mlčky se mnou pozoroval všechny ty brouky, ploštice, blanokřídlý, motýly a spousty dalších tvorečků.

            Pozorováním jsme vedle sebe v té trávě strávili snad dvě hodiny a přestože by pořád bylo na co dívat, ten den jsem musel vyřídit ještě pár osobních věcí. Vstal jsem, lupu jsem nechal chlapci a vydal se na cestu. Ještě jsem stačil zachytit chlapcův vděčný pohled. Až později jsem si uvědomil,že za celou dobu jsme nepromluvili jediné slovo a přitom jsme si tak dobře rozuměli.

            Od té doby, vždy když jsem procházel parkem, viděl jsem jen klimbající se nohy vykukující z vysoké trávy. Byl jsem šťastný, že se mi ho podařilo pro něco nadchnout.

            Jednou mi to při mé obvyklé procházce nedalo a šel jsem se podívat, jak se mu v pozorování daří. Ale uviděl jsem něco, co jsem ani v nejhorších snech nečekal. Ty nádherná velká hnědá očička mu jiskřila vzrušením při pohledu na ty svíjející se křehká tělíčka. On je nepozoroval, on všechny ty berušky, mravenečky, páteříčky, motýlky, mouchy a další nevinné tvorečky upaloval. Zalapal jsem po dechu a jediné, k čemu jsem se přinutil bylo sebrat mu lupu. Nechtěl mi jí dát a přetahoval se, v očích měl, ale snad jen přeháním, vražedný výraz. Ten den jsem zbaběle utekl a ještě dlouho oplakával všechny ty hmyzí zástupce, oplakával jsem sebe a oplakával chlapce. Do toho parku už nikdy nevkročím.

O tři roky později jsem se ale znovu ocitl na místě, které dříve bylo jakýmsi neoficiálním místem setkávání s chlapcem. Samozřejmě, nebyl tam. Jak jen mě to mohlo byť jen na okamžik napadnout. Vždyť už to jsou tři roky. Kdo ví, kde je mu konec.

Kdybych se ovšem, já hlupák, otočil o 180°, spatřil bych mužného chlapce s jiskřičkami vzrušení v krásných velkých hnědých očích, jak za mnou stojí. S kanystrem benzínu v levé a sirkami v pravé ruce….