VI. In paradisum

Jsou majáky, které prý hoří i v mlhách. Já je nevidím.
Kroky se ozývají, v dálce klape mlýn. Nebo to co z něj zbylo.
Světélka číhají, se psy a v zelených kamizolách. Chvěje se dým
co stoupá z úst při každém nadechnutí. Rašelina studí,
všechno mizí v mlhách.

Můj dům, za plotem z litinové mříže, s růžemi před okny.
A tváře přátel, noviny, spisy, průkazy. Sto věží občas nad ránem
napije se husté páry z Vltavy. To je však jiná mlha. Ta zmizí
když dopoledne vystoupá slunce nad Libeň a ulice jsou zase plné.
Studenti, prodavači, úředníci – cyklisté jezdí po Karlově mostu
a zvoní jako na Orloji. Před Staroměstskou radnicí
se míhá klobouk a jeho stuhy se honí divoce v ulicích.
To bylo dřív, než se Praha zahalila a zmizela mi.
V mlhách. Klobuk teď leží neznámo kde. Snad položený.
----
Bludičky blikají mezi stébly trávy. Anebo je to snad hvězdička
co spadla až sem, co propadla skrze trámy vyhořelého mlýna a teď doutná v jeho troskách?
Ještě se ohlédnout. Kolem je ticho.
Můj domov zmizel v mlhách. Musím odejít.

A není to taková mlha, která občas k ránu stoupne nad Prahu!
Tahle mlha je hustá a šedá. Je těžká. Železná. Dusí.
Za plotem z litinové mříže, spatřím vás ještě někdy? Růže.
A Malou stranu a Celetnou a Hradčany? A ten klobouk!
Ten klobouk!!