Mysli si číslo

Pocit, který mě naplnil vždy, když jsem projížděl tímhle místem - tedy vždy, když jsem si všiml, že jím projíždím - by nejlépe vystihla slova: Jako ve vězení. Úzká ulice, která pokračovala z prostranství za mostem, byla po obou stranách lemována vysokými zdmi. Zatažená obloha a déšť toho dne jen umocňovaly pocit úzkosti. Zkraje ulice sice svítilo několik oken, ale ta po pár desítkách metrů vymizela. Následovala bezútěšná pustina. Vlevo domovní zeď plná vlhkých skvrn, vpravo holá, šedivá, špinavá stěna, podobná hradbě. Úzkému chodníku, který pod ní vedl se po několika desítkách metrů postavila do cesty. První vůz tramvaje na poslední chvíli ostře zabočil doleva. Kdo ví, zda by rozespalý tramvaják po ránu tak prudkou zatáčku vůbec vybral, kdyby ho nevedly koleje.

Pěší cesta po této straně ulice dál nepokračovala. Chodník v zatáčce končil zdí a toho dne navíc v louži neurčité hloubky. Že se nejedná o bezednou propast, naznačovaly pouze obrysy prken polámané přepravní palety, dosahující těsně nad hladinu. Zdálky se podobala potápějícímu se voru. Kluk, co na paletě stál, vypadal jako vězeň, vyhnanec nebo možná jako trosečník. Ani nebylo třeba vidět mu do obličeje, aby každý nabyl přesvědčení, že působí smutným, nebo snad dokonce žalostným dojmem. Stál mírně sehnutý a v ranním šeru vypadal, jako když zvrací. Mořská nemoc po bouřlivé noci? Že se nestydí tady, uprostřed města.

Tramvaj zastavila. Další úsek trati byl jednosměrný a zřejmě zrovna vyšla řada na protijedoucí. Kluk se opíral rukama o zeď a vypadal teď, jako by jimi pátral po spárách a výstupcích. Jako by tu zabloudil a hledal alespoň nepatrné úchyty, které by mu dovolily vyšplhat vzhůru a uniknout tak z toho nehostinného místa.

To, co původně vypadalo, jako škvíry mezi kameny, cihlami, nebo z čeho byl postaven ten zatracený val, se při pozornějším pohledu začalo podobat písmenům. Kluk se na okamžik sehnul a několikrát přiložil roztažený palec a ukazovák ke spodku zdi, jako by něco měřil. Po chvíli se vrátil do původního postavení a pokračoval v... V psaní, rozeznal jsem konečně. Malý darebák, co čmárá po zdech, bylo první, co mě napadlo. Jenže tenhle darebák už tak malý nebyl. Vandal, kde si myslí, že je, když si dovoluje takhle hyzdit okolí? Kdo se má každý den dívat na tu přibývající změt čmáranic, které už se nevyhýbají ani památkám ve středu města. Památka... musel jsem se vduchu zasmát. Tahle špinavá zeď, a památka! Na té už není co pokazit. Každá čára navíc ji může jen pozvednout. Pomalovat ji kytičkami, by pomohlo ze všeho nejvíc, ale sprosté nápisy jí taky moc neuškodí.

Jenže tohle nevypadalo na sprostý nápis. Ty bývají jednoduché, krátké, a jemu už psaní trvalo příliš dlouho. Udělal úkrok doleva a začal psát na další řádek. Všiml jsem si, že nad tím, který právě dokončil, stojí několik předcházejících. Křídou a tiskacími písmeny pomalu pokrýval nerovnou zeď. Zrovna teď mu ten malý kousek bílého hranolku vypadl z ruky. Vylovil jej a pokračoval neviditelným písmem. Co může psát tak důležitého, tak dlouhého? Rozepsanému řádku, ke kterému už si teď musel sednou do dřepu, předcházelo nejméně patnáct nad ním. Začínaly tak vysoko, kam jen mohl kluk dosáhnout. Tramvaj a lidi v ní ho z míry příliš nevyváděli. Občas se jen podíval nad sebe na rozjasňující se oblohu, jako by závodil s přibývajícím světlem. Tak přece jen nějaká lumpárna; vrátil jsem se k původnímu odhadu. Zároveň jsem si ale uvědomil, že mě to co píše začíná zajímat. Jak jindy nemám rád čekání, zvlášť ne v tomhle místě cesty, dnes jsem si skoro začínal přát, aby se tramvaj ještě nerozjížděla. Mohli by zas, jak se občas stává, vypnout proud. Jenže to by zhasly i pouliční lampy. Kluk by sice možná svedl pokračovat v psaní, ale mně by potemněl i ten jediný osvětlený svislý pruh na pravém okraji textu. Ještě jsem se tolik nerozkoukal, abych přečetl jednotlivá písmena; bylo to dost daleko, navíc šikmý průhled sklem. S ohledem na podmínky, za jakých ten text vznikal, se však zdálo, že je poměrně úhledný. Řádky, nebo alespoň vždy několik pod sebou, vypadaly podobně dlouhé. Pak následoval širší vynechaný pruh a text pokračoval dalším odstavcem. Čtyři řádky, jeden prázdný, další čtyři. Vypadalo to skoro jako báseň. Ale kdo by psal báseň v takovém... nevoňavém koutě? A pro koho?

Pro koho asi tak může kluk psát báseň, došlo mi se zpožděním, až hanba přiznat. Jenže kdo, kromě cestujících během krátké pauzy tramvaje, by si ji tady mohl přečíst? Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nezdálo se, že by se mnou cestoval někdo, chtivý poezie. Snad v pozdější hodinu, když jezdí děti do školy. Děti... Nejhezčí děti jsou holky kolem osmnácti. Nebo je sem snad ještě odněkud vidět? Bydlí snad za oknem s tak ponurým výhledem kráska, co čte básničky?

Ta otázka mě zaujala. Nikdy jsem si nevšiml, jsou-li v protější zdi nějaká okna. Vagon plný lidí bývá po ránu neprůhledný, a tak se vždycky cestou dívám jen na tuhle škaredou hradbu. Znamená to snad, že si pokaždé stoupám na tu stranu vozu, kde jsou dveře? A co odpoledne, když jedu opačným směrem, uvědomil jsem si zásadní rozpor tohoto závěru.

Začal jsem rozlišovat písmena.

...ůj

..elá

...em

...á

Asi to doopravdy bude báseň. ABCB, vzpoměl jse si, jak jsme se kdysi ve škole zabývali schématem rýmů.

...bá

...té

...skel

...své

Víc už jsem přečíst nestačil. Tramvaj se dala do pohybu. S trhnutím a zaskřípěním kovu o kov projela pomalu zatáčkou, která najednou začala mít své tajemství. Tajemství v podobě krásné neznámé. Je opravdu hezká, nebo je na ní něco jiného, co stojí za napsání básně? Má hnědé, modré, nebo snad zelené oči?

"S dovolením!" prodral se kdosi kolem mne do přední části vozu.

Dlouhé vlasy, které tahají za oči a za které lze rozpustile zatahat, nebo nenápadná krása, skrytá v klukovském sestřihu?

"Kontrola jízdenek," zahulákal mi někdo do ucha. Bezmyšlenkovitě jsem mu podal lístek a snil jsem dál.

Je tichá nebo hlučná? Mluví raději v přítomném budoucím nebo minulém čase?

"...ale já jsem nastoupila až na téhle zastávce a ještě jsem si nestačila..." zaslechl jsem výmluvu. Hned jsem se však vrátil k původním úvahám.

Jak se tváří, když říká: Já jsem? Pyšně a sebevědomě nebo skromně a ostýchavě? A co následuje za já jsem? Jakým jménem se představuje? Je krátké nebo dlouhé, něžné či žertovné? Používá jej celé, nebo si nechává říkat jen zkratkou a kousek si ho schovává pro sebe? Je to jméno jedním ze slov, napsaných na zdi? Patřila k němu některá ze slabik, které jsem přečetl? Jaká může být dívka, kvůli které někdo vstane dlouho před svítáním a vydá se v dešti za nejistým posláním? Jeden skoro muž na jedné skoro lodi se vydal za krásnou... Jen to jméno mi pořád chybělo.

To už jsem byl v práci, ale podobných otázek jsem se nedokázal zbavit celé dopoledne. Nejvíc té, týkající se jména. Jako by na něm nějak zvlášť záleželo. Ostatně, až pojedu domů, nejspíš si budu moci přečíst všechno, co ten kluk napsal. Jenže ještě nebylo poledne a já se nemohl dočkat, až se dozvím o čem a komu.

Po obědě jsem se přistihl, jak vduchu skládám dohromady slova jekési slaboduché říkačky. Moje práce tenkrát ještě spočívala v sezení u obrazovky a klávesnice, takže to nejmenší, co jsem mohl udělat, bylo sepsat slabiky, které jsem si od rána zapamatoval, a snažit se k nim doplnit zbývající text. Vepsal jsem je pomocí starého prostého editoru mezi řádky programu, který jsem smolil. Stejně jsem se na něj nedokázal soustředit, tak ať to alespoň vypadá, že pracuji. Musím přiznat, že z těch slov nevzniklo nic použitelného. Místy spíš k smíchu, než k tomu, aby obměkčilo krásku, nebo jí dokonce vehnalo slzu štěstí do oka. Přitom jsem si uvědomil, o kolik mám já to skládání slov jednodušší, mohu-li mazat, vkládat a přepisovat. Psaní na zeď takový komfort neskýtá. A když jsem si znovu vybavil ten ranní obraz, nezdálo se mi, že by ten kluk opisoval z papíru. Možná jen reporodukoval nějaké cizí, notoricky známé verše. Vzpoměl jsem si jen na Puškina, ale tahle představa vůbec nezapadala do mých, takže jsem ji hned zavrhnul.

Když jsem odcházel z práce, svítilo slunce. Svět se za těch pár hodin změnil k nepoznání. Jako by to nevlídné ráno bylo jen škodolibou hříčkou přírody. Zato čekání na příjezd tramvaje se zdálo ne-li nekonečné, pak aspoň výrazně delší, než jiné dny. Nástupní ostrůvek se přitom ani nestačil zaplnit lidmi, jako jindy. Spěchal jsem do vozu, jak kdybych tím mohl zkrátit dobu, co mě dělila od odpovědí na mé otázky. Tu ponurou stěnu jsem po dnešním ránu začal mít rád. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že opačným směrem v tom místě tramvaj nezastaví, a za jízdy všechno přečíst nestačím. Vystoupil jsem tedy na předcházející zastávce a rychlým krokem se vydal do zatáčky. Po druhé straně ulice vedl úzký, souvislý chodník. Měl jsem chuť se rozeběhnout a snad bych to i udělal, nebýt hrozby zacákaných nohavic, neboť ulice ještě nestačily oschnout.

Zdálky už jsem viděl cíl a vypadalo to, jako by ten, jindy temný, kout dnes přímo zářil. Čím blíž jsem byl, tím více se mi zdálo, že těch pár řadků křídou způsobilo daleko větší změnu, než bych si vůbec dokázal představit. Ulice se na obě strany nečekaně prosvětlila a nebýt ročního období, skoro bych uvěřil, že z puklin ve zdi co chvíli začnou vyrážet barevné květy, jaké jsem jí přál ráno. Nebo jen mně dnes zrůžověl svět?

Tak, jak jsem kvůli rannímu šeru nemohl přečíst jednotlivá písmena, nemohl jsem je teď přečíst kvůli přilišnému jasu. Nízké slunce, sedící mezi kolejemi, upřelo své paprsky na zeď a já chvíli mžoural, jak po dlouhodobém pobytu v podzemí. Projela další tramvaj a já se znovu nedočkavě snažil přečíst první slova neznámé básně. Nerozuměl jsem jedinému písmenu. Přesněji řečeno, nenašel jsem jediné písmeno. Přece není možné, že celý ten ranní výjev byl pouhým snem. I ta dřevěná paleta tam ještě leží. Jen louže stačila částečně odtéct do zpola ucpaného kanálu. U paty zdi svítily cákance čerstvé barvy a část plochy byla do výšky více než dvou metrů pokryta novým nátěrem. Možná dokonce dvěma nátěry, nejprve svislými, pak vodorovnými tahy, aby už nemohla prozradit ani kousek ze svého tajemství. Jen úplně nahoře, kam už se zřejmě natěračovi nechtělo podruhé natahovat, prosvítaly pozůstatky několika písmen. Snad nadpis, snad podivné, dlouhé, cizí jméno. Jméno Té, kterou jsem si celý den zkoušel představit. Oslovení, trčící nad prázdnou plochou. Domýšlel jsem tahy, luštil hlásku za hláskou a slabikoval jako kdysi v první třídě.

Myslet si číslo a totéž od něj odečíst?