Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
4.
Do hradu jsme se měli dostat jednoduše přes příkop, a nebo v horším případě přes hrstku věrných stráží. Nicméně Serena věřila svému způsobu lezení po hradbách a mě nezbývalo, než věřit zase jí. Zjistil jsem, že je to taky trochu zlodějka a docela jsem se obával toho, co všechno se o ní ještě dozvím.
Přebývali jsme ve skromném příbytku šlechtice tři dny. Třetího dne ráno jsme se probudil a Serena byla pryč. Chvíli jsem bezmyšlenkovitě koukal na prázdné lože, než mi došlo, že tu není. Napadlo mě, že utekla, že mě zradila, že ji někdo unesl, že šla do hradu sama, že… Nakonec mě napadlo, že se snad šla jen projít, nebo něco takového.
Chvíli jsem o tom přemýšlel, a pak jsem přemýšlel o sobě, než jsem zase usnul.
Probudil mě až hluk v místnosti. Pokradmu jsem otevřel oči a zjistil jsem, že se Serena vrátila. Ulevilo se mi, že jsem se obával zbytečně. Přesto mě ale zaskočila jedna věc… Nebyla v místnosti sama. O zeď se opíral jakýsi vysoký, vyhublý člověk, třímajíce dlouhý zdobený luk.
„Je to jednoduché, prostě se jenom postaráš o to, abychom se dostali do hradu a pak nám zvenčí budeš krýt záda. Nic by se nemělo stát.“ Pronesla Serena a upřela na muže zrak. Já také a zjistil jsem, že se na mě dívá.
„Lire? Poslouchal jsi mě?“ Šťouchla do něj a pak se podívala na mě. „A ty vstávej, lenochu. Je čas se něco přiučit.“
„Přiučit?“ Vyskočil jsem z postele jako šipka nehledě na to, že jsem se snažil předstírat, že spím. Nevypadali překvapeně.
Podíval jsem se na muže a zjistil jsem, že to není člověk. Tedy ne normální člověk. Měl nepřirozeně protáhlý obličej a i když měl dlouhé blond vlasy přesto jsem viděl jeho uši. Byly podivně úzké a špičaté. A ten pohled. Byl takový mrazivý a nevyzpytatelný. Musel jsem vypadat rozpačitě.
„Tohle je Lir. Umí to skvěle s lukem. Měl by ses s ním seznámit Ysone, dokud je čas. Asi bys byl nerad, kdyby ti hlídal záda člověk, kterého neznáš.“ Serena se potutelně usmála a vyšla ven.
Spěšně jsem jí následoval. Když jsem si byl jist, že nás Lir neposlouchá ani nevidí, zeptal jsem se.
„Co se mu stalo?“
„Lirovi? Nic, je naprosto v pořádku.“
„A co to má s obličejem a s ušima…?“
„Hele Ysone. Každý jsme nějaký, on jenom vypadá trochu jinak než my. Ale víš co?! Je to správnej chlap. Nikdy mě nepodrazil a vždycky mi pomohl. No a co, že vypadá jinak, ty taky nejsi moc velký krasavec a přesto, kdyby na to přišlo, bych ti svěřila svůj život. Tak ho prostě jenom respektuj. Pokud Lira poznáš lépe, zjistíš, že lepšího přítele bys jen těžko hledal.“
„Am, no… Pokusím se.“ Zaskočilo mě to.
“Fajn… Dáme se do učení, co ty nato? Naučím tě něco s mečem. Hele… Meč se drží takhle.“ Vzala dřevěný meč a usadila mi ho do dlaně.
„Já vím.“ Usmál jsem se. Vzpomněl jsem si na utrpení v rytířské škole.
„No vida, tak to zkusíme s opravdovým mečem.“ Na pár vteřin odběhla a přinesla dlouhý meč. Viděl jsem tu námahu, kterou musela vynaložit, aby ho vůbec zvedla.
„Zabiják. Po dědečkovi.“ Pronesla s úsměvem. „Zvedni ho a zaútoč támhle na tu figurínu.“ Tak jsem ho zvedl a zaútočil. Byl jsem na takovou tyranii zvyklý a Serena byla velmi překvapena, že jsem až na malé nepřesnosti zvládl první zkoušku. Byl jsem na sebe velmi pyšný. Pak ale přišla druhá a třetí a pátá a desátá a já jsem zjistil, že, ač jsem strávil nějaký ten čas jako rytířský učeň, vlastně nic neumím. Serena mi sice dodávala kuráže, ale přesto jsme to po několika hodinách vzdali.
„Nevadí.“ Pronesla po krátké pauze. „Říká ti něco prak?“
„Takové to…“ naznačil jsem. „S čím si hrají děti?“
Serena přikývla. „Ale!“ Varovně zvadla prst. „Já tě naučím zacházet s prakýrem.“
„Aha.“ Nechápavě jsem na ni pohlédl.
Zjistil jsem, že prakýr vypadá vlastně stejně jako park, ale je trošičku upraven o širší oblouk, čnělku a něco jako tětivu. Ale v podstatě to byl prak. Naučit se zacházet s prakem bylo velmi jednoduché. Učil jsem se jak mířit, jak rychle založit šipku nebo kámen, a jak počítat úhly, ve kterých se střílí. Do učení se v nestřežené pauze vložil i Lir, a jakožto mistr luku, mě naučil také pár věcí.
Konečně se Serena spokojila s mými schopnostmi a rozhodla, že dnešní noci vyrazíme.
5.
Osudnou noc, bylo to zrovna dva dny po měsíčním novu, jsme se vydali provést náš plán.
Lir před tím nějakou dobu slídil před hradbami a obcházel příkop. Nevěděl jsem proč to dělá a vlastně jsem ani pořádně nevěděl, jak se chce Serena dostat dovnitř. Nicméně jsem ji věřil jak děcko matce. Měsíčního světla bylo málo a tak nám nedělalo problém dostat se nespatřeni k strážní věži. Jak jsme věděli, nikdo na ní nehlídkoval, neboť vojáci, kteří měli na starosti obranu města se nechali uplatit mým bratrem a přidali se k Odi et Amo.
Když jsme vylezli na úplný vrchol věže, zjistil jsem, že je mnohem vyšší než se ze země zdá. Lir nás po několika minutách následoval. Nesl si s sebou kotouč s jakýmsi lanem. Stále jsem ještě nechápal, proč tu jsme a co se bude dít.
Lir vylezl na střechu věže a Serena dole začala vymotávat lano z kotouče. Bylo černé a tenké. Lir napjal tětivu a chvíli mířil do tmy, směrem k hradu. Ten nebyl až na malé světelné body skoro vidět, ač byl jen několik desítek sáhů vzdálen.
Nakonec vyměnil obyčejný šíp, za nějaký jiný, s masivnějším hrotem. Serena mu podala lano. Několika umnými pohyby jej připevnil k šípu a opět začal mířit do tmy.
„Tak, chcete přistát v okně nebo na cimbuří?“
„Okno.“ Nesmlouvavě zavelela Serena.“
„Hm. Jestli bude otevřené.“ Zavtipkoval Lir, ale Serena se nesmála. Ani já jsem se nesmál. Došlo mi totiž, jak se dostaneme do hradu. A vůbec se mi to nelíbilo. Leč Serena byla asi zvyklá poroučet a já jsem zrovna neměl v úmyslu se s ní pouštět do křížku, tak jsem raději mlčel.
Konečně Lir vystřeli šíp. Lamo Sereně ladně proudilo mezi prsty, až se konečně zastavilo. Vylezla za Lirem na střechu a oba lano natáhli a přivázali jej k malému výčnělku na samém vrcholu střechy.
„Teď, když to lano nevydrží a někdo se zřítí tak si přinejmenším dole poláme nohy. Ale tohle lano by mělo udržet tak padesát kilo. Takže když polezete rychle a po jednom, mělo by to jít.“ Usmál se na nás Lir. „Ale i tak… Malá pojistka.“ Vystřelil ještě jeden šíp, tentokrát s obyčejným lanem a také ho připevnil k malému střešnímu výčnělku.
„Tak, jdeme na to. Já první, ty za mnou. A kdyby si cítil, že to lano přestává být natažené a pružné, tak se okamžitě chyť toho druhého, jasný?!“ Poučila mě nakonec Serena a začala šplhat. Po ní jsem šel tedy já. Šlo to až podivně hladce. Sice jsem měl v některých chvílích na čele ledový pot, ale zvládl jsem to.
Měl jsem u sebe jen lano s kotvičkou, nůž a prak. Serena měla lano a svůj kord. I přesto, že nás ze tmy ještě kryl Lir mi ale stejně nestačilo, abych se cítil jako dobře vyzbrojený člen dobře vyzbrojené družiny. Přesto jsem Serenu slepě následoval. Přišlo mi to zvláštní. Ještě před nedávnem by jsem život svěřil jen svému bratrovi. Dnes jsem ho svěřoval do rukou téměř neznámých lidí pro věc, o které jsem téměř nic kloudného nevěděl. A cítil jsem se TÉMĚŘ jako zvěř hnaná lovcem Osudem.
Okno bylo otevřené. Vzpomněl jsem si okamžitě na Lira. Serena vlezla dovnitř a rozhlédla se. Očividně byl klid.
„Tak. Kde jsme a kudy do královské komnaty.“ Vyzvídala okamžitě.
„Já nevím,“ přiznal jsem. „Ale kdysi jsem slyšel, že chodby v tomto hradě jsou orientovány na sever a že všechny vedou do sálu a do královských komnat.“
„Slyšel jsi.“ Ušklíbla se Serena a vydala se do tmy.
„Ale ‚na sever‘ je támhle.“ Ukázal jsem do opačného směru. Vrhla na mě tak nenávistný pohled, až mě z něj zamrazilo.
Procházeli jsme chodby a já si uvědomil, že nikde není jediná pochodeň nebo lampa. Nikde jsme nepotkali stráže, ani sluhy. Nikoho. Co se asi stalo s královskými, věrnými rádci a proroky. Uvažoval jsem, zda je král vůbec v tomto hradě. Zda je vůbec naživu. Zda ještě vůbec existuje něco z toho, v co jsme celou dobu věřili. Něco jako láska, pravda, moudrost, spravedlnost… Nebo Morrlir ovládl celý svět, jak jednou řekl bláznivý králův prorok, než byl zavražděn. Není budoucnosti, není návratu, byla jeho poslední slova. Přesto jsem si ale byl jist, že za vše může Isabella. Byla to paní Morrliru, proč jen nezůstala ve své vlastní říši. Asi ji byl Morrlir málo. Ničit lidi ji asi baví víc, než ničit zničené Kmeny, pomyslel jsem si.
Z mých úvah mě vyrušilo to, že jsme narazili na dveře. Chvíli jsme naslouchali, ale nevycházel zpoza nich žádný zvuk. Serena se zhluboka nadechla, tasila kord a dveře prudce otevřela. Za nimi byla místnost. Byla celá kruhová a zatmělá. Dvě velká okna byla vybita a dovnitř pronikal studený vzduch z venku. Podlaha byla pokryta prachem a roztrhanými cáry látky. Nebylo už poznat jestli to jsou závěsy, nebo lidské oblečení. V zadní části místnosti byl trůn. Prázdný. Zdobil ho jen nános prachu a obrovská pavučina.
„Tak tohle byl kdysi vyhlášený královský trůní sál.“ Povzdechla Serena.
Musel jsem s ní jen souhlasit. A já jsem jeho vyhlášenou krásu viděl na vlastní oči. Najednou mi všeho toho přišlo líto. Už jsem neměl strach. Jen jsem litoval. Pochopil jsem také, že skřetice, ať už jakákoliv, by chtěla vládnout a ne žít v díře, která bývala honosným hradem. Ať už tady byla, ať už tady dělala cokoliv, bylo jasné, že už tady není. Serena to také tušila.
Něco tady opravdu nebylo v pořádku.
6.
„Jsme opravdu v tom správném hradě?“ Podotkla Serena.
„Bohužel ano.“ Podotkl jsem já.
Chvíli jsme stáli a koukali se na tu spoušť. Na všechnu tu škodu, a shodli jsme se na tom, že tady muselo něco opravdu řádit.
Z místnosti vedl ještě jeden východ. Vydali jsme se jím. Vedl ke královským komnatám. Už jsem tudy šel a byl jsem na to tenkrát velmi pyšný. Dnes by jsem se nejraději schoval. Měl jsem neustále nutkání odsud utéct.
Narazili jsme na řadu zavřených dveří. Bezmyšlenkovitě jsem jedny z nich otevřel. Až později mi došlo, proč jsem otevřel právě tyhle dveře. Byly to jediné z těch dveří, které jsem už někdy v životě otevřel. Byla to králova pracovna. Kdysi se mi s ní chlubil. Byla tenkrát krásná, na stěnách visely rozličné nádherné mapy, byla tam spousta knih a spisů a král tam trávil mnoho svého času a byl tam velmi rád.
Jakmile jsem otevřel dveře, první, co nás upoutalo byl stůl. Tedy to, co za ním sedělo…
Malá seschlá postava s bílými pramínky vlasů nepravidelně rozesetými po téměř holé lebce. Místo očí dvě šedé koule a místo údů, vyschlé hnáty. Postava na sobě měla jen špinavou košili a roztrhané kalhoty. Vypadalo to, jako by to byla mrtvola, člověk bez života, který tady už hodně dlouho leží za stolem. Ale ono to žilo. Když jsme vstoupili, tak to sebou trhlo.
Dvě šedé kuličky na mě hleděly z očí bez víček a ústa téměř bez rtů se na mě šklebila. Přesně takhle jsem si představoval šílenství. ŠÍLENSTVÍ!
Serena, ač vždy silná a vyrovnaná žena, zůstala hrůzou bez hnutí. Ani já jsem nemohl nic dělat. Jen jsem koukal do šedých očí šíleného krále. Nepoznal bych ho, to že je to on mi řekla jen intuice. Nic neříkal, jenom na mě tak koukal a já jsem nevěděl, co si myslí. Vypadal jako by mě prosil, ať ho zbavím toho trápení, ale já jsem nemohl. Chtěl jsem tolik vysvětlení. Odpověď. Ale tušil jsem, že tento polomrtvý muž už mi ji nedá.
Serena se po chvíli odhodlala k činu. Přistoupila ke mně a u kázala na seschlého krále.
„To…To je král?“
Kývnul jsem. „Ale proč…“ Když jsem tato slova pronesl, král jakoby se přestal dívat ne mě a hlava mu klesla. Slyšel jsem jak těžce dýchá. Tedy spíš chraptí.
Přistoupil jsem k němu. Nehýbal se. Šáhl jsem na něj. Jeho kůže byla z papíru. Byla pokrytá obrovským množstvím prachu a dala se loupat. Pohlédl jsem na jeho stůl. Ležela tam kniha. Vypadalo to, že se na ni dívá. Vzal jsem ji a otevřel. Listy se rozevřely na stránce, na níž ležel dopis. Byl starý a zřejmě byl psán ve spěchu.
Přečetl jsem ho.
„Tento list píše Isabella, paní Morrliru a Ilgwirithu. Skládám veškerou svou čest a lásku před panovníkem Muršilišem II. Byl moudrý a silný, leč jeho vlastní říše ho zahubila. Nechť se tento dopis dostane do rukou mého bratra Ulgana. Zde skládám pravdivé svědectví. Několik dnů po mém sňatku s Králem Muršilišem II. se šlechta začala bouřit proti královu rozhodnutí. Mimo hrad nechala stavět vrahy, aby mě nebo případně krále při cestě mezi lid odstranili. Zůstávali jsme proto v hradě. Když zjistili, že se jimi zosnovaný plán na odstranění krále nevydařil, začali mezi lid vyvolávat lži o mě a o králi. Lidé se začali bouřit a začali velkou vzpouru proti vladaři. Avšak nejdřív psali králi dopisy, které k němu však nikdy nedošly. Šlechta pak poslala jakési zprávy i do Morrliru. Morrlirské kmeny začaly na Ilgwirithský lid útočit v domnění, že mě král drží v zajetí. Král se rozhodl udělat v říši pořádek, avšak jeden z šlechticů jménem Michail, který byl mozkem vzpoury proti králi mu namíchal do vína jed. Měl krále zahubit. Místo toho mu však způsobil šílenství. Král začal trpět představami a vidinami a také ho začaly trápit mučivé bolesti. Začal si myslet, že já jsem příčina jeho bolestí a já mám nyní strach o svůj život. Pokud zemřu, prosím, Ulgane, potrestej viníky a pomož prosím Ilgwirithu. Možná konečně všichni pochopí, že Morrlir, ač leží v bažinách, je říše plná lidí stejných jako ostatní lidé.
Pokud by už nebyl nikdo, kdo by mohl padat skutečné svědectví o dění v hradě myslím, že tento dopis pomůže mnohé vyřešit. Podpis – Isabella. “ Skončil jsem.
Serena nebyla schopna slov.
„Takže Isabella je asi mrtvá.“
„A šlechta, když zjistila, že se jí to vymklo z rukou, tak vybrakovala hrad a zmizela.“ Pronesla s odmlkou Serena. „Takže Michail nám celou tu dobu lhal. Jak jsme mohli být proboha jen tak hloupí?“
„My…“ Chtěl jsem něco říct, ale král mě najednou svou hnátou chytil za paži a nebývalou silou mi ji zmáčkl. Vylekal jsem se a upadl na zem. Krám se na mě podíval a něco začal chraptět. Nerozuměl jsem mu a snažil jsem se uvolnit jeho křečovitý stisk. Jenomže král mi něco chtěl říct. Serena ke mně přiskočila a pomohla mi uvolnit králův stisk.
„Něco chce říct.“ Podívala se na něj.
Já jsem se na něj také podíval. Věděl jsem, co mi chce říct. Jeho pohled mi to říkal celou dobu. Chtěl jen spravedlivě vládnou lidu, který se proti němu obrátil. A teď chce, abych mu pomohl od jeho trápení.
Než stačila Serena něco říct, vytasil jsem nůž z pochvy a vrazil jej králi přímo do srdce. Tedy jestli pod tou papírovou kůží a hnijícím masem ještě nějaké bylo. Neukáplo z něj jediné kapky krve na podlahu. Král se na mě a na Serenu naposledy podíval a život v jeho šedých, šílených očích definitivně vyhasl.
„Musel jsem, byla to moje povinnost. Odpočívej v pokoji, králi.“ Chvíli nastalo hrobové ticho. Slyšeli jsme jen vítr v komnatách a zvuky z ulice.
Pak promluvila Serena. „Co budeme dělat? Kdo teď bude vládnout? Lidé mají příliš strach na to, aby nás dva poslouchali. Co s námi bude?!“
„To nevím.“ Přiznal jsem a zaplavila mne naprostá beznaděj. „Možná jen tenhle dopis doručit Ulganovi do Morrliru.“
„Ten dopis…“ Vzpomněla si.
„Bude to nebezpečná cesta, ale já to musím udělat.“
„Půjdu s tebou.“ Objala mě kolem ramen.
„Ale…“ Chtěl jsem protestovat.
„A Lir půjde také.“ Serena byla zvyklá dělat si, co chce. A mě nezbylo, než souhlasit.
No a tak jsme si zničili vlastní zemi a sami sebe. Tak to bylo a vždycky bude. Jak řekl jeden bláznivý prorok: „Není budoucnosti, není návratu.“
Písmák