The Dárek

Album White Light - White Heat

Waldo Jeffers už dál nemoh. Blížil se konec srpna a to znamenalo, že neviděl Marshu víc než dva měsíce. Za tu dobu dostal jen tři orvaný dopisy a zaplatil dva nanicovatý ale hezky mastný meziměstský hovory. Škola skončila a ona se vrátila do Wisconsinu zatímco on žil Locustu v Pensylvánii. Přísahala, že mu bude věrná, ale takovejch slibů už slyšel - znáte ty starosti. V noci nemoh spát a když už občas usnul, tak jen proto, aby dal prostor nočním můrám. Většinou ale ležel úplně vzhůru, vrtěl se pod prošívanou dekou a představoval si, jak nějakej odpornej nenastytnej poživačnej neandrtálec Marshu opíjí a hladí a ona si to samozřejmě nechává líbit. Tyhle hororový představy ho užíraly skoro pořád a nevypadalo to, že přestanou, dokud ho nedostanou celýho. A jasně, že se ještě navíc vtipně střídaly s chvílema, kdy myslel jen na to, jak se ubohý a osamělý a věrný chudince Mashe stýská a jak pláče a on u ní není, aby jí utěšil - no prostě svinstvo. Ve čtvrtek před maškarním bálem ale dostal nápad. Měl trochu peněz za to, že posekal sousedům trávník a zrovna se šel mrknout do schránky, jestli tam není aspoň slovíčko. Nenašel nic – teda kromě katalogu Spojených amerických hliníkáren kterej zjišťoval jeho potřeby co se týče rolet. Newyorská firma. Pošta se dostane všude. Všude. Týýýý vole !!! Neměl dost peněz na to, aby jel do Wisconsinu normálně, ale proč by se nakonec nemoh zabalit do krabice a poslat poštou? Nejgeniálnější věci jsou přece strašně jednoduchý. Druhej den zašel nakoupit vybavení - izolepu, sešívačku a krabici, do níž se pohodlně vešel. Pak úprava do podoby kupé první třídy - díry pro dýchání, molitanový vycpávky, voda, sušenky. Komfort skoro jako ve vlaku na normálním výletě. V pátek odpoledne byl Waldo připraven. Poštovní vůz ho měl vyzvednout ve tři. Na balík napsal "křehké" a pak už si jenom v poloze skrčence představoval Marshin obličejík ve dveřích – až uvidí dárek, přečte si jméno odesilatele a pak - otevře krabici, aby spatřila jeho samotnýho. Její vlasy ve znovunalezeným denním světle (romantická hudba), polibek a … večer. Bednu uchopily čísi ruce a mrskly s ní nepříliš něžně do náklaďáku. Waldo usnul. Marsha Bronsonová stála před zrcadlem a patlala si do vlasů gel. Včera toho moc nenaspala a pití měla taky trošku víc než zdrávo. Bill se naštěstí nechtěl nijak vázat, takže noc i ranní rozloučení dopadly k naprostý spokojenosti matky přírody i obou zúčastněných. Sheila Kleinová (nejlepší kámoška) vešla krytým vchodem do kuchyně. "To je ale hnusný ráno, co?" Výraz něco mezi zívnutím a šklebem. "Jsem pěkně polámaná." Marsha si přitáhla župan. Sheila kreslila prstem obličej do rozsypaný soli na stole. "Měla bych jíst ty solný tablety, ale je mi z nich na blití." "Nemysli na to pořád." Marsha vstala a přinesla ze stolu láhev plnou modrejch a růžovejch vitamínů. "Dáš si jeden? Už se nikdy nedotknu daiquiri. Tohle je asi tak jediný, co teď dokážu sníst. " Znovu si sedla, tentokrát na židli blíž k telefonu. "Bill možná zavolá." Sheila si kousala nehty. "Hele, po včerejšku bys s ním měla stejně skončit. Víš co myslím. Byl jako chobotnice. Měl ruce všude." Gestikulovala a šermovala rukama. Šeptaly si a nakonec se rozesmály. V tu chvíli u vrátek zazvonil pošťák Jameison Clarence Darrow. Když Marsha otevřela dveře, pomohl jí vtáhnout balík dovnitř. Nechal si podepsat zelenožlutou poukázku a zaplatit patnáct centů, který Marsha vzala z kapsy šatů svojí matky. "Co myslíš, že to je?" Sheila seděla uprostřed pokoje a koukala na díru v kartonu krabice. "Nevim." Sheila přejížděla prstem po lepící pásce, zatímco Waldo uvnitř napjatě poslouchal. "Proč se nekoukneš na zpáteční adresu ?" Waldo cítil, jak mu buší srdce a slyšel blížící se kroky. Už to konečně k.o.n.e.č.n.ě přijde! Marsha obešla krabici a přečetla naškrabanou vizitku. "To je od toho debila". Waldo nevnímal láskou a klepal se očekáváním. "Zkusíme to otevřít." Obě se pokoušely rozlepit krabici. Marsha si povzdechla."Ten to musel snad přibít." Tahaly za lepenku znova a znova. "Bože, tohle neotevřeme ani motorovou pilou." "Nejblbější je, že se to nedá za nic chytit." Stály nad krabicí a Sheila se otráveně zeptala: "proč si nevezmeš nůžky?" Marsha běžela do kuchyně, ale tam byly jen nůžtičky na nehty. Vzpomněla si na sadu nářadí svýho otce. "Letím do garáže." Vrátila se bez dechu a držela velký ocelový zahradnický nůžky. "Tohle je nejlepší, co jsem našla, zkus to s tím. Mně je zle." Sedla si na gauč a snažila se chytit dech. Sheila zatím manipulovala břitem v úzkým prostoru mezi krabicí a izolačkou, ale ten se tam prostě nemohl vejít. "Do prdele," zaječela. "Co se děje?" Koukej, řekla Sheila a cucala si pořezanej palec. Waldo se potil vzrušením. Už jen chviličku. Sheila zatím obešla balík, klekla si, vzala nůžky pevně oběma rukama, zhluboka se nadechla a zabodla je doprostřed krabice. Dlouhý ostří projelo lepící páskou, kartonem krabice, měkkou vycpávkou a středem hlavy Waldo Jefferse, která se jemně rozštípla. A malý rytmický gejzíry tmavý krve jemně pulsovaly v ranním slunci.

---