Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte selovec
Autor
kroměmě
Šel džunglí. Temnou, dusivou, nepřehlednou. Nebezpečnou. Skrčený, s oštěpem v ruce. Houští se pohybovala černými stíny, ohnivé oči prosakovaly skrz listy, drápy trčely hluboko do stezky, z dálky duněly vodopády. Musel být stále ve střehu – mohlo to skočit každou chvíli! – Oštěp měl stále napřažený. Byl to lovec a věděl, že mu jde každou minutu o život. Byl unavený, ale musel jít dál. Závisel na něm ještě jeden život a to mu dávalo sílu. Byla to dlouhá cesta.
Jednoho dne došel k rozcestí. Uprostřed stál kámen. Skála. Obrovská – jakoby hozená sem z dávných šerých věků, kdy její části byly živé. Z kamene vycházela modrá zář. Věděl, že je to milník. Lovec se rozhlédl – napravo vedla cesta dál džunglí – přicházel po ní starý muž. Zakrytý hnědou kápí. Byly vidět divé oči, rozdrásanou tvář. Síla z něj sálala jako plameny.
Po cestě zleva přicházela žena. V závojích. Nedovedl rozeznat její rysy, její výraz. Přicházela z polí – ze žlutých polí plných slunce, které se táhly až k obzoru. Až tam někde v dálce viděl dům. Kouřilo se z komína, jakoby někdo na někoho čekal s obědem…
Postava v závojích se blížila. Došla až ke skále, kde stál muž v kápi. Pomalu se přibližovali. Tehdy začal lovec poprvé plakat. Postavy se pevně objaly. Bylo vidět, že k sobě patří. Skála začala pukat. Hřmot byl nepředstavitelný. Mořské vlny sbíhaly z té skály přes dvojici, jakoby jejich šum zrodu zaplavoval celou krajinu. Země se otřásla, jakoby měla puknout i ona a zahltit vše temnotou. Lovec se bál. V téhle chvíli se doopravdy bál.
Kámen se drolil, rozpouštěl se ve vlnách a šumění. Spolu s ním odtávaly i závoje na tváři a těle té ženy.
Měla něžný úsměv a oči někoho, kdo zažil bolest a smrt a rozumí strachu a úzkosti druhých. Pevnost starého muže se jí vlévala do postoje a do pohybů, kterými mluvila. Její ruce! Byly tak jemné, že se mohly dotýkat i nejněžnějších obrazů, aniž je setřela. Lovec se mimoděk podíval na své hrubé ruce zvyklé svírat oštěp. Žena na něj pohlédla. Propadl se.
Propadl se hluboko do času. Obrovská spirála ho mrštila až na samý začátek. Uprostřed mořských vln a drolícího se kamene uviděl tisíce let a tisíce lidí, uviděl malé děťátko – opuštěné, plačící – s bolestí tak velkou, že se nikam nevešla. Roztrhla se do celého světa, byla všude. Usekla mu ruce. To dítě bylo bezbranné, bylo opuštěné a trpělo. Lovec se sehnul a zvedl ho do náruče. Plakal pro všechny opuštěné děti a pro všechnu tu bolest a bezmocnost. A díval se dál. Dítě rostlo. Nemělo ruce, kterýma by se dotýkalo druhých. Rostlo samo a povídalo si s tvory ve svých krajinách. Bojovník objal to dítě a dlouze ho hladil.
A viděl dál. Smečka lvů, dívka bez rukou. Krev. Dívka na kusy k nenalezení. Celý svět je krev. Bolest. Samota. Poušť. Černé prázdno. A pak nové a nové ruce, které ji pouští do vodopádů. A ona sama je smečkou lvů a pouštícíma rukama. Nenávidí se. Lovec tu dívku miloval. V její divoké, útočné, zraňující podobě. Miloval a odpouštěl…
A viděl ještě dál. Divoká přešla poušť i savanu. Začíná džungle. Rostou jí hrubé ruce, aby ochránila syna. Potřebuje spoustu síly, je víc mužem než ženou.
Třesk! Podoby se potkaly. Zapadly do sebe. Moře se valí dál. Kámen odtéká. Šíp svištící staletími.
Cesta do polí je volná. Žena se vydává na cestu k domu.