Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se...i muži mají své porody
Autor
mladěj
…i muži mají své příchody
Okroužkovaní leží jak odpočívající aktivisti
hnutí Lenochod na přesunu
do hospody v trávě,
pijí pivo na boku, pábí a mrmlají
a po zavíračce jim nic není vhod…
a olbřímé slimejšovité nadsamice
s čerstvou trvalou a plátkem citrónu na čele
táhnou neorálně v zubech autobus i s vlečňákem
kamsi nesmyslně blízko,
je plný cukrátek a hraček,
v tom přívěsu jsou na hromadě diplomy, rozvody,hádky,
lásky a zbraně
a je tam taky plno důležitých cetek
a taky zatykače
a potřebné zákruty nemanželských pletek.
A ještě pobožnosti
A Zoon Politicon
A Láry
A Fáry
A umělý štětinatý světélkující ohon
A zrady, odznaky a hvězdy
různých barev a odlišného množství cípů
Nevykleštěnci a zdivočelí kokrhelisti poletují splašeně kolem
v rytmu dnes už melodicky uznávané kakofónie,
z nich padají psaníčka lásky z nezvyku
a taky peří z bálů techna
/ ach milá Ofélie /
a taky extáze chaosu a vpichu jehly do lásky
a nebo do sebe,
miláčku, dnes nepůjdu nikam,
nesnáším nic a blbě mi je.
Už je noc,
Parlamentaristé dokončili sázky,
zavřely se Hrady,
nonstopy ožívají,
kurevníci brousí oštěp,
psi, děti, starci a věrné ženy spí…
A Fáry
A Láry,
Nikdo už nechodí do kostela vesele
a nejsou smutný žalmy…,
tak už přestaň kecat,
dej si ještě jedno
a lehni si do postele…
Tetelí se dým
Sedím si jen tak opřen o futro
na balkonu čtvrtého patra bohnického panelákovna
a líně vyfukuju kouř,…
Trochu nahoru
a vlevo
a šikmo vpravo
a taky maličko směrem dolů
na bývalá blata a močál.
Dnes se tam tetelí Hrad a taky Praha…
Plná prokletí.
/ zrovna poklekla k tajné rozkoši /,
plná zmaru a obscesí,
žádostivá lásky a nejednoznačností políbení.
Troufalá v krutosti,
vyhraněná
a přesto bez pokynu ke smrti…
Je naše a nikoho,
všech časů milenek,
tak nevěrně svá…
S každým stoletím má někoho…
Sedím a naslouchám jejímu šumu,
trochu to v něm duní,
kdesi je slyšet křik,
je jiná a přesto stejná,
/ co je mi do toho /
Hodně!
Pojednou kvílí a šeptá zároveň…,
kouřím vajgla zapomnění.
Neměň se lásko,
nebuď mě
a nechovej se dokonale…
Neměň barok za plastiku
umělého okvětí…
Prosím tě, lásko
Nenuď mě…
Nebo budem prokleti…
Tajemství 13. lóže
Omotej
mě kolem sebe,
pod tebou bílá zem
a nad hlavou krvavé nebe.
Vmotej
si mě do sebe
se všemi hříchy,
pomalu a postupně.
Znenadání se promilujeme
do zákristie života
/ bylo tam dost prachu a
INRI
jsme nenalezli /,
nezbavíš se mě ani
V PEKLE,
budeme pábit
a ptydepovat a listovat
v ďábelském seznamu
hraběte
VON NEPOKOŘENI
a dokonce i se správci areálu a duší
budeme vcelku
dobře vycházet,
ale budeš mít přezdívku,
tak jako i v jiných svých životech,
„ta okatá ze 13.lóže,
ta s tím bílým kopytem“.
Takže to
bude život vcelku prosvětlený,
ale vlastně tak trochu
ve třech.
Jídelníček
/ je dobré býti „in“? /
V roce 1910 šel úředník na vepřovou na houbách domů,
miloval ovšem i dušenou kapustu a k tomu
pak dostal polibek od ženy,
bylo dvanáct, čas oběda,
vyměnil si kapesník
a naplánoval si jinak čas večeře,
bylo totiž úterý
a šel, dnes výjimečně místo středy,
na karty do hospůdky U barona…
za pár let jí asi zavřou, on to neví…
Na karty a na potlach
s lékárníkem, doktorem duší a těl a taky doktorem práv,
stavitel snad přijde taky,
možná pozdě, ale určitě i se svým pocitem
omezené jistoty termínu dokončení čehokoli…
Robert Musil pomalu usrkává těžké červené
a opatrně nechává rodit skicu Muže bez vlastností,
myslí na něj, trochu se ho bojí,
Bože, proč jen všude kolem
tolik jich je,
má na to snad vliv, že je pátek?
Patrně nepatrný,
Ten muž je totiž podobtrojí…
Bohéma někdy na sekeru,
jindy zase zaplatí,
směnkou, drobnými či retuší,
krásně směřuje, pořád někam směřuje,…
/ právě, pořád na všem něco má, do všeho rýpe a s ničím nikdy
není spokojena, je nezničitelná a skoro se nedá koupit ! /
tentokrát míří
z hospůdky na Hlavák,
natěšený zmatek,
žádný kufr, koňskej salám a pár flašek,
jdou sice pomalu, ale vlastně spěchají,
vlaky z Prahy do Paříže praskaj ve švech,
básník ještě našel místo,
malíř si dá poslední natočený,
poslední český,
pak v uličce postojí…a
pak rovnou do kavárny Rottondo
Absint se chladí,
Milenka spí…
Děvky a Múza,
Múza a inspirace,
Inspirace a děvky
A proklatě milovaná tvorba,
Žádná blbá a pravidelná práce…
Domů se nepíše, tam na mě čekají…
Zlatníci u Alžbětina mostu,
napůl v Budě a napůl v Pešti dnes zavírají o něco dřív,
spěchají ke svému domu,
ke vchodu U velikonočních Jezulátek
zapálit sedm ramen voskových,
natěšeni,
o tom, co bude,
píší v nezlatavých žalmech,
jen když Kaini všichni spí.
O něco později pak
Vary Karlovy
hostili Ivana a lily šampaňské a lítaly akcie,
ulice azbukou,
české leč nečeské,
/ ti starší tlumočí, tudy šel Karel IV. a támhle spal Janáček /
Voloďo izvini,
Zvelb mi fasádu a kup si mě,
Jmenuji se Jan, příjmením Panáček
Prorůstá tržnice do srdce Čech,
Nezbude tradice,
vykvete pech.
Prorůstá žranice už do nás všech.
Pivo dovnitř, snad báseň ven…?
Zamkněte mozky
Hýčkejte chmelnice…