Doučování

„Kam deš?“ ptá se mě Zuzka

„Musim eště do školy za Průšou na to doučko.“

„Jaký doučko?“ vyzvídá dál.

„Dyť víš, jak to tam mám nahnutý z tý matiky, ne? A jestli tuhle písemku nedám, tak sem v háji, nepustěj mě k maturitě a doma bude rodeo. Ale já už fakt musim, tak čus zejtra!“

„Tak jo, užij si to doučko, pa!“ loučí se se mnou Zuzka

Otáčím se a  svižnou chůzí směřuju k našemu gymplu. Vlítnu dovnitř hlavním vchodem, zahnu do chodby vlevo, kde má náš učitel matiky kabinet. Upravím si vlasy a zaťukám.

„Dále!“ ozve se z nitra místnosti hluboký hlas.

Otevírám dveře a vcházim do kabinetu. U stolu sedí Průša, pohledný čtyřicátník se smyslem pro humor. Celá třída včetně mě ho zbožňuje.

„Dobrý den,“ pozdravím ho přes místnost a usměju se na něj. Zvedne oči od opravování písemek a zadívá se na mě.

„Dobrý den, Kačenko! Už jsem myslel, že dneska nepřijdete. Posaďte se tady,“ ukáže na místo u stolu proti němu. Sendavám tašku z ramena, pokládám ji na zem ke stolu a sedám si na židli.

„Tady jsem vám připravil nějaké modelové rovnice, podobné budou v písemce. Pokuste se je teď vyřešit a když vám nebude něco jasné, tak řekněte a já vám všechno vysvětlím,“ řekne a znovu se skloní k písemkám.

V tašce najdu propisku a vrhám se na první příklad. A sakra, tak tohle mi fakt nic neříká. Je mi to trapný, ale musim si říct o radu už teď.

„Pane profesore, prosím vás….“ nestačím dopovědět.

„Ano, Kačenko?“ vytáhne obočí a mile se na mě usměje.

„Já tady nechápu tuhle první rovnici,“ pokračuju.

„Tak ukažte,“ Průša vstává a jde za mnou. Nakloní se mi přes rameno a ukazuje na řádky v papíru přede mnou. Trošku to začínám chápat a pod jeho vedením se dopracuju k výsledku.

„Kačenko,“ začne najednou „víte, že jsem si nikdy nevšiml, v jak nádhernou ženu jste poslední rok dospěla?“ začne mě hladit po vlasech. Odtahuju se, není mi to dvakrát příjemné.

„Ale no tak, snad se nebudeme upejpat? Takhle ty rovnice nevyřešíme!“ Všimnu si, že jeho výraz v očích se změnil z něčeho docela milého na výraz hladového zvířete. Mám z toho divný pocit.

„Pane profesore, já už dneska musim domů, tak přijdu zase zítra odpoledne.“ Vstávám a propisku hážu do tašky, ale Průša mi položí ruce na ramena a zatlačí mě zpátky do židle.

„Tak to teda ne, nemyslete si, že já si udělám čas jen podle toho, jak se to hodí zrovna vám a dneska mám čas, takže se přizpůsobte i vy, Kateřino!“ funí mi nepříjemně do ucha.

„Ale pane profesore…,“ snažím se odporovat.

„Ne, dneska jste tu jen pro mě!“ jeho ruce zajíždí po mojí blůzku a nepříjemně mi tře prsa. Začínám brečet, nevim co mám dělat, křičet mi je na nic, teď pozdě odpoledne tu jsme sami a na to, abych mu vyklouzla ze sevření, nejsem proti němu dost silná.

„Ale no tak, snad by jste, Kačenko, neplakala, uvidíte, bude se  vám to líbit,“ vzrušeně vydechne a začne mi rozepínat knoflíček u džín. Nemá smysl se bránit…

„Jestli o tomhle někomu něco byť jen slůvkem ceknete, tak se rozlučte s maturitou, Nováková,“ vyprovází mě jeho slova ze dveří kabinetu. Připadám si špinavá jako nikdy. Vlasy mám rozcuchané a řasenku rozmazanou. Nevím, kam teď jít, stydím se. Proč jen jsem se nebránila? Jakto, že jsem ho neprokoukla dřív? Je mi zima, chce se mi zvracet. Najednou se otevřou dveře kabinetu profesora češtiny Vidláka a jeho pohled ulpí na mé rozhalené blůzce.

"Kateřino, co tu děláte? Takhle pozdě po vyučování? No, to je vlastně jedno, zrovna se mi hodíte, můžete na chvíli sem ke mě? Potřebuji si něco objasnit ohledně poslední písemky z češtiny.. Mám pocit, že jste opisovala"... Zapadnou za mnou dveře…