MOJI BORCI

Nestojím o hlubší kritiku z toho důvodu, že většinou co píšu, stejně není nijak vážná záležitost, tak to neberu vážně a ani Vy to neberte vážně, já se totiž stejně neberu moc vážně:D

MOJI BORCI

Ten první byl mladý ( Mirek), vlastně dítě, nebezpečné dítě s malou kudlou vždy v kapse. Měl kruté oči a neuvěřitelně něžné dětské rtíky které mluvili trochu vysokým byli zasazeni do paradoxně ostrých rysů. Mluvil vysokým ženským hlasem, který mému okolí OPRAVD neimponoval. Byl ale tak vášnivý, vášnivě mě líbal, vášnivě mě milovat, vášnivě se taky vztekal když jsem se v noci nevracela domů a on věděl že ,,to přítel číslo dvě“. Jmenoval se Pavel, byl krásný, tmavovlasý, tmavooký řecké tělo mladého bojovníka s vytetovanými ornamenty. Dokázal mě rozesmát, smála jsem se tak často, smála jsem se dlouho, že jsem až po čase zpozorovala jak moc mi vadí jeho houbovitá přilnavost a že kromě jeho nebetyčně krásných očí, jako mrkací panenka (ty oči uměli hrozně lhát, hrozně brečet a hrozně moc loudit) mi ani nevoní ani nemiluje vášnivě. Byl hercem, se kterým byla radost hrát, ne však žít. Pak se náhle objevil přítel číslo tři. Michal byl mladší , byl lev, velký lev se zlatou hřívou a velkým srdcem, naivní a čistý. Dokázal taky zařvat, řval ale málo, proto mě bavilo ho spíš hravě kousat do ramena a kočkovat se než kráčet po jeho boku jako důstojná lvice. Měkký plyšový medvídek s rozkošně něžnýma očima neuvěřitelné modři. Pak se znenadání v mém kočkování se lvem, které není třeba stvrzovat ničím jiným než polibky vstoupil muž. Záměrně to píši, protože se nestal přítelem číslo 4. Neměl ani něžné, ani nebetyčně krásné rty, ani se mi nechtělo stále smát a vesele poskakovat. Neměl nic z důstojného lva a jeho překrásné zlaté hřívy, ani čisté oči plné velkých snů a citů.Neměl ani krásné tělo, ani sílu která mi mohla imponovat. Nic z toho co mě tak uchvacovalo, jen pochroumanou duši plnou pochyb. Ale zamilovala jsem se do něj, do šedého vlka nezajímavého jména, které se mi nikdy nelíbilo. Nemám ráda kopie, a on pocházel z jednovaječných dvojčat které rozeznávala s obtížemi i sorta jejich nejvěrnějších. Byl tu tak suverénně. Vpadl do mého divokého a hravého života. Hned jsem věděla, je to ON, můj ON!
Ale já jsem nebyla jeho ONA jeho ONA byla moje sestra. (Pro kterou naopak ON nebyl její ON)

Chvíli jsem brečela, chvíli jsem se vztekala a pak jsem se uchýlila pod vždy ochotná křídla mých tří obdivovatelů. První mi řekla ,,A je lepší než já? No musíš si vybrat jestli je lepší než já.“ Taky mi nabídl že ho zabije budu li si přát. A jako důkaz donese jeho bujnou kštici

Druhý řekl, že o tom nechce poslouchat a že jsem tu teď s ním tak ať si všímám jeho, když už mu daruji jen tak málo ze své pozornosti. A že na mě odmítá pořád do nekonečna žárli. Čekat ano, ale nechce vědět co dělám když on čeká. (že marně, věděl vždy)

Třetímu se rozklepala bradička a sesypal se na hromádku jako socha s prožraného písku, plakal…..hořce a dlouho. Pak zvedl ze země své rozpité andělské oči a pravil ,,já Tě stejně budu milovat i když Ty mě nebudeš chtít“
Chtěla jsem ho, chtěla jsem je všechny tři.
A vím na co se teď čeká, tak kterého jsem si nechala, nebo jestli jsem nakonec ulovila toho čtvrtého? Ne….bohužel. Všichni tři mě moc milovali a moc chtěli abych byla právě jejich. A proto, jsem sama.

Apropos, čekám až se ten čtvrtý umoudří a já se budu moci s rozpitým andělským pohledem houbovitě pověsit na jeho nohu a jemným ženským hláskem mu nabídnu že jestli chce, zabiji svou sestru abych tak nemusela žárlit a aby se netrápil. Samozřejmě mu jako důkaz donesu její skalp. A taky že ho budu MOC vášnivě líbat MOC ho milovat a že jestli nechce, tak na něj budu čekat…..

S čehož plyne ponaučení…

Nějaké určitě, nebo alespoň já jsem se z toho neponaučila. (Včera jsem zopakovala ,,muži číslo pět“ že na něj budu čekat navždy a stroze jsem oznámila příteli číslo jedna, dva a tři ať mě přestanou obtěžovat svým nesmyslným čekáním). TAK

---