Za zdí... ll

 Barbara s matkou šly pomalu domů. Barbara se těšila, až Makovi všechno řekne. Do skříně mu dá plyšáka, aby mu udělala radost. Když byl dům na dohled, obě zůstaly zděšeně stát. Kolem domu byly policejní vozy, sanitka a jedna dodávka. Matka běžela k domu, kde jí zastavil jeden policista.

 "Tam nesmíte."

 "Ale já tam bydlím a je tam můj muž!" vykřikla. Barbara nenápadně proklouzla kolem nich a uviděla dva muže, jak snášejí na nosítkách tělo. Nebylo to tělo jejího otce, ale někoho jiného, poznamenaného časem. Tělo bylo skoro rozložené. Barbaře vystoupily slzy do očí.

 "Maku!" vykřikla. Kdosi jí chytil do náruče a odnášel pryč. Mlátila kolem sebe a křičela. Tělo naložili do bílé dodávky a odjeli pryč.

 Barbara stála ve dveřích pokoje a dívala se na obrovskou díru ve zdi. Bála se vstoupit do pokoje. Bella za ní temně vrčela. Barbara udělala krok dopředu. Ovanul jí chlad. Šla k díře a s obavami nahlédla dovnitř. Náhle se jí před očima objevilo tělo muže. Díval se na ni vytřeštěnýma očima a z koutku úst mu tekla krev. Košili měl zakrvácenou. To vše trvalo jen vteřinu, ale i tak se Barbaře udělalo špatně. Uslyšela mocné prásknutí. Dveře se zabouchly a nešly otevřít. Bella začala štěkat a škrábat na dveře. Barbara se přitiskla ke zdi. Náhle se nábytek začal převracet, jako by ho někdo vztekle odhazoval. Barbara poznala, že je to Mak. Vyhýbala se kusům nábytku a soškám. Pak na ní letěla postel. Bylo to to poslední, co zaregistrovala. Padla k zemi s hlubokou ránou na čele. Do dveří někdo začal narážet. Po chvíli dveře povolily. K Barbaře přiskočil otec.

 "Rychle! Sanitku!" zavolal.

 O deset let později...

 Barbara mrštila skleničkou šampaňského o zeď, kde před vteřinou stál její snoubenec Bill.

 "Ty hnusný zvíře! Zatímco já se starám o tebe a přípravy na svatbu, ty se taháš s nějakou... s nějakou courou!" křičela. Bill jí chytil levou rukou za zápěstí a dal jí dvě facky. Barbara se mu vytrhla a sáhla si na tvář.

 "Vypadni!" zaječela.

 "To ty vypadneš!" šel k ní. Barbara popadla nůž na dort.

 "Táhni ty hajzle! Táhni ať tě tu už nikdy nevidím!" křičela. Bill věděl, že to Barbara myslí doopravdy. Vlastně ani byt nebyl jeho. Dneska chtěla Barbara oslavit jejich tříroční chození a on jí řekl, že má jinou. Práskl za sebou dveřma. Barbara se sesunula na zem a brečela. Nůž křečovitě svírala v ruce. Ozval se zvonek. Nechtěla otevřít. Věděla, že je to paní Morávková. Sousedka a největší drbna z celého města. Zvonek se znovu rozdrnčel. V Barbaře vřela krev. Vztek, lítost a ponížení se smíchaly v jedno. Zvedla se a šla ke dveřím. Otevřela je a uviděla skutečně paní Morávkovou. Na tváři měla výraz soucitu a zvědavosti. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale Barbara jí předběhla:

 "Ano, pohádala jsem se se svým snoubencem, ano, byla jsem tak hloupá, že jsem mu uvěřila a on si mezitím našel jinou! Ano, já vím, že jste mi to říkala! Teď máte drb na celý měsíc! Můžete si to překroutit a domyslet si i nějaké pikantnosti, mě je to fuk a teď mi dejte pokoj!" zaječela a třískla dveřma. Opřela se zády o ně a brečela.

 Barbara si povzdychla. Zase se ozval záznamník. Její rodiče často jeli do hor lyžovat a vraceli se po měsíci nebo i po dvou.

 "Ahoj mami. Já... pohádala jsem se s Billem. On ti to určitě všechno řekne sám a svede to na mě. Našel si jinou a chtěl mě dostat z bytu. Odjedu do našeho starého domu. Vím, že jsem ho neviděla a ani si ho nepamatuju od té doby, co jsem ztratila paměť, ale potřebuju si srovnat myšlenky a myslím, že i dům bez vzpomínek. Mějte se!" zavěsila. Chvíli se jen tak dívala do stropu a pokoušela se rozpomenout na dům, kde prožila dětství, ale nešlo to. Zavřela oči a nechala se odvést do světa snů.

 "Barbaro..." ozvalo se zašeptání z díry. Na chvíli se ozvaly divné zvuky, jakoby škrábání na zeď a pak se stěna sama zacelila. Byla jako dřív.

 "Počkám tu na tebe a pak se těš..."

 Pokračování příště...