Bytí v mlýně

Co se děje? Proč nezvoní budík? Už dávno měl. Z oken proudí světlo a budík jsem nastavoval na svítaní. Došly snad baterie? Vždyť pokaždé vydrží celou věčnost a já je měnil před nedávnem.

Protáhnu se, jak je mým dobrým zvykem. Srovnám zrak. Ale co to je? Tohle není můj pokoj! Kde to sakra jsem? Nepamatuji si, že bych tady už někdy byl. Neznám to tady!

Pokoj smrdí zatuchlinou. Ze zdí se slepují odporné přestárlé tapety s podivným psychodelickým vzorkem. Spirály, které se propojují navzájem mezi sebou a postupně se před očima opticky mění, tvary se ohýbají a vlní jako moře, když proděláváte mořskou nemoc. Můj zrak se vpíjí do těch zrůdných tvarů, štěpí to moji mysl. Můj mozek jako by plaval. Musel jsme se velmi přemoct, abych dokázal odvrátit zrak. Přesto jsem se stále cítil, jako by mi oči zůstaly na té šedobílé kombinaci.

Moji hlavu zastihuje pocit, že se stala kuličkovým ložiskem, které se protáčí, co to jde.

Hrůzně jsem se zamotal, až jsem upadl na zem a snažil se všechno vydýchávat. „Dýchej zhluboka, pěkně nabírej vzduch, pozvolna vydechuj, dej si záležet,“ přeříkával jsem si. Do plic jsem nasával zvlhlý a zasmrádlý kyslík, těžko jsem plnil mnou dané úkony. Udělalo se mi opravdu zle.

Vysoko nade mnou se tyčil strop, původně asi bílý. Příšerná kombinace k těm šíleným tapetám. Stačil jsem si ještě všimnout, že je začmoudlý jako od ohně. Zuhelnatělá barva se řinula po ploše jako řeky v korytech.

Obživlo to! Jako bych se díval z ptačí perspektivy na povodí amazonky.

Pokoj se začal točit. Nebo snad jen moje hlava? Nevím. Svět se pohybuje stále rychleji. Chtěl jsem se pokusit si sednout, ale jakoby na mě začala působit odstředivá síla. Možná doopravdy zafungovala. Jevila se tak reálně. Opájelo mě to. Než jsem omdlel, chtěl jsem zařvat o pomoc. Nešlo to. Pletl se mi jazyk. Plandal se jako psovi za parného dne. Pak ztěžkl. Zdálo se, že mi ho snad někdo drží. V tu chvíli bych to i odpřísáhl. Nemohl jsem se těm jevům kolem bránit. Nebylo jak. Zcela odzbrojený jsem se oddával vlivům. V puse jsem ucítit žaludeční šťávy. Mžitky před očima, z okolí vidím jen čáry. Omdlel jsem.

K vědomi jsem přišel opět úplně jinde; uprostřed dlouhé chodby. Ležel jsem tváří k zemi. Na kůži jsem cítil průvan. Vánek mi lechtal chloupky na odhalených zádech. Zvedl jsem se a tričko si natáhl zpět. Pocítil jsem divné pálení na zádech. Kůže reagovala citlivěji. Opatrně jsem si tam šáhl. Projela mnou bolest připomínající vjetí tisíce jehel pod kůži. Prudce jsem se otřásl.

Ozvala se rána! Kde? Zvuk doléhal z obou konců chodby naráz.

„Halòòò, je tam někdo? Prosím vás? Pomozte,“ zařval jsem ze všech sil. Žádná odpověď, nic se nedělo. Pouze kolem mě přešla přesná kopie původního zvuku, nejspíš ozvěna. Doufám.

Rozhodl jsem se vydat na jeden z konců. Chodba přede mnou a za mnou se nelišila. Jakoby tady stálo zrcadlo a to odráželo vše. Úplně vše, i zvuky. Až na mě. Jen mě ignorovalo.

Udělal jsem pár kroků po podlaze z předlouhých pryčen. Viděl jsem, jak leží jedna vedle druhé, ale nikde jsem nespatřil přerušení na délku. Podlaha mě hřála do holých nohou. „Dřevo má srdce,“ vybavila se mi hláška. Jak jsem se pohyboval chodbou bez dveří, snažil jsem se rozpomenout, kdo mi to říkal. Zjistil jsem hroznou věc. Nepamatuji si nic! Paměť se mi omezila na jedinou událost: že jsem se probudil v cizím pokoji. Detailně si pamatuji co se dělo, dokud jsem neztratil vědomí. Vím, že to byl cizí pokoj. Ale nevím, jak by měl vypadat ten můj.

Au! Jau! Nohou mi projel brnivý pocit. Pravé chodidlo mě svědí. Teče mi krev! V matném a neostrém světle rozpoznávám podle stínu vytrčený hřebík. Protrhl mi kůži na noze! Taková banalita.

Vrátil jsem se ke svým vzpomínkám. Co mám dělat? Vím o nich jen to, že jsem o ně přišel. Byl jsem oloupen! Komu si mám stěžovat?

Co si počít? Veškerá tíha mých rozhodnutí leží pouze na mně. Je to snad nová zkušenost? Rozhodoval jsem se už dřív sám? Nedokážu si odpovědět. Jistý jsem si jen tím, že bývalo nějaké dřív.

Na obou koncích chodby s hrubě štukovanými stěnami, které se mi zarazily do mých přecitlivělých zad někde i bez kůže, když jsem se snažil opřít, trčí kužel světla. Světla tak matného a bílého, až se zdá být spíš tekoucím mlékem. Zajisté známka oken.

Vybral jsem si jednu stranu, ani nevím kterou, a na tu jsem se vydal. Objevuji dveře! Tahle chodba někam vede. Alespoň nějaká naděje. Chytám se kliky. Odpudivě zavrže. Dveře se pomalu samy od sebe otevírají a doprovází je zvídavý zvuk, jakoby se zhudebnily moje pocity.

Odkryl se mi pohled na pustou místnost bez nábytku. Pouze různě nesystematicky rozvěšené šňůry. Žádná nevedla rovnoběžně. Různě se proplétaly a křížily. A na nich visely tlející cáry hadrů. Vzduch řezal svojí nakyslostí, zkaženinou. Vytvářel v útrobách trpký povlak. Nejistě jsem se pohnul ještě o krok.

Co? Probůh! Něco se mi tam mihlo! Z rohu místnosti zmizela šeď. Možná mě šálí zrak, ale tou vidinou jsem si jistý! Mám pocit, že skvrna s naprostým klidem přešla průchodem do další místnosti.

„Haló?“

Nic, náramné ticho. Trošku váhám, jestli bych to měl k sobě přivolávat. Přepadl mě špatný pocit z toho všeho. Žije tady něco? A proč jsem tady já?

V pokoji není žádné okno a světlo sem proniká z chodby, odkud jsem přišel a z dalšího otvoru, kam asi zmizela ta šeď. Rozhodně se nechystám jít někam, kam se uchýlil podivný obživlý stín.

Začínám mít celkem hlad, chce se mi na záchod a žízním už delší dobu, ale sledovat nikoho nehodlám. Cítím z toho nějakou past. Nevím proč, ale mám takový svírající pocit. Ani nedokážu určit, na základě jaké zkušenosti se bojím vkročit do další místnosti.

Musím se rozhodovat a realizovat svoje rozhodnutí. Vrátím se a zkusím druhou stranu chodby.

Když jsem vkročil zpět na chodbu, uslyšel jsem jakési zvuky podobné našlapování. Zrychlily. Otočil jsem se. Ustaly. Nic jsem nezahlédl. Chodí mi snad někdo v hlavě? Obrátil jsem se a pokračoval.

„Žuch, buch, Žuch buch!“ Rychle jsem škubnul hlavou, ale rozlehlo se ticho a kolem stále mrtvo.

„Je tady někdo?“ zašeptal jsem. Hlas se mi chvěl. Bez odezvy. Obrátil jsme se.

„Buch, buch, buch, buch, buch!“ Kroky! Panebože! Kroky. V mžiku jsem sebou trhl. Stačil jsem zahlédnout v koutku oka sytou šeď. Pak mě pohltila bolest. Tmavá barva mi prostoupila zrakem a já se sesunul k zemi.

Necítím tělo! Co se mi to stalo?

Probral jsem se v pokoji s potrhanými tapetami opět na posteli. Naštěstí pokoj pohltila tma a nemůžu je vnímat. Dokážu pouze točit očima, otevírat ústa a pohnout s hlavou. Zbytek těla necítím. Vidím na něj, ale nejsem jeho pán. Jakoby se ode mě odpoutalo.

Jediné co mohou registrovat, za to až přespříliš, je okno. Naposled jsem si vůbec neuvědomil, že je tak obrovské. Rozděluje ho přepážka na dvě menší. Skrz něj vidím prázdnotu. Tmavou a pro oči lepkavou tmu. Nic víc. Pečlivě jsem se snažil najít jakýkoliv detail, který by mi napověděl, kde mě vězní. Nenašel jsem. Žádná příroda, ani jiné domy. Nelze zahlédnout ani vzdálené světlo.

Jsem snad někde hluboko v pustině? Nevidím ani hvězdy a měsíc. Marně se můj zrak snaží spatřit jakoukoliv zář. Nemám se čeho chytit, jen černo. Nedokážu určit, jestli jsem v patře nebo přízemí. Nedokážu vůbec nic, jen hledět do prázdna. A přitom každý detail, i ta nejmenší drobnost by mi nezměrně pomohla. Nějaké sebemenší tušení kde jsem držen, by mi ulehčilo. Mohl bych se alespoň domýšlet proti komu stojím.

Tma, tma, tma! Sakramentská černá tma!

Stejně podivně, jako jsem se najednou ocitl ve snech, jsem se z nich i probral. Netuším, kdo řídí moje aktivity. Něco si se mnou hraje. Nedokážu se bránit. Všechno je to tak šíleně nereálné! Neměl by mě třeba někdo hledat? Snad jsem dříve, v minulosti, žil s lidmi. Musí přeci existovat někdo, kdo mě postrádá!

Kupodivu jsem se neprobral v halucinogenním pokoji na posteli, v které jsem v noci ležel. Bože! To je tak bláznivé! Nedovedu ani s určitostí říct, jak dlouho jsem kde ležel. Jestli jsem tam ležel tuhle noc nebo nějakou jinou. Něco mě dopuje. Nemám hlad ani žízeň. Něco o mě stejně tak pečuje; nemám žádnou potřebu. Ta stvůra mě tady vězní, pohybuje mnou. Určuje, kterými končetinami dokážu hýbat. Řeší za mně veškeré moje problémy. A jednou za čas, když má náladu a chuť, tak mě probere k úplnému vědomí a nechá, abych si pobíhal po kleci. Pro zahnání nudy, nebo aby si ověřila svoje teze. Možná se dívá, jak se měním, jak se vyvíjím v jejích podmínkách.

Ale odkud? Odkud by se mohla dívat? Není zde žádná kamera, žádné zařízení. Naopak je tady pusto.

Odkud se lidé dívají?

Stojím opět na chodbě, kde, jestli si pamatuji, mě cosi uspalo. Opět ta samá chodba. Podívám se do jednoho z oken, kterým do chodby vstupuje mléčné světlo. Čtvercový obrys, který vytváří, je vykousnutý!

Vadí mu tam oblá věc. Snad hlava!

Udělalo se mi zle od žaludku. Věc zmizela. Asi zjistila, že jsem ji spatřil.

Sleduje mě oknem! Dívá se to. Čučí to na mě!

Vše zapadá. Proto je tady tak pusto. Vidí tak všude. Nic nepřekáží ve výhledu. Otočím se a chci utéct na druhou stranu. Ale světlo tam je ve spodním kraji podobně vykrojené.

Bože! Ježíši! Co mám dělat? Musím tomu utéct! Nesmí se to na mě takhle dívat! Nesnáším to! Hnusí se mi to! Už vím, vyskočím tím oknem ven. Ne! Padl bych té zrůdě přímo do náruče. Štítím se. Nemůžu na to pohlédnout. Nemůžu se k tomu přiblížit.

Sednul jsem si, schoulil hlavu mezi nohy. Nemůže mi vidět do tváře! Alespoň to! Moje jediná výhoda.

Ozval se tikot a škrábaní na sklo. Ne! Já nevykouknu. Nepodívám se tam.

Zvuk se změnil v příšerné skřípání. Nehty sjíždějící po skleněné tabuli. Jak já ten zvuk nesnáším. Dělá se mi ještě víc zle.

„Neeee! Nechej toho! Zrůdo! Pust mě! CO ode mne chceš “

Jako odezva se skřípaní stalo ještě intenzivnější. Pohlcovalo veškerý můj sluch. Dráždilo to mé buňky, až jsem nakonec ucítil, jak mi pod tím náporem tvrdne mozek.

Probudil jsem se v noci na posteli se stejnými problémy jako naposled. Nedokážu hýbat s tělem. Ať se snažím, jak se snažím nejde to. Hlavu mám podloženou polštáři tak, že vidím do okna. Ty pocity, které se mi prohání hlavou, když vím co se za oknem odehrává. Pohlcuje mě hrůza. V černu stojí někdo a slizce mě hltá očima, dívá se, pozoruje a zkoumá. Chci se odvrátit ale nejde to. Snažím se zavřít oči. Ani víčka mě neposlouchají, nejsem jejich pánem. S hrůzou a slzami hledím z okna. Modlím se, abych tam nic nespatřil.

Muka. Drásá mi to duši. Jen předtucha, přítomnosti čehokoliv za tím oknem, na které bezmocně zírám, mě ničí. A představa, kde se nejisté obrysy vynoří ze tmy mě trhá na kusy. Stačilo by mi spatřit, jak se za oknem něco pohne a roztrhám se v naprostém šílenství. Ukroutím si hlavu od trupu. Jak dlouho mám vydržet tyhle podivné hrátky? Copak si mohu zachovat rozum?

Jde se ubránit? Moje minulost. Pocit, že jsem nějakou měl se na mně hrne jako horká mořská vlna, přikrývá mě. A z té slané vody mi stékají slzy. Truchlím po něčem co ani neznám.

Doufám, že jsem prožil hezký život.

„Neeeeeeeeeeeee!“ Co? Co to bylo?

Probral jsem se a všechno mě bolí. Ležím? Ne! Visím v místnosti s různorodě pověšenými provazy. Mám je omotané kolem rukou. Nohama nedosáhnu na podlahu, přesto na koncích prstů cítím chlad od země. Možná bych dokázal zimu vnímat po celém těla ale zahlcuje mě bolest. Urputná. Křečovitě mi z ní škubou svaly.

Zmlátil mě? Chci se nadechnout a s odporně pichlavým a zkyslým vzduchem nasávám i vlastní krev, která se mi řine z nosu, možná i ze rtů. Ale ano i ze rtů. Když se předkloním mohu sledovat, jak co chvilku padá malá rudá kapička na podlahu. Tam už jich leží plno. Celá tmavá louže. I z palců mi kape krev. Záda mi pulzují. Cítím, že jsou nějaké povolnější.

Celé hodiny takhle visím a vnímám svoje utrpení. Požírá mě. Ovšem časem, ač se mi to zdálo skoro nemožné, se moje nervy natolik unaví, že už nejsou schopny přenášet bolest do mého zmučeného mozku. Cítím se tak slabý. Nezvedl bych ani sklenici.

Nabyl jsem i nových dojmů. Cítím, jak mi vzduch proudí kolem zad. K mému úděsu mi vniká hlouběji pod kůži, než jsem zvyklý. Cítím, jak mi olizuje nově vytvořené rýhy. Jak jimi prolétává jako supy mezi pouštními skalisky. Svědí mě to. Při pohybu se mi oddělené kusy kůže slepují a jiné s mlaskáním rozdělují. Zmáhá mě nechutenství. Všemu nasazuje korunu usychající krev všude možně po těle. Spojuje mi chlupy a štípe, když se snažím nějak změnit pozici. Sem tam mi ještě stéká nějaká opozdilá kapka po těle. A jsem nucen pečlivě sledovat její trasu. Od zad, přes zadek a nohy až k palcům a poté pád ukončený tichým dopadem. Tak nepatrným, že bych mu ani nevěnoval pozornost, ale teď je vše jiné.

Těžknou mi víčka. Chtěl bych se dostat dolů. Přes všechnu tu bolest bych rád slezl a neměl tak hloupě rozpažené ruce. Nevzpomínám si, ale vtírá se mi pocit, že mi to nepřísluší. Možná se stydím být v této poloze.

Začal jsem se vrtět a opět se mi mozek zaplňoval muky. Trhal jsem sebou co mi moje mizivé síly stačily. Povedlo se mi to!

Chvíli, která se mi zdála dlouhá a neskutečně opojná, jsem letěl. Dotkla se mě svoboda. Přistál jsem obličejem do louže vlastní krve. Vdechuji jí a dusí mě. Dochází mi dech. Před očima vidím bílé bublinky a….a pak nic.

Postel. Ještě žiji. Nevím jestli to znamená výhru. Necítím celé tělo. Moje já se skládá z mozku do kterého proudí informace z očí. Ani ty už neovládám. Mohu pouze myslet, přemýšlet a uvažovat…

„…vlastnost, kterou lidé považují za dělící čáru mezi člověkem a zvířetem. Jak je tedy možné, že se člověk dokáže chovat jako zvíře?“

Kdo to vyslovil? Já jsem to být nemohl. Nedokážu ovládat svoje ústa. Ale ani ony to nemohly být, kdyby se mimovolně hýbaly alespoň bych to zahlédl, když už to nemůžu cítit.

„Teď přijde velkolepá část programu! Dívej se, jen se dívej.“

To přeci nemůžu být já. Nezačínám už mít halucinace z těch mých prožitků?

Ale ne! Opravdu se venku něco děje. Do výše oken se spouští nějaká červená věc. Ne můj bože ono to je tělo! Zkrvavené tělo, celé rudé se spoutanými údy. Točí se kolem lana, na kterém je spouštěno. Otáčí se ke mně tváří. V té neproniknutelné tmě vidím až moc dobře oči. Ty beznadějné zmučené oči. Dívají se na mě přes sklo.

Ale proč je celé pokryté krví?

„Stažené z kůže.“

Ne! Ne ne ne ne! To není možné! Jak může někdo být tak krutý?!

„Tohle, tohle je, můj drahý, tvůj anděl strážný a zároveň reprezentuje tvoje svědomí. Teď začne pykat! Jen se dívej.“

Opravdu v dálce vidím jak vychází slunce. Nepřikládal jsem tomu nejdřív žádný význam. Po chvíli jsem zpozoroval v očích toho těla příšernou bolest.

Četl jsem z těch dvou tmavých bodů, drastické muka. Cítil jsem z nich, jak slunce vysušuje týrané tělo, jako vlhký klacík.

Jak se slunce zvedá výš a výš na obzor, výraz v očích se plní touhou po vlastním konci.

Nechci se na to dívat ale musím. Nezbývá mi nic jiného. Nejsem to já kdo ovládá mé tělo.

Můj zrak pronikavé sluneční světlo oslepuje a já vidím čím dál míň. Stačím ještě zahlédnout, že tělo se škube v nerudných záchvatech poslední naděje. Nebo možná chce alespoň trošku utéct tomu žáru. Což se jeví pro někoho kdo to nezažil dosti nepochopitelné. Ani já to neprožívám ale skrze výraz té tváře jsou mi ty pocity zprostředkováváni.

V posledních okamžicích než jsem ztratil zrak se mi do mozku promítal obraz samovzníceného těla, které se třese v plamenech.

Probral jsem se ležící v samé místnosti, kde dříve stála postel. Už tomu tak není.

Klečím a dívám se do starých tapet. Je v nich všechno. Všechno co jsem kdy chtěl vědět a poznat. Všechny mé sny i otázky dokážu nalézt v těch ohybech tenké linie. Studuji to v tureckém posedu. Někdy mě mé objevy natolik zarmoutí, že se musím zahnout, jindy je to tak napínavé, že se přikloním aby mi nic neušlo. Kmitám tak sem a tam.

V těch spirálách jsem našel svůj život.

„Ano, ano. Nic víc už od něj nečekej. Boží mlýny dokonaly. Tvé obilí už domlely. Myslel sis, že jim ujdeš. Myslel sis, že je přelstíš. Ale tomu se nevyhneš. Všechny to jednou čeká. Záleží pouze na nich jakou budou mít podobu.“