Pohled do bezedna

Podívali jste se někdy ovci do očí?

Ne, počkejte. Ne té, co sedí vedle vás [ať už mužského, nebo ženského rodu].  Myslím té opravdové, vlnové, běhající po loukách.

Že nepodívali? To je chyba. Při troše dobré vůle byste tam nemohli přehlédnout něco, co v očích lidských jen těžko pohledáte. Hloubku, pokoru, klid, rozvahu... . A když ji nevylekáte, budete to vy , kdo první uhne, se stejně provinilým pocitem, jako při pohledu do nezkažených očí malého, ne zrovna rozeřvaného nemluvněte.

Jo, že jen na vlnu a později na maso, říkáte? Když vynechám choulostivou otázku, komu, že na maso a komu, že to na vlnu [mám také rád jehněčí a vlna mě často zahaluje),  potkal jsem ve svém životě mnoho lidí, kteří nepřispěli světu ani zdaleka tak velkým dílem.

Že je to surové, to šmiky, šmiky, šlachty, šlachty? Když opět vynechám choulostivou....viz. výše napsané, postačí titulní stránka denního tisku, ochucená obrázky zpráv prvního televizního programu, jako úvodní lekce do světa opravdové brutality. Navíc, jen tak mimochodem, jít jednou za rok k holiči? To jsme na tom podstatně hůře a ´´tam´´ musíme stejně dříve, či později všichni.

Aha! Smysl života! To máte pravdu. Myslíte jako náš, nebo ovcí?  Oklepte to zbytečno námi vytvářené a zbyde  vám podstatné jádro, nejen u ovcí. Co děláme my, co ovce neumí? Jezdíme na kole, abychom umřeli zdravější, stavíme domy, aby mohly být zase zbořeny,  píšeme básně, aby byly časem zapomenuty,.... nějak mi ten rozdíl ne a ne vlézt do pera.

Staráme se o koryto. To hlavně! Plodíme potomstvo, abychom ho celý život [v tom horším případě] ochraňovali, páříme se a rozcházíme, chodíme na pastvu, stavíme si stáje. Ať dělám co dělám, ovce vede na body. Ovce si nechá postavit stáj, naplnit koryto a viděli jste někdy ovci, volně se pasoucí na alpských stráních? To máme my tak možná o dovolené, u ovcí je to životní standard. A že je nakonec sežereme? Vynechám-li opět choulostivou...viz. na začátku, je to pořád lepší, než-li se žrát smyslem života  celý život.

Čím více se do toho zaplétám, tím více se mi na mysl vrací bezedno těch  velkých očí. Vlastně bych to měl asi celé škrtnout, protože se tam zračí obraz životní jednoduchosti a ta, jako kdyby v dnešní době byla něčím přísně nežádoucím.