Střípky z historie

Bílé vločky se jedna za druhou začaly pomalu snášet na mokrou zem a pozvolna roztávaly. Jen sem tam se některé udržely, to snad aby zakryly špinavé chodníky čerstvě napadanou pokrývkou, odkázanou nést na svých bílých krovkách stopy bot uspěchaných lidí. Vítr si s nimi pohrával a doprovázel je od tmavé oblohy až sem dolů na zem a nechal je chaoticky poletovat v naoranžovělém světle pouličních lamp tak, jak to občas dělávají noční můry za teplých letních nocí. Tramvaj zastavila. Na těch, kteří vystupovali z vozu, bylo vidět, že se jim do toho chladného lednového večera moc nechce. Z posledních dveří vystoupila dívka v tmavomodrém dlouhém kabátu, na zádech batoh a v ruce v celofánu zabalenou žlutou růži. Zamyšleně se rozhlédla po okolí. Sněhové vločky, padající z oblohy, začaly pozvolna řídnout a ustávat. Přešla na druhou stranu a po pár krocích se ocitla v parku naproti Střešovické vozovně. Z batohu vyndala fotoaparát a udělala si pár snímků. Pak svůj objektiv zaměřila na impozantní budovu vozovny. Blesk na malou chvíli ozářil krajinu. Na rohu postávala malá skupinka mladých lidí. Živě o něčem diskutovali. Přešla na druhou stranu a naposledy se otočila k parku. Tak tady se to všechno odehrálo. Závěrečný akt dramatických událostí, jež ukončil osudy tří králů. Přijela další tramvaj. Lidé se začali tlačit ven. Někteří pospíchali do svých teplých domovů, někteří pospíchali, aby nepřišli pozdě na schůzku se svou druhou polovičkou, někteří se jen tak bezděky procházeli Prahou a zamířili až do těchto míst, snad aby zašli na nedaleký Pražský hrad, nebo se zaposlouchali do loretánských zvonů. Dívka se nepohnula. Jen pozvedla objektiv a zvěčnila právě odjíždějící tramvaj s osudným parkem v pozadí. Jakoby zaslechla dunění vojenských bot. Muži v kožeňácích obkličující park. Smyčka se stahuje. Naproti přes ulici míří do parku vysoký muž, hnědé vlasy zčesané na patku, trochu se vlnící. Spojka. Neměl šanci cokoliv zpozorovat až do chvíle, kdy už bylo pozdě a na jeho rukou se leskly železná pouta. Byli všude. Gestapo. Někdo promluvil. Kdo, to se dovídáme až po řadě let. Ve skutečnosti se stahovala smyčka kolem krku někoho jiného. Štábní kapitán Václav Morávek se vynořil z temného křoví v parčíku. Nemohl by v tom Fešáka nechat. Rozhodnut zachránit kamaráda z těchto zločinných rukou vystoupil na cestu a vypálil ze svého revolveru. Tlumený výkřik svědčil o tom, že střela neminula svůj cíl. V jedné chvíli bylo takové ticho. To známé ticho před bouří, které se během jedné sekundy změnilo v salvu ran. Morávek pocítil ostrou bolest v lýtku. Kalhoty začala prosakovat krev. Bylo pozdě zachraňovat kamaráda. Byl nejvyšší čas odtud zmizet. Dal se do běhu, ale se zraněnou nohou a střílejícími gestapáky za zády člověk nemohl očekávat zázraky. Vběhl do silnice a prokličkoval mezi projíždějícími tramvajemi. Dal se dolů kolem vil a dnešních ambasád. Před křižovatkou, jež doprava směřovala k Prašnému mostu, se dal nalevo dolů k dejvické vodárně. Schovával se za topoly. Vystřelil více než padesát ran, jeho zásobníky zely prázdnotou. V revolveru mu ještě něco zbylo. Postřelen již celkem deseti ranami, klesl na chladnou a mokrou zem. Pozvedl svou zbraň a přiložil ji ke spánku. Poslední rána, kterou vystřelil, nemohla minout. Bezvládné tělo se svezlo k zemi a všude kolem byla jeho krev. Pár chodců se vzdálilo, někteří odvážlivci přišli blíž. Málo kdo z nich tušil, čí tělo tu smutně leží v šedi dnešních dnů. Gestapáci do něho kopli. Za pár minut dorazili další auta. Naložili jeho tělo a odvezli kamsi do dáli. To byla ohromná rána pro celý odboj. Na téhle akci nesměl chybět ani Oskar Fleischer z protišpionážního oddělení. Konečně bude moci oznámit Geschkemu, že dostal posledního ze tří králů. Balabán, Mašín, Morávek. Málokomu dnes tato jména něco říkají. Oni, a nejen oni, se zasloužili o naši vlast. Nejvíce jsme jako národ jejich pomoc potřebovali v letech 1938-1942. Dívka zakryla objektiv a aparát vložila do pouzdra. Vydala se směrem dolů, tou samou cestou, kterou před padesátidevíti lety – roku 1942 – naposledy běžel š. kapitán Václav Morávek. Muž, na jehož činy nemůže nikdy zapomenout. Obdivovala jeho odvahu a inteligenci. Jistě, nebyl sám, kdo se takhle projevil v jedné z nejtěžších chvílích naší země,jakou byla bezesporu právě léta okupace hitlerovými vojsky. V noci nemohla usnout. Přemýšlela, jaké to bude, až půjde od vozovny k místu, kde dnes stojí jeho pomníček. I když věděla, že Morávek zemřel o pár metrů dál, než kde ho postavili. Bylo to jiné. V hloubi duše pociťovala obdiv a úctu k tomuto muži, ovšem ne tak zřetelně a intenzivně, jak by si byla představovala. Trochu ji to mrzelo. Ale naše představy jsou vždycky jinačí než skutečnost. I tak to bylo krásné. Zpola zasněžený žulový pomníček se zlatým nápisem: Zde padl v boji s gestapem 21. 3. 1942 HRDINA Václav Morávek nar. 8. 8. 1904 První jarní den, nezvykle chladný, s břečkami sněhu na okrajích chodníků a silnic, kolem osmé hodiny večerní za zvuku krásné Lorety vydechl naposledy jeden z mnoha velkolepých mužů celé naší historie. Věnovala mu to poslední, co pro něho kromě toho, že nikdy nezapomene, může udělat, - minutu ticha ve jménu jeho památky. Přivoněla k růži a položila ji podélně před pomník na tenkou vrstvičku sněhu, právě pod jeho jméno. Nevydrží tu dlouho, za chvíli zmrzne. Nakonec naposledy pozvedla svůj fotoaparát a pořídila si další snímky. Promrzlé ruce schovala do kapes kabátu a vydala se pomalu mlčky domů. Dnes si splnila jeden svůj sen. Stala se alespoň na chvíli imaginární součástí posledního dne Václava Morávka. Doposud o tom všem jen četla v knihách. Nepřesné popisky, pár černobílých fotografií. Nepřesný popis místa, kde stojí pomníček. Chtěla to všechno prostě vidět, cítit, vrýt do paměti nejen formou pouhých písmenek. Obličej se jí trochu zamračil, po zádech přeběhl mráz. Tenkrát to byla zlá doba. Pro ni samotnou nepředstavitelná. Škoda, že lidský tvor je nepoučitelný. Na první pohled by se sice mohlo zdát, že jsme na vysokém inteligenčním stupni, při bližším pohledu a po odebrání našich pečlivě vybudovaných a vyumělkovaných kritérií nakonec ale (vždycky je nějaké ale) shledáváme, že v určitých vypjatých situacích se stále chováme tupě a primitivně. Každý, kdo jednou ochutná moc a vůni peněz, přestane být oním člověkem, kterým byl předtím. Moc ví, jak má zachutnat. A touha po ní se pomalu vplíží do našich duší a jako rakovina se rozleze po celém našem hladovějícím těle. EPILOG O třech králích toho bylo napsáno a vysloveno víc než dost. Jejich památka však stojí vždycky za zmínku. Mnoho lidí, kteří je mají hluboko v srdcích a v paměti, jsou dnes již v pokročilém věku a mladá generace – děti technických vymožeností (a do této generace patřím i já), si jen občas vzpomenou. A to je ta nejsmutnější věc, která mne dnes napadá. Dovolte mi, abych napsala několik důležitých fakt nejen o Balabánovi, Mašínovi a Morávkovi, ale i o řadě dalších, neméně zajímavých a důležitých událostí. OBRANA NÁRODA = nejrozsáhlejší organizace, bývalí generálové a důstojníci čsl. armády, legionáři, sokolové, učitelé, část dělníků, zvláště pak železničářů, spojení i s gen. Eliášem - jejími členy B + M + M další občansko-demokratické odbojové proudy: PVVZ – Petiční výbor věrni zůstaneme PÚ – Politické ústředí 1940 – Sjednocení - Ústřední vedení odboje domácího = ÚVOD Podplukovník Josef Balabán (1894) - organizoval zpravodajskou síť, získával spolupracovníky, zbraně - zařizoval jejich úschovu a bezpečnost - myslel na otevřený boj - ještě před příchodem okupantů získal tajně vysílačku, s níž se napojil na Paříž - první ze tří králů chycen gestapem Podplukovník Josef Mašín (1896) - také dělostřelecký důstojník - jako dobrovolník (v osmnácti letech) narukoval do světové války - přeběhl do Ruska a stal se legionářem - vrátil se s hodností štábního kapitána a řadou vyznamenání - než přišli Němci, nechal vynést veškerý dynamit z kasáren, nemohl jej jen tak nechat zadarmo napospas nepřátelům, druhý den ho suspendovali a do kasáren ho už nepustili, takže velký ohňostroj, který pro nacisty plánoval, se nezdařil Štábní kapitán Václav Morávek (1904) - sportovec, bývalý skaut, mistr ve střelbě z armádní pistole - velitel remontní baterie olomouckých kanonýrů - neemigroval, zůstal zde („chtěl jsem ujet za hranice, maminko. Byl jsem za polským konzulem v Ostravě, věřil jsem, že se dostanu ven…ale on byl strohý a mluvil vyhýbavě. Snad je to můj osud, abych zůstal doma…“ - demobilizován, přidělen jako vrchní aktuárský tajemník Úřadu práce v Kolíně, jeho nadřízeným se ale stal četař Hrubesch, fašista, odrodilec, jehož moc dobře znal, co následovalo je všem zcela jasné, nechal se přeložit, ale na nové pracoviště se již nikdy nedostavil Kdo to byl? Dr. Otto Geschke – šéf pražského gestapa Oskar Fleischer – protišpionážní oddělení Petschkův palác – za okupace sídlo německé tajné policie (gestapa) Václav Řehák – Fešák – Morávkův pobočník První výsadková parašutistická skupina: SILVER A Druhá: SILVER B Třetí: ANTHROPOID – Gabčík, Kubiš Nebudu zde vypisovat jména všech odbojářů, protože bych nerada na někoho zapomněla, a také proto, že by si náhodný čtenář mohl pomyslet, že tu jde o výtah z telefonního seznamu. To neznamená, že bychom i na ně nevzpomínali a nebyli jim vděční za jejich služby.

---