Čas plyne

Léto se schylovalo ke konci a venku se začínal objevovat chlad. Vítr skučel mezi korunami stromů a příroda se chystala na zimní spánek. I když zbývalo do zimy plno času, všechno bylo pochmurné. Celý den šero a v noci se hvězdy neukazovaly. Celé dny pršelo a velké řeky sílily.

Procházela jsem se po kraji jedné z řek v okolí. Hustě pršelo a velké těžké kapky dopadaly na mou bundu. Bunda prosakovala a stávala se těžší a těžší. Stála jsem na břehu, a pozorovala hnědou vodu, jak se valí dál a dál, rychleji a rychleji. Její rychlost se zvyšovala společně s jejími rozměry. Kousek ode mě, ve vodě, byly vidět vršky keřů, které ještě nedávno rostly na planině, nedaleko malého potůčku.

Vždy jsme se tu scházeli, jen já a on. Klid se rozléhal po okolí a nikdo sem nechodíval. Předměstí je jen přes silnici a asi pět minut chůze, ale klid, jež naplňoval toto místo, nemohlo nic vyrušit.

Kapky deště ostře dopadaly všude kolem mě a bodaly mě do holé kůže. Přitáhla jsem si bundu více ke krku a ruce schovala do kapes. Popošla jsem dál a vzpomínala na něj.

*Jednou ráno, jsem já a Mirek šli k řece. Ráno vlastně ještě nebylo, chtěli jsme vidět východ slunce nad potůčkem a nízkými keříky. Ranní červánky se rozlehly po obloze a my seděli, ruku v ruce, na trávníku pod stromem, pod naším stromem. Tenkrát jsem na sobě neměla téměř nic, Mirek pro mě znenadání ráno přišel a já celá rozespalá, jsem za ním hned běžela. Tepláky s mikinou přehozené přes pyžamo byly přeci jenom tenké a ranní chlad se plížil okolo nás. Přitiskla jsem se k němu blíže. Objal mě a pozorovali jsme červánky a vycházejí sluníčko. Všechno to vypadalo neuvěřitelně.

Štěstí! Byla jsem šťastná. Pohladil mě po tváři a dlouze se díval do mých očí. Usmívali jsme se. Seděli jsme tam v jednom obětí a mé myšlenky směřovaly jen k němu a k nám.

Mirek byl hasič a já ještě dodělávala jazykovku. Vždycky jsem ho obdivovala pro jeho povolání, ale také jsem na to žárlila. Trávil celí noci v kanceláři při čekání na výjezd. Nebo jsem umírala strachy, když někde začalo hořet a jeho oddíl se tam měl dostat. Nesnášela jsem to. Stále v jednom kuse. Trpěla jsem, ale láska byla silnější.

Dobře si pamatuji na den, kdy mě požádal o roku. Byl to ten nejkrásnější den v mém životě.

Stála jsem celá promáčená u našeho stromu. Černé mraky na obloze vytrvale shazovaly kapky a mě byla zima jako tenkrát. Chtěla jsem ho zpět, ale rok se s rokem sešel, nic nemůžu udělat nic! Posadila jsem se pod náš strom. Promočená tráva byla všude, bahno se na mě lepilo, ale já nechtěla jít domů. Chodila jsem sem často, ale dnes to bylo něco jiného. Dnes to byl rok.

*Mirek měl tenkrát narozeniny. Byl to přesně týden po našem zasnoubení. Přichystala jsem překvapení. Sotva jsme usedli ke stolu, začal zvonit Mirkův mobil. Neskrývala jsem svoje zklamání. Utěrku jsem hodila na stůl a šla do vedlejší místnosti, samozřejmě jsem za sebou nezapomněla pořádně třísknout dveřmi. Oba jsme věděli, kdo v tuto dobu volá a co bude chtít. Oba jsme to věděli a já se nikdy nedokázala smířit s tím, že jsem až ta druhá.

I přes zavřené dveře jsem slyšela jeho rozhovor. Ano, měl zase nějaký výjezd. Musel jít zachraňovat životy i majetek a mě tu nechá. Slyšela jsem jeho rychle kroky po schodech, jak si jde pro bundu. Sedla jsem si ke stěně a začala jsem plakat. Každou krásnou chvíli nám přeruší jeho práce. Pootevřely se dveře a on vykoukl.

„Nezlob se miláčku, ... vynahradím ti to uvidíš ... a už se těším na tvoje překvapení.“ usmál se a dal mi pusu na tvář. Já se jen odtáhla a hrála si na uraženou.

Zase jsem musela zůstat doma a čekat. Modlit se ať se vrátí. Doufat! Začala jsem brečet, slzy se mi opět draly do očí a chtěly ven. Tolik jsem ho milovala a snad proto jsem tolik trpěla.

Už bylo něco po půlnoci a Mirek stále pryč. Chodila jsem po domě, jako vždy, a myslela na to nejhorší. Má fantazie začala vymýšlet různé příběhy, ale závěr měly všechny stejné – Mirkovu smrt. Sedla jsem si do obývacího pokoje s telefonem v jedné a mobil druhé ruce. Čekala jsem na zavolání: „Ahoj zlato, už je to v pořádku, za chvíli jsem doma.“ Stále žádné zprávy. Hodinová ručička utíkala a pomalu se schylovalo k půl třetí. Začala jsem se klimbat. Ne musím být vzhůru! Snažila jsem se udržet oči otevřené, ale za nedlouho mě přemohla únava.

Když jsem se probudila, ihned jsem pohlédla na hodiny. Půl deváté ráno. Podívala jsem se po domě, ale Mirek stále nikde. Už jsem to nemohla vydržet, takhle dlouho o sobě nikdy nenechával vědět. Vždy zavolal nebo poslal někoho, kdo zavolal. Ale ani si nepamatuji, že by nějaký požár trval takto dlouho. Oblékla jsem se a odjela na požární stanici.

Jakmile jsem přijela, šla jsem dovnitř. Napravo bylo jedno hasičské auto a pár ožehlých mladíků se dostávalo jen s největší námahou ven. Přímo naproti mě stál Aleš, Mirkův kolega, a bavil se s nadřízeným. Utíkala jsem k Alešovi. Otočil se na mě. Jeho obličej byl celý černý od žáru a oblečení vypadalo stejně. Podíval se na mě a v jeho šedých očích jsem uviděla slzy. Hluboce se na mě podíval a zakroutil hlavou. V tu chvíli, jsem zůstala stát na místě. Srdce mi přestalo bušit a mé příběhy se začaly stávat skutečností. Všechny, protože měly stejný závěr – Mirkovu smrt.

Podlomila jsem se v kolenou a klesla na zem. Najednou jsem nic neviděla. Byla jsem opět pod naším stromem s Mirkem toho rána. Opět jsme se spolu dívali a prožívali společné chvíle.

Seděla jsem pod stromem venku v dešti. Boty mi omývala kalužina a husí kůže mi běhala po těle. Slzy byly teplé, teplejší než chladné kapky padající už tolik dní. Dnes to byl rok, co Mirek zemřel. Neřekla jsem mu ani to překvapení. Srdce bylo tolik prázdné, ta bolest mě trýznila. Tolik ho stále miluji a snad proto stále trpím. Tomu překvapení už je 6 měsíců a jmenuje se Mireček.