Černý panter - kapitola I.

Zdravím čtenáře, následující příběh je již skoro hotov, nicméně jeho rozsah mě nutí rozdělit jej do několika kapitol, Vám postupně předkládaných. Nedokáži odhadnout kolik čtenářů si jej přečte a už vůbec ne kolik jich zaujme a proto Vás prosím o všechny reakce, včetně například \"nedalo se číst.\" Pokud budete mít zájem o další pokračování, velmi rád jej brzy publikuji. Čtenářům děkuji předem za vynaloženou pozornost a za čas strávený nad následujícími řádky, o jejichž autenticitu především jsem se snažil. Těším se na vaše reakce, Váš Zababa

I.

Vlny donesly mé tělo ke břehu a zanechaly jej na dlouhé písečné pláži opuštěné. Jazyky slané vody olizovaly mé nohy a paže a některé zvláště dlouhé v náhlých přílivech rozplétaly mé vlasy jako chaluhy. Pomalu jsem otvíral oči a zase je zavíral, jak se ze mne čím dál více stával trosečník a méně mořský tvor – otvíral jsem oči, jak jsem se zvolna probouzel.
A pak se modré nebe s konečnou platností proměnilo ve strop a já byl vzhůru. Sobota ráno, prázdný byt, písek v hlavě. Popadl jsem polštář oběma rukama a skulil se z postele na zem, až to zadunělo. „Marnost!“ vykřikl jsem v tu chvíli, ani nevím proč.

Vůně kouře mi připomněla včerejší večer. Byli jsme v čajovně, kouřili šíšu. Kouřili jsme ji dokolečka – jako vždycky - ale já si vzpomněl, že jsem v tom spatřoval zvláštní smysl. Bylo to dokolečka, jako po nekonečným kruhu, posvátným symbolu severoamerickejch idniánů, nebo druidů, nebo Etrusků, nebo jako po obvodu samotnýho žhavýho slunce. Asi blbost, ale bralo mě to.

Vím taky, že vzduch byl plnej kouře, kterej se vznášel vzhůru, točil se u stropu a podél tmavejch stěn zase klesal zpátky a utíkal kamsi do ventilace. Koukal jsem na kamarády jak nasávají ze symbolu svý polopodzemnický existence a jak přivírají oči, když to v nádobě zabublá. Občas atmosféra dožene lidi k všelijakejm myšlenkám a tenkrát to bylo zrovna takový. Václav na mě v jednu chvíli upřel svý skleněný očička a pak začal mluvit. Poslouchal jsem ho jen tak na půl ucha, celej zabranej do svého mystickýho kruhu, ale co si pamatuju, zněl ten jeho proud slov asi takhle:
„Stokrát a tisíckrát ti můžou rvát do hlavy všelijaký poznatky ale co se ti v tý hlavě skutečně nakonec vytvoří ovlivnit nemůžou, rozumíš.“
Václav byl trochu ulítlej do hipíků, a vůbec celý jeho vnímání bylo pokřivený četbou těch kytičkovejch fanzinů. Bral jsem to s tím.
„Jasně, jasně, tohle je jistě ten věčnej souboj mezi náma- podzemníkama – a jima. Jima, jako světem podělanejch technokratů a ekonomů a jinejch hovádek, co si myslí, že to tu maj pod palcem. Ale koukni se na nás. Ve vlhkým sklepě, kde po zdech visej koberce a po zemi kráčí bosej dalajláma si dáš šíšu, pohltíš se kouřem a nemůžou na tebe. Nikdo na tebe nemůže. Jde o to odmítnout, jde o to říct na rovinu ne a přestat s tím, kam tě cpou, kam tě postrkujou, kam tě tlačej jako balík slámy v nějaký obrovský továrně na lidskou společnost.“
„Jo, díky bohu za čajovny. Transcendentální hodinka je k nezaplacení..“ řekl jsem mu. Zasmál se.
„Průser je, kamaráde ovšem v tom, že transcendentální hodinka je prostě jen hodinka a sotvaže se to začne pěkně rozjíždět, musíš domů, zavíraj, přijde ráno nebo bůhvíco a ty musíš do školy, nebo makat, nebo něco dělat a na myšlenky o smyslu toho všeho nezbejvá čas. Je to přibližně jako by ten balík, co jede po pásu najednou otevřel oči, spatřil na vteřinu tu celou šílenou manufakturu, viděl by, jak ho chtějí zpracovat, řekl si: „A doprdele!“ a zase oči zavřel a vezl se dál.“
„Marnost,“ pravil jsem. Václavovi zrovna došla šíša a pod sklem to dlouze zabublalo.

O pár hodin později jsem ujížděl noční tramvají napříč Letnou a světla velkoměsta ujížděla pro změnu na opačnou stranu. Nad obzorem zářila katedrála a lidi se nakláněli k okýnkům, aby kus tý krásy uloupili i pro svou zřítelnici. Napadlo mne, aby se ta tramvaj nepřevrátila. Taková věc se už přeci stala, i když ne tramvaji, ale největší plachetnici královského imperiálního loďstva všech dob - tím hůř. Všichni námořníci i cestující se po vyplutí nahrnuli na stranu, aby zamávali na rozloučenou a loď šla ke dnu během několika minut.

Tak tedy sobota ráno. Dopíjím z lednice vychlazenou láhev vody a napouštím z kohoutku další. Úděsná žízeň. A v hlavě pytle s pískem. Byt máme plný knih. Obrovská knihovna v obývacím pokoji je přecpaná tisícovkou salátových svazků a několik jejích poboček v ostatních místnostech ji obstojně dotahuje. Knihy se válí na stolech, v šuplících, pod postelemi, na zemi. Miliony řádků napěchované lidské moudrosti i blbosti, miliony řádků které tak akorát za život přečtu a zhebnu. Marnost.
Zajímalo by mne, jestli je za těmi řádky ještě něco. Něco jako zednářská znamení, šifry, nebo tajné kódy vedoucí ke konečnému rozluštění celé té lidské otázky. Něco, coby dalo mé duši klid a přivedlo ji konečně k rozumu. Ale spíš teda, aby bylo jasno, pochybuji, že něco takového vůbec existuje.
Prozatím jsem si uvařil kafe a zapálil cigaretu. Co s načatým dnem?
Po chvíli váhání přeci jen zasedám ke stolu a vkládám do stroje nový papír. Ví bůh, proč jsem na něj dosud nezanevřel a nezačal psát na počítači. Je to přece pohodlnější, rychlejší, nabízí množství úprav..Bla bla, kecy. Z tohohle pohledu bych mohl s klidem vyměnit svý děvče za píchací panu. Zrůdná představa. Raději zapínám kazeťák s Velvet Underground a jdu na to.

„Slunce žhnulo vysilujícím žárem a Abú Nuwás stoupal úzkou pěšinou stále vzhůru. Krok střídal krok v pravidelném rytmu a jeho dlouhá modrá zástěra připomínala nůžky, stříhající nekonečně velké a šedé kamenné pole. Štíty afghánských velehor třpytily se vysoko nad ním jako zlaté hroty tisíců kopí. Kdykoli na ně pohlédl, musel pokorně sklopit zrak. Unaven, ale v srdci s jakousi zvláštní jistotou, stoupal Abu Nuwás výš a výš.
Když konečně pocítil, že se jeho dech krátí, usedl na kámen a ruce složil do klína. V hlubokém údolí křikl orel a jeho perutě se zaleskly ve slunci, ale jinak bylo kolem dokola nerušené kamenné ticho.
Abu Nuwás seděl bez hnutí, jakoby se sám stával kamenem, a teprve po dlouhé chvíli vytáhl z rance měch a napil se. O mnoho déle se však nezdržoval a vstal, aby pokračoval v cestě.
A v té chvíli, když udělal první krok, se několik metrů pod ním smýklo mezi kameny dlouhé černé tělo a vydalo se v jeho stopách. Byl to černý panter.“

---