Labuť v bouři

Tenká labutí šíje

vydaná napospas větru…

Ostrý obrys křídel

proti černému nebi…

Mladé tělo

zmítané vzdušným proudem…

Politá hořkostí,

zmítaná cizími žalozpěvy

prokřehlá a něžná

vstala z pustého kraje

sama a jediná.

Lidé spí a ona je budí svým zpěvem

Za zvuků noční bouře uslyšíš její hlas

Zpívá…

O kráse zrozené z nitra skály

O smrti přijaté z bratrových rukou

O lásce vlků v lesích

O trpělivém čekání na nicotu

O smutných očích, které měla,

Když ještě byla člověkem.

Labutí pírko snáší se vzduchem

Chytá ho dívenka bosá

Za bouře spící v jabloňovém sadě.

Labutí zpěv nese se krajem

Slyší ho pár milenců

Co pod stromem si za bouře

Slibují věčnou lásku

Labutí tělo padá k zemi,

Těžké a studené.

Zabil ho člověk, bez naděje,

Jen pouhou myšlenkou na zkázu

Na bolest a zradu

Ustřihl křídla labuti.

Zabil ji pád na ostrou skálu

Zabil ji ten, který nenáviděl ptáky,

Zabil ji…jen tak