Strážce I.

Přes veškerý spěch již od samého rána stoupali pomalu a těžce soutěskou svíranou kamenitými svahy. Stráně byly takřka beze zbytku pokryty terasovitými políčky místních obyvatel. Tam, kde byl svah příliš prudký, střídalo obdělanou plochu a zavlažovací strouhy zelené přítmí deštného lesa zjizvené bílými skalními hroty a břitvami. Postupně mozaiku chudých políček vystřídala spleť stromů a lián porostlých mechem, vřískot papoušků a opic, kteréže dvě armády se neustále překřikovaly.

Simone a její průvodce byly čím dál častěji nuceni brodit ledově studenou vodou potoka. Stará obchodní a vojenská stezka se často úplně ztrácela v prudkém vrtošivém korytu, které každý rok znovu vymlely jarní přívaly tajícího sněhu. Svá promrzlá chodidla po takovémto úseku vždy na chvíli vystavili prudkému slunci.

Při jedné ze zastávek si Simone všimla malé nenápadné kapličky, svatyně jakoby skrčené ve stínu skalního masivu. 

Bez jediného slova vyrazila na průzkum. Našel jí, jak si z ostražitým odstupem prohlíží svatého muže obsypaného polosuchými květy, mudrce oblečeného do žlutého roucha milosrdenství. Starcovi temné oční důlky je pozorovaly z přítmí svatyně. Na malém kamenném oltáři u nohou sochy ležely obětiny v podobě svíček, hliněných nádob s místní pálenkou a malých oblázků, polodrahokamů, které domorodci nalézali v potocích okolních kopců.

Strážce se nezmohl na odpor, když náhle Simone popošla a zvedla jeden z oblázků. S kořistí bezpečně ve své dlani se pak vrátila na cestu, kde si svůj poklad potěšeně prohlížela proti slunci. Kámen v její ruce byl nevýrazný, zelenošedý ovál s hrubým a zvrásněným povrchem. Z jedné strany byl do kamene vyryt  hieroglyfický znak štědrosti nebes. Chvíli váhala, pak zasunula kořist na dno svého tlumoku.

Podívala se do jeho vystrašených očí a zasyčela přes sevřené rty krátké ochranné zaklínadlo. Při tom si vyhrnula sukni nad kolena a prstenem vyryla do bílé kůže stehna znamení štíra. Krev oběti jen nepatrně zbarvila jinak neposkvrněnou pleť kněžky. Provinile odvrátil zrak.

K večeru se konečně dostali na úpatí sopky a utábořili se nad průsmykem, odkud cesta dál klesala až k oceánu, který se ale v té chvíli skrýval za mlhami pouští západního pobřeží. Spíše se ohlíželi zpátky do vnitrozemí a s neklidem sledovali ohně pronásledovatelů, kteří tábořili ve stínu hory na cestě pod nimi. „Náskok není dost velký. Až sestoupíme k moři, na koních nás snadno dojedou,“ nahlas si posteskla.

Simone zapojila do svého večerního rituálu uloupený symbol. S pokročilým soumrakem její ebenově černá tvář ztrácela na zřetelnosti, a strážce spíš jen tušil, kde se nachází. Nesměli teď rozdělat oheň.