Na rozloučenou

Pamatuji si ten večer, jako by to bylo včera - vždyť všechny podzimy jsou stejné; stačilo vyjít na ulici a mráz se vám zaryl do očí, až jste začali plakat. Nad hlavou se strměly paneláky a skrz oranžové mraky čas od času zablikaly chladné hvězdy. Tma tančila ulicemi na písničku unikající žlutým obdélníkem v kulturáku a večer vám stiskl tvář a dech, až vám z očí teklo mléko. To bylo ještě dávno před časy Špidlovými. Obloha měla jiný odstín, pneumatiky ryly jiné vzory do chodníků a v parku civěly opadané jilmy a pokaždé, když jste šli kolem, měli jste pocit, že vás někdo sleduje a že ten někdo vás moc dobře zná, protože jste to byly vy, ale až za čtyři roky, kdy se budete procházet stejným parkem, ronit mléko do potoka a říkat si, že se vlastně nic nezměnilo. Jenomže čas hlodá, a i když jsou paneláky stále stejně vysoké a světla lamp studená, nezbavuje vás to odpovědnosti hledět na své činy a znovu je v prázdných chvílích prožívat. Neboť každý z nás si vytváří démony a ďáblíky, s nimiž bude jednou, možná za desítky let konfrontován. A možná že strach z této konfrontace je tím lehkým chvěním, které pociťujeme při pohledu zpět a jemuž říkáme nostalgie. Anebo je to stejné chvění, jaké cítíme při pohledu do hluboké nebeské studny? Chvění z doteku nekonečna v nás, které jsme sami stvořili a které ve svých činech zas a znovu stvoříme, neboť lidské činy se opakují se stejnou lehkostí jako slova našich promluv. V jiných kontextech zní stále stejná píseň a slévá nás s mozaikou našich okolí, životů a tváří; my sami jsme nejen tím, čím jsme, ale stáváme se též tím, čím býti chceme. Určujeme, budeme-li hledět mezi holé větve jilmů, kde se skrývá naše vědomí z doby za stovky let, anebo se znovu ponoříme do hvězdné noci s paneláky nad hlavou a znovu se té noci napijeme, té noci, kdy se mráz zakusoval do očí. Volba je jen na nás zda-li se znovu vrátíme, anebo půjdeme kupředu – avšak svět se neustále točí a zima vždy vyhání na sklech své květy; může se proto snadno stát, že jednoho dne znovu staneme v té noci. V bodu, kde vše začalo a kam se vše vrací. Vzpomínky nás nakonec vždy ovládnou, neboť my jsme vzpomínkami na vše co bylo konáno i myšleno, představováno i vyřčeno. Takový jest osud člověka. Jednoho letního večera jsem znovu nahlédl do studny, nebo spíše jsem uklouzl a octl se znovu v jedné studené zimní noci. Byla to jiná noc, než která mi vyvstala v mysli při psaní předchozího odstavce (nebo spíše naopak, předchozí odstavec vyvstal při obrazu jiné noci). Na tom však nezáleží; naše životy jsou neustálým hledáním a nacházením ztraceného času, který se reflektuje v našem vnímání a pozměňuje jej dle dříve prožité zkušenosti. Co jsem z té noci vytáhl Vám nyní předkládám. Věřím, že se vše zase vrátí; v jiné podobě, pozměněno, ale vrátí se. I já se tak snad jednou vrátím. Do té doby.