Mrtví a neklidní

Procházel jsem se mezi staletými stromy. Starci, jejichž kůže byla suchá a vrásčitá. Hladil jsem je konečky prstů a hleděl na černou hlínu pod mýma nohama. Na temné obloze nebyla jediná hvězda. Dokonce ani měsíc nezářil. Na té temné obloze nebyl ani mráček. Čekal jsem, kdy stíny začnou tančit a já se konečně ocitnu tam, kde jsem měl být celý život. Někde jinde. Prostě pryč.

            Tma. Ticho. Ticha a tma. Zima.

            Necítím tělo. Jediné co vím je, že mám otevřené oči. Těkám s nimi zleva doprava. Tmu začíná cupovat smetanové měsíční světlo. Jsem na lesní mýtince. Někoho vidím. „Pomóc,“ křičím zoufale. Možná jsem zraněný. Třeba jsem spadl a udělal si něco s páteří. „Pomóc.“ Blíží se, ale pomalu. Jakoby se téměř nehýbal. „Tady jsem. Asi jsem se zranil. Rychle prosím.“ Pořád jde tak hrozně pomalu. Možná je taky zraněný. Je to vlastně muž nebo žena? Ale co tu dělá? Možná jsme objeti nějakého šíleného vraha. Ale co když je tohle ten vrah? Je blíž. Najednou jde nějak rychle. Je malý. Ne, je to dívka. Bude jí pod 15. Ach, tohle určitě není vrah. Jak by mohla? Má dlouhé, černé vlasy. Ale proč je v tom pyžamu? A má zavřené oči. Třeba je slepá a ztratila se. Uprostřed lesa? „Tadyyyyy.“ Už je u mě. „Ahoj, mohla bys...“ Chytá mě za pravou ruku. Konečně ji cítím. Vede mi ji k sobě. K břichu. Má na něm nějaký flek. Doufám, že to není hovno. Kurva, ona má díru v břiše. Moje prsty kloužou po jejích lepkavých, teplých střevech. Nebo nejspíš po jejich zbytcích. Kurva, dala víčka od sebe. Ona nemá oči. Jen dvě rudé, temně rudé díry. Být více světla, asi bych viděl její mozek. No, asi ne. Pouští mou ruku. Prsty mám pořád zamotané v jejich vnitřnostech. Couvá. Z břicha jí vylézá kus střev přilepených k mojí ruce. Slyším chrastění kostí. Rychle. Rychle. Strašně rychle. Moje ruka bezvládně padá na dolů. Zabořuje ruce do země. Háže na sebe hlínu. Více. Více. Zahrabává se do země. Už ji vůbec nevidím, jen půda se pořád hýbe. A už ani ta se nehne. Co to kurva bylo?

            Tma. Ticho. Ticho a tma. Zima.

            Stojím opřený o strom uprostřed lesa. Asi jsem na moment usnul. Jo, byl to jenom zasranej blbej sen. Předemnou něco je. Mýtinka. A uprostřed ní je náhrobek. Radši to obejdu. Nebudu přece rušit spící. Mohli by se vzbudit a být mrzutí.