Tak

***

Tak,“ prohlásil Ivan Vasilič Kuzmin a odložil rozečtené noviny.

Rozhostilo se hluboké ticho.

„Snad jsem se špatně vyjádřil,“ zkusil to Ivan Vasilič znovu.

Ticho se ještě prohloubilo.

„A už toho mám dost!“ nedal se Ivan Vasilič.

Ticho dosáhlo hloubky Mariánského příkopu.

„Jářku!“ vykřikl Ivan Vasilič a vyčkával.

Ticho již nemohlo být hlubší.

 Ivan Vasilič udeřil pěstí do stolu, až noviny poskočily, převrhl židli a jal se zuřivě dupat.

„Příště se takhle vytočit nenechám,“ utrousil smířlivě po necelé hodině, když opět stavěl židli na nohy. 

***

Rozednívalo se.

Marie-Tereza právě odříkala

poslední Zdrávas, když se rozdrnčel

zvonek. Marie-Anna s Annou-Marií se rozběhly

ke dveřím a snaživě klopýtaly jedna o druhou. Přede dveřmi

stála holčička. Samozřejmě malá. Tak malá, že rozhodně nemohla

dosáhnout na zvonek. Obě Marie věděly, že jsou chvíle

v životě lidském, kdy na některé otázky netřeba

hledat odpovědi, holčičku popadly, vtáhly ji

dovnitř a rychle zabouchly dveře.

Od té doby ji ještě nikdo

nespatřil.

***

Ivan Vasilič seděl v kuchyni u stolu

a tělem se natáčel ke dveřím, jako by někoho čekal.

Protější židle byla prázdná. Stejně tak židle po stranách stolu.

Uběhla hodina, dvě, tři, pět, celý den, další den, týden,

měsíc, rok, dva, tři roky. Zdálo se, že v kuchyni

se zastavil čas, zatímco venku proběhlo celé století.

Pak skříplo pero a ozvaly se staré kukačky na stěně.

Ivan Vasilič pomalu a obřadně vstal, protáhl se a šel