Po tisící a druhé noci...

Tisíc a jednu báseň složil jsem ti,

tvůj poetický Šeherezáda.

Vyvřely ze mě jako magmatické vlny,

prudce a žhavě,

jak jsem byl tebe plný,

něhy a touhy škrábat ti je na záda.

Jenže tvá láska,

bídná vypravěčka,

už další noci nechce se mnou přečkat

a než by na mou hruď si položila hlavu,

raději se vydá katu na popravu,

by ode mne se jen co nejdřív vzdálila.

Když si své saky paky sbalila,

co nyní s básněmi?

Zamáčknout slzu v oku

a nacpat si je do strožoku?

A ty co ve mně teprv vznikají?

Jak láva v jádru Země bublají,

až nemajíce hromosvod

překročí, zlomí mezní bod,

červenou čáru mé už chabé síly,

aby se  po vesmíru rozptýlily

podobné částicím od raketové trysky

a stejně temné,

bez naděje na spasení,

jak krůpěj zaschlé krve na lešení

z žil sultánovy odalisky.