Setkání

„Setkání“

„Ahoj, já jsem Mike“

„Sean“ odvětil ten druhý klučina.

„na koho tady čekáš, Seane?“

„na nikoho“

„tak proč tady už tak dlouho sedíš?“

„čekám tu sám na sebe“

„aha, a už ses dočkal?“

„ne, ještě, ne“

„jak dlouho myslíš, že to bude ještě trvat“

Teprve teď se Sean podíval na Mikea. Byl asi stejně starý jako on, krátké tmavé vlasy, které mu trčely trošku dopředu jak kšiltovka. Jeho bílý obličej pokrývalo velké množství hnědých pih.

„tak dlouho, jak bude potřeba“

„hm, můžu tady čekat s tebou?“

„jak chceš,můžeš“

Mike se posadil vedle Seana na staré dřevěné molo. Bylo něco kolem čtvrté odpoledne. Slunce už dávno schovaly mraky. Začalo foukat, vypadalo to na déšť. Moře se začínalo neklidně vlnit. Zvuk racků prorážel v nepravidelných intervalech šplouchání vln.

„bydlíš tady dole v přístavu?já bydlím s mámou hned za tržištěm, tam jak vždycky prodávají ryby, mám to sem kousek, chodím sem často koukat jak se ztrácí lodě za obzorem. Tebe jsem tady ještě neviděl“

„dneska jsem tu poprvé, přistěhovali jsme se nedávno. Libí se mi tady to molo. Je tu klid, pěkný moře a nikdo sem nechodí. Teda kromě tebe.“

„jo je to tady dobrý, rybáři už tu dávno nekotví, molo je starý na na tržiště daleko. Kotvili tady čím dál tím míň a asi před rokem přestali uplně. Tak se z toho stalo moje království. Ale jsem rád, že si tu mužem povídat, takže tě vitám na svém molu“

Sean se na Mikea pousmál. Pak upřel oči znovu na moře. Jeho blonďatě vlasy rozfoukal vítr do všech stran. Vlny už byly zase o něco větší. Ve zduchu už byl cítit déšť.

„za chvíli bude pršet, dá se tu někde schovat, nechce se mi ještě jít domu“

„dá, vidíš tamhle vzadu jak končí to molo, támhle napravo, asi dvěstě metrů je stará opuštěná rybárna, nikdo už tam léta nechodí, jsou tam vylomený dveře, občas tam chodím, není to tam nic moc, ale neprší tam. Jsou tam i některý zajímavý věci, můžu ti je ukázat“

„už na mě káplo, asi radši vyrazíme“, odpověděl Sean trošku nezaujatě.

Sean se pomalu zvedl, naposledy upřel zrak na nekonečný horizont a očima vybídl Mikea k odchodu.

„Tak a jsme tady, zkusím najít vzadu nějaký svíčky, uplně se zatáhlo, bude to pěkná bouřka, máma dneska přijde až v noci, takže se můžu zdržet, normálně by mě hledala a dostal bych co proto. Tebe nebude nikdo hledat?“

„ne, nikdo není doma, všichni jsou pryč, jsem teď doma sám“

„Seane, umíš držet tajemství? Myslím, velký tajemství, který neprozradíš za nic na světě?“ Mike se teď tvářil opravdu vážně.

„Mikeu, neprozradím nic o tvém pokladu, fakt nikomu ani muk“

„tak dobře, ale jestli o tom někde cekneš, tak ti budu muset namlátit a už nikdy nebudeš smět na moje molo“ tak přísaháš?“

„přísahám“

Mike se zvedl a zmizel kdesi vzadu. Chvíli mu to trvalo. Pak se vrátil, ve vlasech zbytky pavučiny, měl špinavé ruce a trošku i tváře. V levé ruce držel nějaký žlutý svitek zabaleného pergamenu.

„našel jsem to taky tady v rybárně, je to už pěkně dlouho, ze začátku mi na tom nepřišlo nic divného, bylo tu spousta zajímavějších věcí jako rybářský nože, háky na ryby, zbytky lan, taky kotva, prostě hromada užitečnejch věcí. Vrátil jsem se k tomu až hodně později a rozbalil to. Je to fakt divnej obrázek, je to fakt zvláštní, čím víc se na to koukám, tím tomu míň rozumím, skoro se z toho nedají odtrhnout oči, až mám někdy strach. Už jsem to kolikrát chtěl vzít domů ukázat mámě, ale vždycky jsem měl takový divný pocit, že to nesmít odnést a nikomu ukázat a že by mi to máma vyhodila a ještě mi zakázala sem chodit, hrozně se o mě totiž bojí. Měl jsem ještě sestru, Jocelyn, je to dlouho, bydleli jsme ještě na Jihu, Jocelyn byla hrozně malá, utopila se, asi spadla, když se nikdo nedíval. Máma pak hrozně dlouho brečela, bylo to hrozný, taky mě jí bylo líto, byla hrozně roztomilá a pořád se smála, skoro vůbec nebrečela jako ostatní děti. Pak jsme se radši přestěhovali sem, tady už to bylo lepší. Máma se tu začala znova smát, brečí už jenom někdy, to pak chce být vždycky sama. Asi proto se o mě bojí. Seš zvědavej??“

„mrzí mě to s tvojí sestřičkou, ale už to nejde změnit. Jsem zvědavej, když o tom tak záhadně vyprávíš, tak už mi to ukaž“

Mike velmi pomalu položil smotaný svitek na stůl. Ještě než ho položil, otřel desku rukávem své košile a sfoukl zbylý prach, tak aby deska byla uplně čistá. Svitek už byl hodně zažloutlý, vypadalo, že je asi velmi starý, celý jeho povrch byl už taky hodně popraskaný. Byl převázán kouskem červené stuhy na které byly ještě zbytky  pečetě. Na Mikeovi bylo vidět zvláštní napětí, stuhly mu rysy, zdál se ještě bělejší, hlasitěji dýchal a jeho čelo se orosilo drobnými krůpějemi potu. Místnost osvítily první blesky. ticho bylo prolomeno mohutným zahřměním, zafoukal silný vichr a v místnosti zavonělo moře.

Mike začal odmotávat stuhu, počínal si velmi opatrně, skoro až s přehnanou opatrností, aby svitek nijak nepoškodil. Seana se zmocňovalo velké napětí, byl velmi zvědavý, nevěděl, co má dělat s rukama a nervoźně prokřupával klouby, už chtěl vidět, co je na svitku napsáno.

Mike vyrovnal svitek na stůl, jednou dvakrát ještě narovnal, aby se neohýbal, pak ustoupil, aby se mohl Sean podívat. Sean přistoupil ještě blíž, aby vše dobře viděl.

Žádné písmo, žádný dopis, jak čekal. Střední část svitku tvořila kresba. Byly na ní dvě postavy držící se za ruku. Byly to dvě ženy, držely se za ruku a hleděly si navzájem do očí. Obě byly nahé. Už takové obrázky viděl. Viděl podobné obrázky, kde byly nahé ženy na lodi,která je vezla, když se stěhovali, matka mu pokaždé říkala, ať se na ně nedívá, že je to neslušné a že je ještě příliš mladý, aby se zajímal o takové věci. Námořník, který tehdy slyšel jejich rozmluvu se hlasitě rozchechtal a matka ho pak radši odvedla pryč. Podíval se pozorněji na obličeje obou žen, byly hezké, oči jako by jim žhnuly zvláštními plameny, byla v nich vidět touha. Zadíval se ještě pozorněji na to jak ženy vypadaly. Ta vlevo měla větší prsa, taková kulatá, ještě taková nikde na obrázku neviděl. V tváři měla takový nepřítomný úsměv, jako by právě něco řekla a věděla, že ta druhá žena bude souhlasit. Jeho zrak sklouzl na pravo. Ta druhá žena se mu zdála něčím povědomá, ano, určitě jí znal, ano vypadala přece uplně stejně, uplně stejně jako…… jako jeho matka!!!

Zděšeně uskočil dozadu. Podíval se krátce na Mikea a pak znovu velmi opatrně přistoupil ke stolu, aby se znovu mohl podívat. Ano, byla to jeho matka, ta podoba byla naprosto věrná, jen se mu zdálo, že je na té kresbě o něco mladší. Za krkem cítil studený pot.

„je to divný, že jo, když jsem to uviděl poprvé, byl jsem z toho stejně zděšenej jako ty. Řekni mi, co na tom obrázku vidíš? Ale nelži, řekni mi opravdu jak to je. Jsem hrozně zvědavej,co mi řekneš, pak ti řeknu, co tam vidím já“

„já… já, ehmmm, já, no, víš,já, mě se ta žena vpravo připomíná….no, vlastně jenom trošku připomíná…no“ Sean koktal a nechtěl vyslovit to,co viděl

„ no tak koho ti ta vpravo připomíná, řekni, koho ti připomíná…!“ Mike už vyloženě naléhal, jeho hlas byl velmi silný  a plný napětí

„vypadá uplně stejně, uplně stejně jako …….. jako moje máma!“

V místnosti jako by se zastavil čas. Silný záblesk osvětlil celý vnitřek chatrče, najednou tu bylo světlo jako ve dne. Svitek jako by uplně zářil a vtahoval jejich zraky neviditelnou mocí. Oba stáli jako zařezaní a nikdo z nich se nechtěl ani pohnout. Světlo, které je zcela paralyzovalo zmizelo tak rychle jak přišlo, vzápětí se ozval ohlušující hřmot, který otřásl celou chatrčí, chvíli to vypadalo, že se chatrč musí rozpadnout na tisíce kousků a rozletět po celém pobřeží.

„ a co tam vidíš ty?“ ozval se Sean do době, která se oběma zdála jako věčnost.

„ já tam viděl taky svojí mámu, byla to ta vpravo.“

„ta vpravo?“ ozval se Sean překvapivě a otočil hlavu na Mikea a jejich pohledy se nechápavě střetly.

„ jo, byla to ta vpravo, snad poznám svojí vlastní mámu, byl jsem z toho stejně vyděšenej jako ty, možná ještě víc, protože jsem se o tom neměl s kým bavit, jako teď ty se mnou.

„no, ale já tam fakt viděl teď svojí mámu a byla to taky ta vpravo, tak jak je to možný, nemáme přece stejnou mámu“ Seanův hlas kolísal a zněl velmi zmateně a podrážděně.

„stejnou máme nemáme, tu ženu vpravo, co jsme tam teď viděli, nevím, kdo to je, nikdy předtím sem jí neviděl. Ale když jsem ten papír viděl poprvé, vypadala přesně jako moje máma, za to bych vsadil všechno na světě.“

„Víš, co je na tom nejzvláštnější a co už vůbec nedokážu pochopit?“ pokračoval Mike pevným hlasem

„to, že ta žena vpravo, pokaždé vypadá jako někdo jinej! Pokaždé, když svitek vytáhnu a koukám se na něj, je tam jiná ženská, pokaždé jiná, ta vlevo zůstává stejná, ale ta vpravo je pokaždý jiná. Jednou jsem tam viděl naší sousedku, podruhé ženu, kterou jsem viděl ten den na tržišti, jindy tam vidím uplně neznámý ženy, který jsem předtím nikdy nikde neviděl, někdy tam vidím někoho, koho pak za pár dní uvidím někde ve městě… vůbec nevím, co to má znamenat, nikdy jsem neslyšel nikoho ani vyprávět, že by se mu něco podobného stalo, že by něco podobného zažil nebo viděl. Mám strach to komukoliv říct, že by si mysleli, že jsem blázen, fantazíruju nebo si vymýšlím. Víš jak mi celou tu dobu je?“

„Mikeu, vůbec nevím, co si o tom mám myslet, mám hrozně divnej pocit, asi taky strach, chci odtud pryč, chci jít domů“

„co blázníš, nevidíš jak venku leje, byl bys durch po pár metrech. Svitek sám o sobě ti nic neudělá, zase to schovám, pak počkáme až přestane pršet a půjdeme zpátky do města, souhlasíš?“

„jo, asi máš pravdu, tak to radši zabal a zase odnes pryč, možná mi pak bude líp.“

Mike stejně opatrně zabalil svitek, omotal stuhou a odnesl zase kamsi dozadu. Sean nervózně prešlapoval na místě a vyhlížel ven, jak to vypadá s deštěm. Pořád lilo jako z konve a foukal opravdu silný vítr, bouře byla na vrcholu. Mike se po chvilce vrátil a Seanovi se ulevilo.

„Mikeu, kolikrát si už ten svitek viděl, kolikrát už si na něj koukal?“

„nevím, nikdy jsem to nepočítal, chodím už jsem asi rok, skoro každý den a nerozabluju to pokaždé, tak jednou dvakrát do týdne. Jsem vždycky zvědavej koho tam uvidím, je to strašně zvláštní, někdy jsem si připadal, že šílím, že to nemůže být pravda. Teď, když jsi mi řekl, co jsi viděl si už jako blázen nepřipadám, to bychom museli být oba. Fakt nevím, možná třicetkrát, čtyřicetkrát, fakt nevím, nevím.“

„řekni mi ještě koho si tam viděl“

„už jsem ti to říkal, sousedku, ženskou z trhu, jo taky vlastně jednou naší učitelku na literaturu, jednou taky ještě hospodskou z putiky, kam chodíme s mámou v neděli po modlitbě na jídlo, vaří tam skvělou hustou rybí polívku, dáváme si jí tam oba, pokaždé, no tak tu jsem na tom papíře tak jednou viděl. Když se nad tím zamýšlím, je fakt divný, že mámu jsem tam viděl, jenom uplně poprvé, stejně tak jako teď ty,když jsi to viděl taky poprvé. Pak už jsem jí tam nikdy neviděl, i když jsem si to asi přál. Fakt by mě zajímalo, koho tam uvidíme příště. Co kdyby jsme sem zašli hned třeba zítra, co ty na to?“ Mikovi zářili nadšením oči z toho, co ho právě napadlo.

„nevím, zítra musím zastat nějakou práci, co jsem dostal za úkol. Mikeu, už ses na to někdy díval víckrát během jednoho dne?“

„ne,máš pravdu, to mě nikdy nenapadlo, vždycky sem na chvilku zajdu, podívám se, pak to zase sbalím a jdu pryč, nikdy tu nejsem moc dlouho, takže nikdy.

Myslíš, že…?“

„přesně tak, přines to, podíváme se znova, co to udělá, dojdi pro to, počkám zase tady, tak už jdi“

Mike se chvíli díval zaraženě na Seana, pralo se to v něm, najednou měl pocit, že by to neměli dělat, že poruší nějakou rovnováhu, že udělají něco špatně. Ale na druhou stranu měl neutuchající touhu to vyzkoušet a vidět třeba něco, co předtím neviděl. Zvědavost nakonec překonala obavy a Mike se vydal pro svitek.

Po dešti nebylo ani památky. Nastalo uplné ticho. Obloha byla najednou jasná jako kdyby žádná bouřka nebyla, čas se o posunul o hodně dopředu. Nebe žhnulo tisíci zářivých hvězd. Místnost byla prázdná. Jen staré napůl vylomené dveře naznačovaly, že tu někdo  byl a že měl naspěch, když odcházel. Na zemi se válely dvě převržené židle. Kousek od nich stál starý dřevěný stůl. Na desce ležel kus papíru. Jeho rohy se rytmicky pohybovaly podle vanutí nočního větru, který se lehce dostával do chatrče nespočetnými děrami v prohnilých dřevěných zdech. Vítr zesílil a shodil papír za zem. Foukalo stále víc a víc. Papír se stále posouval v poryvech větru směrem ke dveřím. Náhlý silný poryv větru jej nakonec vyfoukl z místnosti ven, kde se okamžitě ztratil v hluboké noci.