Snadný výdělek

Povídka o tom, jak se dají snadno vydělat velké peníze. Stojí to ale za to? Pozn.: Možná napíšu pokračování

Podívám se na hodinky. Půl desátý. A já už nemám prachy.
Sedím v hospodě s Karlem a popíjím své poslední pivo. Vždycky mám problémy s penězi, ale většinou nějaké vyžebrám od kamarádů. Dnes ne. Karel je taky švorc a navíc mám u něj dluh tři tisíce.
„Tak jdi makat,“ usměje se na mě Karel.
„Jsem moc línej,“ přiznám se.
„Kdybych měl vzdělání jako ty, hned bych šel makat.“
To je pravda. Vystudoval jsem i vysokou, ale pak mě přestal život bavit. Teď už se jen tak poflakuju a vlastně nic nedělám. Jenom sedím v hospodě.
Karel mi podá své noviny.
„Hele, tady máš inzeráty. Dneska si je projdi a určitě tam najdeš nějakej lehkej výdělek.“
Vezmu noviny s předstíraným zájmem a dopiju své pivo. Zaplatím účet a dokonce mám prachy i na malé dýžko.
Vypotácíme se do chladné noci a svorně mlčíme. Pomalým krokem se blížíme ke Karlovu domovu.
„Tak se měj a podívej se na ty inzeráty,“ volá za mnou, když vchází do svého domu.
Mou mysl trochu alkohol otupil a tak ani nad jeho nápadem neuvažuju a jen se nesu nocí směrem ke svému domovu.
Bydlím tam se svou holkou. Nevím, co bych si bez ní počal, protože pravda je, že ona platí veškeré účty. Ale už je na mě docela naštvaná. Ani se jí nedivím.
Rozhodl jsem se. Dneska se na ty noviny kouknu a vyberu si nějakou práci. Nejlépe nějakou snadnou a dobře placenou.
Za usilovného přemýšlení se dopotácím ke dveřím a vsunu klíč do zámku. Povedlo se mi to až napodruhé. Zdeňka už asi spala. Dřív na mě častokrát čekala, ale když viděla, že do hospody nebudu chodit jen jednou za tejden, tak to vzdala.
Už se těším, až jí ráno řeknu, že jsem si našel práci. Ta bude koukat! Už si nebudeme tolik cizí. Srdce se mi divoce rozbušilo očekáváním.
Udělám si kávu, zapálim si cigaretu a posadim se s novinami v ruce do pohodlného křesla.
Začtu se. Je tam opravdu hodně inzerátů a zpočátku je čtu všechny. Později už čtu jen ty, které v sobě mají cifru vyšší než 20.000 Kč. Už u toho začínám pomalu usínat, když vtom to uvidím. To je ono!
Pomoc při testování nových léků. Testuje se týden a za ten týden dostanu 50.000 Kč. Ihned ten inzerát zakroužkuju. Pak mě ale napadá, že by mi to mohlo vážně ublížit. No co, když mi to začne něco dělat, přestanu. Je to jednoduché. Navíc stačí vydržet tejden a pak jsou prachy moje! Těšim jsem se jak malé dítě.
Noviny schovám do šuplíku a jdu spát s dobrým pocitem.

Když se ráno probudím, Zdeňka už je v práci. Sakra! To se jí ani nemůžu pochlubit. Vezmu noviny ze šuplíku a přečtu si adresu. Autem tam budu hned.
Začínám se oblékat, když náhle zazvoní telefon.
„Prosim?“
„Ahoj brouku, tady Zdeňka.“
„Jé ahoj,“ zaraduju jsem se. Konečně jí to budu moct říct.
„Koukni, teď nemám moc čas, chtěla jsem ti jen něco říct. Musim jet ihned do Německa. Služebně. Dozvěděla jsem se to až dneska. Budu tam tejden.“
„Co?“
„Je to důležitý, snad to beze mně ten tejden vydržíš. Víš, kde máme schovaný peníze?“
„Jo, ale...“
„Tak za to kupuj jen jídlo. Žádnej chlast.“
Jsem trochu zaskočen.
„No dobře, ale chtěl jsem i něco říct.“
„Teď to nejde. Mám málo času.“
Chvilka ticha.
„No ale když to bude rychle...“
Kašlu na to. Až za tejden přijede, budu mít padesát tisíc v kapse a to bude teprve zírat.
„Ale, nic důležitýho,“ říkám nakonec.
„Dobře, měj se hezky. Zavolám.“
Zavěsí. Ani jsem jí nestačil odpovědět.
Zamknu byt a nasednu do auta. Za poslechu Deep Purple se rušným provozem dostanu až na onu adresu. V čekárně je šest lidí a jeden větší somrák než druhej. Udělám si pohodlí a vyčkávám, až mě zavolají.
Do čekárny vstoupí muž v bílém plášti a říká: „Tak další.“ Protože jsem tam už poslední, zvednu se a s očekáváním vstoupím do útulné bílé místnosti.
U stolu sedí jakýsi doktor (poznal jsem to podle pláště) a nalevo od něj stojí ten muž, který přišel do čekárny.
Ten sedící mi pokyne, abych se posadil.
„Dobrý den, já jsem doktor Mráz a tohle je doktor Vroubek.“
Následuje potřásání rukama.
„Takže co od vás očekáváme,“ pokračuje Mráz. „Nejdřív si přečtete tento dokument a podepíšete nám, že nemáme zodpovědnost za případné vedlejší příznaky.“
Mráz mi podá onen dokument. Přelítnu to očima a vpravo dole se podepíšu. Musím nějak získat prachy. Za ten tejden mi to snad neublíží.
„Děkuji. Ondro, jakej máme další lék na vyzkoušení?“ otočil se k Vroubkovi.
Vroubek se podívá na seznam a odvětí: „Číslo 56.“
Teď se zase Mráz podívá do lejster a řekne:
„Máte štěstí. Tento lék se vám možná bude i hodit. Po tomto léku budete aktivní celý den. Ani nebudete muset moc spát. Doba testování je týden. Budete chodit každý druhý den na kontrolu a za týden, ať už bude výsledek jakýkoliv, dostanete padesát tisíc.“
„Oukej, jdu do toho,“ usměju se.
„To rád slyším. Stačí, když si prášek vezmete jednou denně ráno. Nepít alkohol! To je asi tak všechno. Než odejdete, vyplňte prosím formulář.“
Chvíli strávím nad formulářem a pak s krabičkou léků v kapse odjedu domů.
Přijedu kolem dvanácté. Hned si vezmu jeden prášek a pořádným hltem vody to zapiju. Zavolám do pizzerie a objednám si šunkovou pizzu. Mezitím co čekám na pizzu, zavolá Karel.
„Nazdar, jdeš do hospody?“ zeptá se Karel.
Na ten prášek nemůžu pít alkohol, říkal ten doktor. Ale musím říct Karlovi tu skvělou novinku. Pár piv mě snad nezabije.
Mám ale trochu starosti s tím, že budu skoro pořád vzhůru. Dlouho nebudu moct usnout. Pár dní určitě. Možná ten týden nebudu spát vůbec, maximálně pár hodin. Co budu dělat? Místo osmi hodin spánku budu vzhůru. Nemůžu ani pít v hospodě, protože alkohol se na ty prášky nesmí.
„No dobře, za hodinu tam jsem,“ řeknu a zavěsim.
Za deset minut přinese poslíček pizzu a já vyberu první peníze z naší úschovny. Najim se a vyrazim do hospody.
Karel tam ještě není. Objednám si pivo a než Karel přijde, tak ho dopiju.
„Ahoj,“ pozdraví mě Karel.
„Nazdar, mám pro tebe skvělou zprávu. Sehnal jsem si práci!“
Karlovi se na tváři objeví široký úsměv.
„Vážně? Tak řekni, co sis vybral?“
„Testuju léky,“ usměju se.
Karlovi úsměv zase spadne.
„Děláš si srandu?“
„Ne, mám to na tejden. Pak dostanu padesát tisíc.“
„Ty jsi blázen!“
„Možná, ale za tejden budu prachatej blázen,“ odseknu a poručim si pivo.
K tomuto tématu se už během odpoledne nedostaneme a kecáme o obyčejných věcech, jako o fotbale, o holkách, o televizi a podobně.
Než se vzpamatuju, mám v sobě osm piv a blíží se k šesté hodině. Zničehonic se mi zvedá žaludek a jentaktak se nepobliju. Už mám zvratky skoro v hubě a nevim, co dělat. Na záchod to nestihnu. Ale musim se o to alespoň pokusit. Vyskočim ze židle a rychle utíkám na záchod. Cestou srazim jednoho chlapa a div že ho nepobliju. Už cítím zvratky v krku. Vpadnu na záchod a hodim to hned do první mušle. Bliju asi tři minuty. Když už vybliju i žluč, spadnu vyčerpáním na zem. Deset minut jen tak sedím na pochcané podlaze a zhluboka dýchám. Chlapi, kteří se chtěli vymočit, na mě čumí hodně divně. Ani se jim nedivím.
Najednou se ve dveřích objeví Karel. Beze slova mě zvedne za paži a odvede mě k umyvadlu. Ohnu se a Karel mi na ksicht pustí proud studené vody. Rezignovaně tam stojím s hlavou v umyvadle, úplně bez života.
„Jdeme domů,“ zašeptám.
„Jasně,“ odpoví Karel a vyjdeme ven.
„Zaplatils účet?“ zeptám se.
„Jo, pak mi to dáš.“
Je mi fakt zle. Ještě teď cítím potřebu zvracet, ale už není co. Ráno budu mít hodně velkou kocovinu.
S občasnými zastávkami se dobelháme ke mně domů. Karel mě doprovodí ke gauči a pak odejde.
V hlavě mám jen jednu myšlenku – usnout a probudit se až zejtra ráno. Jenže když zavřu oči, něco mě nutí je zase otevřít. Deset minut se pokouším usnout, ale nejde to. Pak si vzpomenu na ty léky. Kvůli nim mi přece je tak zle. Mám hrozně těžkou hlavu. Chce se mi spát, ale nejde to.
Tak zapnu televizi a dívám se celou noc na stupidní filmy. Až mě z toho bolí oči tak, že musím po šesti hodinách telku vypnout. Usínám...

* * *

Je ráno.
Bolí mě břicho a hlava se mi ještě točí. Odteď už pít na ty prášky nebudu, vidím, co to dělá a vůbec to není hezký. Nasnídám se a tiše přemýšlím, co s takovou spoustou volného času. Když teď nemůžu vysedávat po knajpách, co můžu celý den dělat?
Zapnu televizi a po krátkých intervalech přepínám programy. Nic. Žádný film, na který by se dalo koukat. Karel teď pracuje, takže s ním počítat nemůžu. Možná bych mohl zkusit najít si práci. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu volnému času, který mám.
Znovu vytáhnu noviny a půl hodiny strávím nad inzeráty. Zakroužkuju hlídače parkoviště a rozhodnu se tam hned zajít.
Stojím před malou buňkou, která je postavena u plotu ohraňujícího malé parkoviště. Zaklepu na dveře a otevře mi plešatý tlusťoch malé postavy, který žužlá nezapálenou cigaretu..
„Dobrý den,“ pozdravím. „Sháním práci.“
Tlusťoch si mě změří pohledem.
„Jasný, já sem ňákej Zeman,“ přátelsky mi pokyne, abych šel dovnitř.
„Jmenuju se Jindřich Vávra,“ představím se a podáme si ruce.
„Takže ty máš zájem vo tendle džob, jo? Umíš střílet?“
„Ne, nikdy jsem nestřílel.“
„Neva, naučíme. Umíš rychle běhat? Páč jestli ne, tak to tě asi nenaučíme.“
„Nebojte, dokážu běhat docela obstojně.“
„Jasný. Plat bude podle směn. Jaký směny ti vyhovujou nejvíc?“
„Máte na výběr celodenní?“
Tvář se mu rozjasní tak, že cigareta málem spadne na zem.
„Ty seš můj člověk, kámo, tebe právě potřebuju. Dneska se pudeš naučit střílet z pistole a zejtra tě tu očekávám v šest ráno.“
„Úplně nejlepší by bylo, kdybych tu mohl být celý den, od rána do rána. Prostě pořád.“
„Ty nespíš, nebo co?“
„Nanejvýš dvě hodiny denně. A nepožaduji moc peněz.“
„Kámo, za tydle šichty ti budu platit zlatem! Ty vole, tavýho blázna jako ty jsme tu nikdy neměli.“
„Ale chci to jen na tejden.“
„Proč chceš makat jenom tejden?“
Nic mě nenapadne.
„Osobní důvody,“ vypustím nakonec ze sebe.
Zeman je trochu zklamaný. Ale je jasné, že ten týden, co tu budu, nemusí nikoho jiného zaměstnávat, maximálně jednoho náhradního hlídače na dvě hodiny.
Podepíšu smlouvu a vyrážím na střelnici. Tam se mám setkat s Hubeňourem a ten mě naučí střílet. Jedu skoro přes celý město a cestou poslouchám Deep Purple.
Hubeňoura jsem poznal skoro okamžitě. Je to vysoký muž s dlouhými blonďatými vlasy a tak hubenou postavou, že byste trup sevřeli v jedné ruce. Modré tričko na něm plandá a je zcela jasné, že musí nosit silně utáhnutý, možná i na míru vyrobený pásek.
Dojdu k němu a povídám:
„Zdravím, posílá mě za vámi pan Zeman.“
Nevypadá to, že by to s ním nějak hnulo.
„Dobře, tak pojď za mnou,“ řekne unaveně a odchází.
Jdu za ním.
Za tři hodiny jsem se naučil celkem obstojně střílet. Hubeňour mě dokonce kamenným obličejem pochválil. Získal jsem papír s razítkem pro Zemana a ihned jsem jel zase zpátky na parkoviště.
Zeman ode mě s úsměvem vezme papír, sjede po něm pohledem a koukne na mě.
„Boží! Zejtra ráno začínáš. Přijeď v pět ráno. Oukej?“
„Dobře.“
„Super. Teď vyplníš formulář a dáš mi svojí občanku. Já si to musim někam hodit.“
Dostanu formulář a odevzdám Zemanovi občanku. Ten někam odběhne a až skončím s vyplňováním, vrátí se a podává mi nazpět mou občanku.
„Počkej, ještě hadry, pistol a klíč.“
Zase někam odběhne a vrátí se s igelitkou a pistolí.
„Tohle si vem domů a tenhle kanón ti nechám tady.“
Igelitku si vezmu. Pistoli dá Zeman do jedné skříňky a poté mi podá svazek klíčů. Ještě mi vysvětluje něco o práci na parkovišti a za půl hodiny už jedu domů.

***

Hrozně mě bolí oči. Od tý doby, co jsem přišel od Zemana, jsem se nehnul od televize. Vyčkávám rána, abych mohl jít do práce. Teď jsou čtyři hodiny ráno. Celou noc jsem koukal na televizi, téměř dvanáct hodin. Už z toho začínám pomalu blbnout. Na hodinku jsem usnul, ale něco mě zase vzbudilo. Je to zvláštní pocit, být vzhůru 22 hodin denně. Občas mívám takové stavy, že se mi chce hrozně spát, ale oči nejdou na delší dobu zamhouřit.
S bolavým zadkem vstanu z gauče, obléknu si pracovní úbor a vyrazím na parkoviště.
Přijedu tam brzo, a tak ještě čtvrt hodiny přešlapuju na místě, než se objeví Zeman. Mám s ním totiž sraz ještě před strážní budkou.
Jde vidět, jak je z brzkého vstávání vyčerpaný.
„Nazdar,“ povídá sklesle. „Hned tě pustim dovnitř, počkej.“
Pozdravím ho, zatímco odemyká dveře.
Včera jsme se domluvili, že dneska bude takový zkušební den, aby viděl, co zvládnu a zítra už na něj čekat nemusím.
„Nic tu vlastně dělat nemusíš. Jsi jenom hlídač, oukej? Ty akorát budeš kontrolovat parkoviště a budeš na vysílačce, aby ti ostatní nahlašovali různý podezřelosti. Jasný?“
„Jasný.“
„Víš, jak se zachází s vysílačkou?“
„Jo, to zvládnu.“
„Super. Já si teď odskočim a budu tě sem chodit kontrolovat.“
S těmito slovy odchází a já zůstávám sám.

Dnešek jsem zvládnul dobře. Nic se nestalo, a tak jsem jen obcházel parkoviště a kouřil cigarety.
To je další věc. Co jsem furt vzhůru, musim na den kupovat dvě krabičky. Naštěstí doma máme zásoby peněz. Zdeňka bude určitě naštvaná, ale až zjistí, kolik prachů jsem za ten tejden vydělal, hned jí to přejde a bude ještě ráda.
Ve službě jsem měl strašnou chuť na pivo. Tak jsem si udělal pauzu a došel jsem si pro basu piv. Musím s tím ale hrozně opatrně, nanejvýš jedno pivo za šest hodin.
Teď je devět hodin večer. Sedim u stolu, pokuřuju a popíjim po malých doušcích pivo. Teprve druhý. Svůj režim přísně dodržuju, protože nechci dopadnout jako posledně.
Vtom se ozve z vysílačky chrchlavý hlas:
„Haló, je tam hlídač?“
Zvednu vysílačku a odpovim:
„Jo, co se děje?“
„Máme tu problém. Nějaký výrostci se snažej dostat přes plot.“
„Kolik jich je?“
„Pět.“
„Kde to je?“
„Stanoviště tři.“
„Jdu tam.“
Na stěně visí mapa objektu. Najdu si tam stanoviště tři a vezmu si pistoli. Je nabitá, to je dobře. Běžím rozlehlým parkovištěm a už slyším křik.
„Zůstaňte za plotem!“ poznám hlas z vysílačky.
„Drž hubu dědku,“ slyším jiný hlas. „Nebo ti rozbijem touhle bejsbolkou hlavu.“
Už se dostávám ke stanovišti tři a vytahuju bouchačku. Za plotem vidím pět kluků, každému je kolem osmnácti. Snaží se kleštěmi rozštípnout plot na několika místech, aby pak mohli vniknout dovnitř.
Když mě spatří, na chvíli přestanou štípat plot.
„Hele další,“ vykřikne jeden. „Mizíme!“
„Drž hubu, sakra,“ okřikne ho ten druhý, který znovu usilovně štípe plot. „Nebuď tak posranej, už to skoro máme. Potom jim rozbijeme hlavy.“
„Vypadněte odsud,“ vykřiknu pln odhodlání. Namířim bouchačku a natáhnu kohoutek.
„Já padám,“ řekne ten, co má tolik nahnáno a uteče pryč.
„Nemůže nás zastřelit,“ řekne ten odvážnější a dokoná své dílo. Kopne do plotu a vykousnutá část spadne na zem. Kluci se chopí svých bejsbolových pálek ležících na zemi a jeden po druhém prolézají vzniklou dírou v plotě.
Nevím, co mám dělat. Rozbíhají se k nám a mávají nad hlavami pálkami. Jestli teď něco neudělám, rozbijou nám hlavy.
Vyšlu varovný výstřel. Na chvíli se všichni zastaví, ale když vidí, že jsem minul, utíkají zase k nám. Už jsou jen pár metrů před námi. Kolega, který mě zavolal se už taky chopil své zbraně a míří na ně.
PRÁSK!
Rozbušilo se mi divoce srdce. Já jsem vystřelil!
Ten nejodvážnější kluk se v běhu sklátil na zem a ostatní se zastavili.
Pořád mám bouchačku namířenou a v uších slyším jen tlukot vlastního srdce. Já to skutečně udělal! Zabil jsem člověka!
Zbývající tři kluci odhodí pálky a peláší zpátky k díře v plotu a mizí v noci.
Kolega se jde podívat na ležícího kluka. Dřepne si vedle něj, sáhne mu na krk a zkouší nahmatat puls. Obrátí se na mě a zavrtí hlavou. Konec! Já ho fakt zabil!
Omdlím.

***

Otevřu oči a s námahou se posadím. Kde to jsem? V nějaké boudě. Aha, to je moje hlídačská bouda. Vzpomínám si na ty kluky, co nás chtěli zmlátit nebo dokonce zabít. A já jsem vystřelil. A myslím, že jsem toho kluka i zabil, ale tím jsi nejsem teď jistý. Vstanu ze stolu, na který jsem byl položen, a napiju se připraveného čaje.
Projdu kolem zrcadla a instinktivně se do něj podívám. Panebože! Mhouřím oči, třu si je rukama a jdu pořád blíž tomu děsivému obrazu. Teď se dívám úplně zblízka. Jsem celý pokrytý hnisajícími vředy a na hlavě mi zbylo jen pár chomáčů vlasů.
V panice zkouším jeden vřed vytlačit, ale bolest otupující mé smysly mi v tom rychle zabrání. V očích mám slzy. Vezmu jeden chomáč vlasů do dlaně. Chomáč mi zůstal v ruce. Zahodím ho na zem a postupně vytrhám všechny zbývající chomáče vlasů, až jsem úplně holohlavý.
To ty zatracený prášky! Proč jsem to musel dělat? Padesát tisíc mi za to nestojí, ale teď už je asi pozdě. Co je za den? Dneska mám jít na kontrolu k tomu doktorovi.
Nasadím si pracovní čepici, zamknu za sebou boudu a vyrážím na známou adresu. Ještě že jedu autem. Kdyby mě takhle někdo viděl, musel bych asi umřít hanbou. Při každé červené buším do volantu a řvu : “Dělej, sakra!“ Ty chvíle se zdají být nekonečné.
Konečně se ocitám ve známé ordinaci, kam vtrhnu bez zaklepání. Uvnitř jsou známí doktoři a jeden muž, který zřejmě chce vyzkoušet tento „snadný“ výdělek. Doktor Mráz vyskočí ze židle, ale hned se uklidní. Já mezitím odhodlaně kráčím k jeho stolu a nevšimnu si Mrázova pomocníka Vroubka, který mě zezadu chytne obrovskou silou. Snažím se vyprostit z jeho sevření divokým trháním tělem, ale stisk nepovoluje – naopak ještě více zesílí.
„Buďte rozumný, pane,“ říká mi klidným hlasem Mráz a podívá se na cizího muže: „Vraťte se prosím do čekárny, musíme vyřešit problém tohoto násilníka.“
„Vypadni,“ řvu na toho muže. „Tohle mi udělali oni a tobě se...“
Tvrdá rána do břicha mě umlčí. Muž odkráčí, ale nejsem si jistý, jestli mě bral vážně.
Osaměli jsme. Mráz se ke mě obrátil:
„Je mi líto, že to tak dopadlo. Opravdu.“
Jeho klidný hlas mě rozčiluje, ale nemám jsem sil reagovat.
„Je vám doufám jasné, že vás nemůžeme nechat odejít.“
V tu chvíli vzal Mráz ze šuplete injekční stříkačku a důkladně ji naplnil jakousi tekutinou z hnědé skleněné lahvičky.
Vroubkovi už na mé tělo a paže stačí jedna ruka a druhou mi drží hlavu, abych se nemohl hýbat. Na krku cítím štípnutí a proud tekutiny do žíly.
To bylo poslední, co jsem cítil...

---