Horydolyčernejles

Konečná tramvaje. Pondělní ráno. Proč se vlastně říká konečná, když právě tady to všechno každý týden začíná. Lidi se hrnuli do otevírajících se dveří spřažené dvojice vozů. Taky mohl ten švec otevřít dřív, než teprve když chce odjíždět.

Co je našíĺ úkolem: Sednout si, skočil k jednomu z posledních volných sedadel. Ve chvíli, kdy natáhl ruku k opěradlu, ucítil, že jeho dlaň není tou první, která se dotkla nalakovaného držadla. Pod malíčkem a prsteníčkem ucítil teplo čehosi, zabaleného do vlny. Ještě že to cosi má rukavice, blesklo mu hlavou. Tyhle náhodné doteky mu byly krajně nepříjemné. Nějaka ženská, uvědomil si otráveně. Holka, dostalo to cosi jiný nádech, když se lépe podíval. Dívka, zrůžověl mu ten ranní obraz, když tázavě zvedla oči. Ty, nebo já, zdálo se mu že v nich čte.

"Sedněte..." promluvilo z něj něco mezi pokusem zalíbit se a zásadami slušného chování, vnucovanými ve škole. "Teda sedni si," opravil honem, aby jí neokrádal o mládí nebo snad proto, aby hned nezahodil příležitost s ní pokračovat v hovoru, kdyby chtěla.

"Nebudu sedět", zaskočilo ho.

"Proč?" cítil se skoro uraženě. "Myslel jsem, že..." Nevěděl, co myslel. Prostě si jen nedokázal představit, že by někdo neměl stejnou snahu, jakou má každé ráno on sám. Proč tedy před chvílí tolik spěchala? "Ty nechceš sedět?" ujistil se ještě jednou. "Proč?"

"Není mi to příjemné."

"Co může být na sezení nepříjemného?"

"Třeba jsem doma dostala." Nabídla velmi nejasné vysvětlení. "A ještě teď mě bolí zadek."

"Co je to za výmysl? To jako žes byla bita? Za co?" koukal na ni, jak kdyby spadla z jiného světa.

"Třeba za to, že mě občas napadají takové hříšné myšlenky," zatvářila se tajemně, když dál rozvíjela tu, pro něj naprosto nepochopitelnou, představu.

"Co je to hříšné?" nedokázal zakrýt, že nemá dostatečné ponětí o významu toho slova. "Hřích je třeba krást, nebo někoho..." zalekl se slova zabít. "Někomu vzít život?"

"Ale ne, spíš úplně naopak," nasadila dvojsmyslný úsměv.

"To jako, že chce někdo zabít tebe?"

"Proč by to dělal...? Jo ták... Já myslela jinak naopak."

"Jak, jinak naopak?" Poslední otázka, kterou jí položil, mu najednou přišla tak podivná, že už ani sám nevěděl, na co se ptá. "Odkud jseš?" změnil pro jistotu téma, aby vrátil rozhovoru konkrétní obsah.

"Z Kostelce."

"Tamtudy taky jede tahle tramvaj?" zeptal se zmateně a teprve pak si mlhavě vybavil jméno Kostelec nad Černými lesy. O takovém místě někdy slyšel. "To je snad až někde..."

"Ne, musela jsem předtím ještě autobusem."

"...až někde za horama," nenechal se odradit, a dokončil to neurčité vymezení polohy. Připomělo mu to začátek jedné lidové odrhovačky. Hory, doly, černej les...

"Ani moc ne -- za horama," dodala rychle, když si všimla, že kluk v zamyšlení zřejmě ztratil nit hovoru.

Hory, doly, černej les, znělo mu dál v uších. O čem se vlastně v té písničce zpívá. Má to vůbec něco společného s krajinou? zauvažoval, jak si ji tak prohlížel. Hory, doly - nevydržel se jí dívat tak dlouho do očí a sklopil zrak - černej les.

"Na co myslíš, že`s najednou tak zmlknul?"

"Taky mě občas napadají takové hříšné myšlenky," začal mít najednou pocit, že konečně dokázal přeladit na její vlny a že už chápe to její jinak naopak.

"A jaké?" zatvářila se zvědavě.

"To nemůžu..., to byla jen taková hloupost."

"Přemýšlel jsem o horách o lesích a tak," vymlouval se, pokoušeje se přitom moc nelhat.

"Proč, prosímtě? O takových blbostech..."

"Líbí se mi."

"Ale tady přece nejsou žádné hory," koukla nejistě na okno a hned zase zpátky na něj.

"Tady ne, ale třeba a na fotkách. Mám doma v pokoji takový kalendář... Mohl bych si tě někdy vyfotit?" vyhrknul najednou.

"Radši ne, nemám na to postavu, nad plavkama se mi dělají pěkné špeky... ale takhle by to vlastně třeba nebylo tolik vidět."

"Jak, takhle?"

"No když bych neměla ty plavky, přece!"

"Já myslel portrét, ne hned celou -- krajinu," hledal chvíli to poslední slovo, aby bylo dost výstižné a přitom vhodné do tramvaje. Aby se ho nestyděl vyslovit. "Máš hezké oči."

"Jo tak? Já myslela, že bys mě chtěl fotit nahou."

"To bych si netroufl, nemám tolik zkušeností -- s kompozicí," doplnil po krátkém zaváhání. Líbila se mu, ale najednou nevěděl, jak pokračovat.

"Zkušeností s čím?" zeptala se skoro pohoršeně, jak kdyby řekl nějaké ošklivé slovo.

"Jezdíš tudy často?" zeptal se místo vysvětlení.

"Asi jako ty."

"Jak víš, že tudy jezdím pravidelně?" snažil se udržet váznoucí konverzaci.

"Nijak, nevím to. Každý jezdí někudy pravidelně. A není to jedno?"

"Nevím. Asi není, protože jsem tě tu ještě nikdy neviděl."

"Tak vidíš! A ani`s o moc nepřišel."

"Uhněte, nevidíte, že si chci sednout?" zafuněla popuzeně paní s velkou taškou a prostrčila se mezi nimi na prázdné sedadlo, nad kterým celou dobu stáli.

Uličku, kterou mezi nimi prorazila, vyplnili další dva lidé. Viděl už jen vlněný obal její dlaně a odhalené zápěstí. Napnutá paže teď směřovala od tyče pod stropem někam do davu. Snažil se dosáhnout k ní blíž, ale držela se příliš kolmo, takže mu nemohla pomoci. Škoda, že má rukavice; přál si najednou, aby byly nahé aspoň její prsty. Popojela po tyči směrem od něj a ztratila se mu z dohledu. Tramvaj zastavila, ale než si uvědomil, že možná vystupuje, dveře už se zavíraly. Tak zas někdy, ahoj nebo Kdy se příště uvidíme, chtěl za ní zavolat, ale třeba už by ho ani neslyšela. Přes zapocené okno stěží rozeznával, ve které jsou zastávce. Na sedadle pod ním podřimovala tlustá paní s velkou taškou pod nohama.