Ohnivé jezero - Psd2: část 2

�

Útlá postava se znenadání posadila. Dýchá prudce a mělce. Po bledém čele jí stékají kapičky potu a oči se lesknou jako démanty vynořené z vody. Tělo se třese chladem, i když hlava je v jednom ohni. Vstala a zavřela okno. Podívala se na měsíc.

,,Proč mě pořád trápíš?“ zeptala se tiše. Už zase. Ten sen. Nikdy se ho nezbaví. Chodila kvůli tomu i na terapii. Že by jí nějak solidně pomohla…..Ne. Má ten sen v hlavě tak dlouho, zná ho nazpaměť, ale ani za boha nemůže přijít na to, co to znamená. Kruci! Jak dlouho už? Pravidelně se jí zdá od té doby….Od jejích čtrnácti let. Takže už to budou tři roky.Nedávno oslavila sedmnáct. Tehdy začala přemýšlet, kdo jsou její skuteční rodiče.

Zeptala se na to babičky a dědy. Odpověděli jí bez vytáček. I fotky jí ukázali.

Její matka se jmenovala Courtney. Vyrůstala tady, ale na prázdniny jezdila do sousedního městečka. Jako dítě prý byla pěkné kvítko. Tu a tam zmizela, ale za dva dny se vždycky objevila. Její rodiče věděli, že chodí přespávat ke kamarádce. Jednou odcestovala a už se nikdy nevrátila. V cizině se prý provdala a narodila se jí dcerka, kterou poslala domů. Kvůli nějakému nebezpečí války, nebo tak nějak. Jejího otce nikdo nikdy neviděl, ale podle toho co jim psala to byl velice slušný muž. Vždycky, ke každému dopisu připojila doušku v nějakém podivném jazyce: ,,Inflarertum si ja vente. Na osia i hilloninge.“ Nikdo nikdy nezjistil o co jde. Nevadí. Na to se přijde. Ještě dlouho ležela na zádech a přemýšlela, když tu zaslechla, jak děda hekl nad svým zatuhlým kolenem a babička, jak si protahuje své zkřehlé stařecké tělo. Když starouškové sešli dolů do kuchyně, vstala také, oblékla se a zamířila dolů.

,,Sheilo, zlatíčko moje, dobré ráno,“ přivítala ji babička, ,,co si dáš k snídani? Šunku s vejci, toast, obložený chleba?“

,,Díky babi, dám si toast,“ pousmála se Sheila. Vzpomněla si na zkazky o své prababičce, která absolutně neuměla vařit.

,,Zlatíčko, budeš tu celý den dneska sama. Musíme jet s dědou vyřídit nějaké záležitosti do Londýna – tedy pokud nebudeš chtít jet s námi.“

,,Ani ne, díky. Nejspíš zase budu celý den lítat venku.“

,,Jak myslíš,“ pokrčila rameny babička. Zatímco se staroušci připravovali na cestu, Sheila vytáhla z podkroví starou truhličku. Byla starobylá, ale překrásně zdobená. Jako by se v ní měl schovat nějaký poklad. Nemohla ale najít klíč.

,,Sheilo, my už pojedeme. Dávej na sebe pozor, ano?“ zavolala babička z předsíně. Sheila seběhla dolů a poslední tři schody zvládla jedním skokem.

,,Samozřejmě babi,“ přitakala dívka s rukama za zády a výrazem alá ,neviňátko‘. Jakmile se zabouchly dveře vyběhla zpět nahoru k truhlici a hledala klíč.

Prošla celé podkroví, půdičku i pokoj ve kterém spala. Když ji totiž babička začala považovat za dost velkou, ubytovala ji tady, v maminčině bývalém pokoji. Teďka Sheila stála na špičkách a snažila se uchopit něco na vršku skříně. Všimla si něčeho draze vypadajícího. Zatáhla za jakýsi šátek a……celá hromada věcí, knih a klubíček vlny se na ni sesypala a Sheila kecla na podlahu pokrytou kobercem. Jakmile se její druhá tvář dotkla podlahy ozvalo se tlumené tump.

,,Cože?“ zamumlala Sheila, postavila se na nohy a začala podupávat po podlaze. Ťuk, ťuk, ťuk. Zatím nic. Ťuk, ťuk, tump. Co se děje, nějaká změna. Zkusila znovu na tom samém místě. Tump, tump, tump. Tak jo. Ten zvuk je dutý. Takže stará dobrá schovávačka pod podlahou.

Odhrnula kus zeleného koberce a všimla si jednoho prkna, které bylo nějaké…..tmavší a poněkud uvolněné. Sheila na něj zkusila pořádně dupnout a kdyby ho nechytila, asi by měla místo nosu placku. Překlopila jej a prohlídla prohlubeň.

Asi patnáct centimetrů pod povrchem podlahy ležel pohodlně usazený předmět čtverhranného tvaru zabalený ve špinavém hadru. Vytáhla ho na světlo boží a uvolněné prkno zasadila zpět. Odešla dolů do obýváku, kde si sedla do pěkného křesla. Tam, v tichu přerušovaném pouze tikotem hodin, sundala ze čtverhranného předmětu kus hadru.

Vynořila se modrá sametová krabička se zlatým motivem andělských křídel. Velice jemně naznačených kolem klíče. Celý obrazec byl tou nejjemnější a nejtenčí kresbou, jakou kdy Sheila viděla. Pohladila jej rukou a odklopila víčko.

Na tmavě modrém sametu se blýskal klíč. Nebyl ani moc velký, ani moc malý – zkrátka tak akorát. Vyrobili ho ze stříbra a po obvodu ucha nasázeli drobné rubíny. Dotkla se ho, téměř se jí až zastavil dech. Do jejího srdce pronikl příjemný chlad, až se zježily vlasy v zátylku. S posvátnou úctou krabičku zavřela a odnesla nahoru k truhlici. Pak sešla dolů a vykonala úkoly, které jí babička napsala na lístek.

Takže vynesla koš, vytřela kuchyň, umyla a utřela nádobí po snídani, zalila růže a ostatní květiny na babiččině záhonku, posbírala spadaná jablka a vyplela dědečkovu zahrádku. Vše zvládla na jedničku. Bylo už dost k večeru, když se vrátila do domu, aby si dala něco na skromnou večeři – nějaké čerstvé rajčátko ze zahrádky, chleba a ledový čaj. Mňamka.

Táhlo na sedmou když naráz se domem rozeznělo drnčení telefonu. Zazvonil dvakrát, třikrát, pak přiběhla Sheila a zvedla sluchátko.

,,Prosím, Sheila Hillová.“ Po první větě se oči vytřeštily a po druhé ruka upustila sluchátko. To se po pádu jen houpalo na natažené šňůře a bylo slyšet dálkou tlumený zmatený hlas volajícího. Sheila nevěděla o ničem. Omdlela.