Povedený večírek

Mladík je pozván na večírek své bývalky .. jak to dopadne? To se dozvíte v milostné fanatzii v humorném vyprávění o vážném tématu lásky :-) PS: Omlouvám ze za gramitické chyby, ale někdy to dělám schválně, aby se člověk nad textem zastavil, popřemýšlel a zakroutil hlavou :-)

 

A sakra! Bože můj cos to zas udělal?

 

Tak takhle mě uvítala slečna na párty. Jen co jsem věšel do dveří skrývající soukromí toho velkého domu na předměstí, jsem nohou rozkopnul trpaslíka strážícího uličku ke vchodu, potom jsem urval klepátko na dveřích a když mi slečna otevřela a já tam na ní koukal s klepátkem v ruce a na botě se mi šklebil trpaslík, málem jí šlehlo. Koukala na mě, na nohu a do ruky. Nechápavě zakývala hlavou a pokynula rukou, abych se odvážil vstoupit.

Jakmile jsem vstoupil levou nohou za práh dveří velkého domu, otočil jsem se za hostitelkou a v tom jsem rukou shodil na zem vázu plnou umělých a uschlých kytek.

Hostitelka nechápavě koukala na střepy a rozházené květiny na chodbě, když se jí z úst linula slova z úvodu.

To co jsem jí chtěl říct, jsem už nestihl. Klekla si a začala sebírat ten bordel co jsem napáchal. Sklonil jsem se k ní, na rtech omluva na tváři stud a v očích jsem měl ten její krásně tvarovanej dekolt, ukrývající pravé české ovoce na čtyři. Ovoce jímž nasytíš oko a nejen to.

Pomáhal jsem jí sebírat tu imitaci zeleně se zabodnutýma očima do jejího výstřihu.

Slečna dělala jako že nic, ale cítil jsem , že ví, kam koukám. Vzala zeleň do ruky a já postavil vázu zas na stolek. Ručkou jemnou jako samet zastrkávala květinu do vázy, když v tom jsem ukopl a rukou sjel po jejím boku ve snaze udržet rovnováhu. Rovnováhu jsem neudržel. Neudržel jsem ani smích. Ona rovnováhu udržela , ale neudržela smích. Stála tam a smála se. Já ležel pod ní a koukal jí pod sukni a smál se jako mále dítě na kolotoči.

Natáhla ke mně ruku, že mě zvedne. Já jí ruku podal. Ruce se spojily. Zatáhla a v tom jsme leželi oba vedle sebe na chodbě toho velkého domu.

Jen co se na zemi potkaly naše oči, vstoupil do chodby kluk s plechovkou piva. Měl na kročeno, pootevřenou pusu a na jazyku otázku. Byl zasažen obrazem ležících a smějících se lidiček na zemi. To mu mozek nepobral a začal koktat. Místo otázky vykoktal větu holou oznamovací. Otočil se a odešel tam, odkud přišel.

My jsme se na sebe otočili, aby se mohly zas setkat naše panenky a beze slov si říct: „Tak to je hustý!“

Vyskočili jsme. Postavili se na nohy. Koukli na sebe. Náš pohled potom sjel na naše ruce. Drželi se. Ona čekala , že jí pustím a já čekal to samé od ní.

Stáli jsme tam a čekali co bude. Cítil jsem jak mě její ruka tiskne tu mou. Povolil jsem svůj stisk a čekal, že mě pustí. Nepustila. Stiskla víc a začala mě táhnout do pokoje, odkud vyšel a kam zase odešel kluk s pivem. Otevřela prosklené dveře, které byly pokryty plakáty. Místnost o nic větší než můj pokoj na koleji. Prý její pokojík, jak jsem se dozvěděl z jejích úst. Potom mě táhla za ruku do obývacího pokoje, ze kterého zněla hudba a ozývaly se hlasy hostů. Obývák stylově vyzdoben na domácí ilegální párty. Všude pití, brambůrky, blikající světýlka, velká pohovka tři obrovská křesla a po zemi rozházené polštářky. Lidí tam bylo jak nasrá ... Všude se váleli, stáli nebo seděli. Co je však spojovalo krom místa a cíle, bylo to, že všichni kecali. Otevírali chlebárny a koukali na sebe. Kluci kukali holkám do dekoltů nebo níž. Holky na oplátku kukaly klukům na kalhoty, tem odvážnějším i na to co mají pod nimi.

Stál jsem tam a nechápal. Slečna mě pořád držela za ruku a zakřičela mi do ucha: „ Tak co? Dobrý?“

Já jí kouknul do výstřihu a pak do očí a zakýval že jo. Hostitelka mě pustila ruku a odešla s přáním dobré zábavy do kuchyně. Já se postavil ke krbu , kde praskalo dřevo. Otevřel jsem si pivko, které mi přinesl nějakej kluk, kterej si mě s někým splet. Když zjistil, že je to omyl, popřál mi fajn večer, přiťuk si pivem a odešel někam do davu.

Stál jsem tam v ruce pivko a oči mi směřovaly ke vchodu do kuchyně. Vyhlížely hostitelku. Konečně. Lítačky od kuchyně se rozlítly a z nich vyšla víla večera. Hostitelka s tácem dobrůtek. Obešla obývák plný lidí až přišla ke mě. Nabídla mi jednohubky a další dobroty z její kuchyně. Koukám na ní a myslím na to jak by to s ní bylo krásný. Nepobírám její slova. Koukám jí do očí. Strkla do mě a zopakovala: „ Vem si … dělala jsem je sama!“

„Promiň, ale nemám chuť … možná později.“

Kývla s pochopením a pokračovala: „ Co že tady stojíš tak sám?“

„ Čekám až přijdeš.“

Koukla na mě nechápavě. Jak to sakra myslí? „ Proč?“

„Cože?“ probudil jsem se a oči nasměřoval k jejím.

„Ale nic.“ pousmála se a odešla zas do kuchyně. Když se její překrásně tělo tlačilo lítačkama do kuchyně, hodila na mě pohled lehké děvy a s úsměvem Mona Lisy mi ukazováčkem kanula : „Pojď!“

Šel jsem. Přišel jsem za ní do kuchyně.Stála u linky a krájela zeleninu na obložený talíř. Přistoupil jsem k ní. Dělala jako bych tam nebyl. Stoupl jsem si za ní a ruce jakoby samy zamířily na její šíjí. Cítil jsem její tep a slyšel jak začala rychleji a hlouběji dýchat. Ruce jí začaly masírovat ramena. Začala se pod mýma rukama uvolňovat. Položila nůž a uvolněnou rukou mě chytla těsně nad pasem. Přitiskla mě k sobě a její ruka sjela pod můj pas. Mé ruce jí sjely na prsa. Sáh jsem si jak je má pevný a otočil jí čelem ke mně. Kouknul se jí do očí a z úst mi vyšlo : „ Ne, promiň … já nemůžu … „

 

Hodila na mě nechápavý pohled plný něčeho jako vzteku. Nebyla naštvaná na mě. Sklopila hlavu. Prsty jsem jí pohladil po tváři a zvedl ji hlavu, abych jí mohl do očí říct: „ Proč? Proč tě miluju a nesmím? Proč na tebe pořád myslím a nesmím? Proč jen jsme se rozešli a teď to nejde vrátit?“

Z jejích očích začaly kanout slzy. Dívala se na mě a chtěla mi říct proč. V tom do kuchyně přišel kluk s pivem v ruce  a na dívku s vlhkýma očima zavolal : „Lásko, přines nám tam prosím ještě talíř s okurkama!“ Potom kouknul na mě. Zamračil se a zabručel : „ A co ty? Pomáháš? Pojď se radši bavit s náma!“ Chtěl být zdvořilý, ale svoji nenávist ke mně neschoval.

Měl jsem sto chutí odejít z toho velkého domu na předměstí. Podíval jsem se na hostitelku a mé oči jí pověděly můj záměr. Chytla mě za  ruku a smutnýma očima mi řekla: „Prosím, nikam nechoď! Chci abys tu se mnou zůstal … jeho si nevšímej…“

Přerušil jsem ji ukazováčkem na jejích rtech. „ Pššt … zapomněl jsem ti dát dárek.“

Vytáhnul jsem z kapsy u saka krabičku. Podal jsem ji mé víle. Jemně ji převzala do svých hebkých rukou a zeptala se: „ Co to je? To si nemusel!“

„Ale musel!  A prosím otevři to až tu nebudu!“

 

Dívá se na mě a nechápe proč. Proč až tu nebude? Koukla na mě a řekla: „ Tak dobře a ty mi slib,že tu se mnou zůstaneš do konce!“

 

Kývnul jsem, ale nejradši bych si hlavu utrhnul. Natáhla se k polibku. Vyšpulila svoje sladký rtíky a čekala , že udělám to samé. Místo toho jsem jí k polibku nabídnul tvář. Dostal jsem tedy sladkou pusinku na tvář. Zvala mě za ruku, do druhé ruky vzala tác s okurkama  a táhla mě zpět do obýváku, kde už párty běžela v plném proudu.

 

Posadila mě do pohovky a řekla ať tu na ní počkám. Odešla za kluky hrající ve vedlejším pokoji karty. Dala jim na stůl tác. Jak pokládala tác plný zeleniny na stůj, stáhnul si jí kluk s pivem a klín a dal jí polibek. Otočil jsem se s pocitem ožralého, který slez ze řetězáku. Žaludek se mi zvedal a pěsti svíraly. Zvedl jsem se nakročil jsem si to ke dveřím. Ke dveřím, kterým jsem tak mistrně urval klepátko.

Už jsem se obouval, když v tom mě hostitelka našla sehnutého na chodbě. Vzala mě za ruku a já s jednou botou za ní kulhal do ložnice jejích stvořitelů. Hodila mě na postel. Nebyl jsem schopný sebemenšího odporu. Stačil jsem jen vypustit z úst: „ ne…“

 

Ona neposlouchala. Lehla si na mě a do očí mi řekla jako tehdy, kdy to bylo poprvý: „Miluju tě!“

Já jí už ale nevěřil. Nemohl jsem. Dívala se na mě a čekala na odpověď. Políbil jsem jí. Ten polibek byl plný mé nenávisti, zloby, touhy, lásky ….byl to ten nejvášnivější polibek, který jsem jí kdy dal.

 

Chytl jsem jí za ramena a otočil jí na záda. Držela mě za ruku. Koukala mi do očí. Táhla mě na sebe. Já se ji vytrhnul. Vstal jsem z postele.

 

Stál jsem u postele a koukal na ní. Koukal jsem jak leží a volá mě ke mně. Jak mě prosí, abych neodcházel. Jak mi stále opakuje ty prokleté slovíčka.

Otočil jsem se a beze slova odešel z pokoje s postelí.

Vrátil jsem se na chodbu a obul si druhou botu. Zavázal kaničky a šáhnul po klice. Otevřel dveře. Ještě jsem se naposled otočil a vykročil jsem do tmavé noci.

 

Jdu a koukám na nebe plný hvězd. Hlavu mám plnou hostitelky a jejích slovíček. Nemohu je vypudit z  hlavy. Srdce jakoby chtělo vyskočit z hrudního koše a utéct do toho velkého domu. Nohy se mi podlamují pod tíhou myšlenek a pod náporem opojení alkoholem míchaném  láskou.

 

Jdu a nevěřím, že žiju. Nedýchám, srdce necítím a svět jakoby plynul beze mě.

 

Hledám se v prostoru a čase. Slyším za sebou buchnout dveře. Bojím se ohlédnout. Slyším ten nejkrásnější a nejsladší zvuk na celém světě. Zvuk volající mé jméno. Zvuk přikazující, abych stál. Zvuk, který patří mé víle. Víle, která mi zlomila srdce.

 

Nohy se zastavily. Oči se našli na lampě. Ruce opustily teplo kapes u kalhot. Otočil jsem se. Ona s očima zalitýma slzama rozpřáhla ruce a rozběhla se ke mě. Roztáhl jsem ruce, abych jí mohl chytit. Přiběhla. Objala mě a do ucha mi pošeptala: „… už nikdy a nikam beze mě nechoď ..od teď s tebou půjdu i na kraj světa a nikdy tě neopustím!!!“

 

Co jsem mohl dělat? Vzal jsem ji tedy s sebou J

 

                                                                                                                                             Antonín Ferko (Tonko)

                                                                                                                                        

---