Písmák dopis pánům profesorům
Dobrý den,
opravdu upřímně doufám, že Vás neruším znějaké důležité činnosti, vlastně se Vám moc omlouvám, protože je mi jasné, že ano. Pokud můžete aspoň na chvíli, byť spovzdechem, vytrhnout své vzácné myšlenky zhlubokých a tajemných dálav, chtěla bych se Vás zeptat, zda byste mi dokázali říct, kdy Vám mohu napsat tak, abyste se nehněvali, že ruším. Potřebovala bych se sVámi totiž dohodnout, kdy se u Vás můžu zastavit, ale opravdu Vás nechci obtěžovat, víte, snad byste mohli mít vpříštím roce někdy volnou minutku a ráda bych se strefila přesně do ní….
Vlastně se ani neznáme, na Vaše předměty jsem chodila spolu se stovkou dalších spolužáků, test byl písemný, zaškrtávací, místo jména – kvůli objektivitě.
Sněží
Sněží.
Dneska jsem ztratila svůj hlas.
Věřím,
že se už nevrátí.
vzpomínka na zimu
Jak černé myšlení na sklonku zimy,
jak nudný zlý vítr pahýly mává
(i oblohu pokroutil oblaky zlými),
tak zlé jsou mé ruce, i moje hlava.
Silný pocit
Trošku mě to trápí,
ale né moc.
Zatím jsem totiž
svobodná.
Jak jsem mu pomohla
Jednoho dne přišel knám do ateliéru zvláštní člověk. Tak jako tak si všech cizinců všímám – vždyť jsem tu každý den – ale tento muž měvelmi zaujal. Byl totiž dospělý. To se ví, dospělí sem samozřejmě chodí, jenže pouze jako rodiče, vždycky.
SNESITELNÉ SMUTKY
Slzy mě zbavují
mých fádních smutků
(z přetvářky pro lásku
a z mizerných skutků).
jako nástroj
Čím dál víc mi připadá, že lidé jsoujako nástroje. A to nejen různým naladěním a harmoniemi, ale především trpělivostí, sjakou knim musíme přistupovat, abychom jim opravdu porozuměli.
Tak třeba můj saxofon. Jsou dny, kdy se opravdu moc snažím, namáhám plíce, nadechuji se div neprasknu, plním tváře vzduchem a přesto je to děs.
Na procházce s paní Honigovou
To je zvláštní. Je jaro, ale ještě nic nevypučelo, nebe je šedivé a vítr nese po strništích plesnivé listí jako na podzim. Les je plný šedých a černých kmenů, které se proti obloze zdají jako nějaká žilkami propletená tkáň. A ačkoli jsou na větvích již pupeny, stromy vypadají tak mrtvě, když se rozvážně a svrzáním kývají do rytmu mlhava a chladu.
Prosím Vás, pane
S nesmělou prosbou
a s velkými rozpaky:
,,Smím myslet na Vás,
když myslím na mraky. "
Dům
Být tak pro někoho domem.
Skuchyní s výhledem na kvetoucí keře. Obývacím pokojem. S krbem.
Noční
NOC
když nejsi se mnou
tak vnoci pod hvězdami
vím že jsi sní
O obchodníkovi
Vpoušti bydlel poustevník. Jeho jméno není důležité. Byl velice, VELICE, starý. Žil pouze ze studánky, zmalého kukuřičného políčka a darů, které mu přinášeli jeho žáci a obdivovatelé.
Přebytkové děti
Tady si píše deník skoro každý. Skoro každý si myslí, že jednou ti na zemi zjistí, že to, co udělali byla blbost a že nám dovolí vrátit se zpátky. Skoro všichni si myslí, že pak by se jejich autentická svědectví dobře prodala. Většina tady vážně doufá, že ještě někdy uvidí příbuzné a jakési kamarády, v jejichž ,,přátelství” stále, i po tolika letech, věří.